Pro místní obyvatele je celá krajina jakýmsi živým celkem. Sami sebe považují za děti Matky Země (Pachamamy) a v řadě oblastí Indiáni dodnes žijí v rovnováze a harmonii se svou živitelkou: znamená to nebrat z přírody víc, než kolik je nutné, a svým chováním, modlitbou či rituály vracet Matce Zemi sílu, kterou od ní prostřednictvím vypěstovaných plodin získávají.
Světu zde dodnes vládnou horští duchové apu - každá hora představuje jednoho apua. Apuové místním lidem zprostředkovávají kontakt s nadpřirozenem. "Ten vrcholek napravo je apu Areqiupa a nalevo je apu Negro," odpovídá s naprostou samozřejmostí domorodec, když cizinec zjišťuje názvy nedalekých vrcholů. "Jsou to bratři," dodává děda. Hory-apuové mají mezi sebou příbuzenské vztahy obdobné těm lidským a v andské mytologii se to jen hemží příběhy o jejich svárech, rozepřích či jiných životních epizodách. Děda si ještě něco zahuhlá pro sebe a zautomatizovaným gestem sáhne do pytlíku se sušeným listem koky. Pár lístků upustí do větru, ostatními směrem k oběma "bratrům" naznačí rukou něco jako letmé pokřižování a strčí lístky do úst.
O apuech se totiž nemá mluvit jen tak zbůhdarma. Děda ze samoty položené několik set výškových metrů nad dnem Posvátného údolí to má do nejbližší vesnice nejméně hodinu chůze, do nejbližšího obchůdku v další vesnici to pěšky trvá další tři hodiny. Vysoko v horách žije sám, nepočítaje pár kravek a psíka, vystačí si jen s políčkem kukuřice a brambor. Do údolí schází jednou za čtrnáct dní, aby si výměnou za domácí sýr opatřil lístky posvátné koky a několik základních položek prostého jídelníčku venkovana. Obchůdek patří jeho ženě, a tak se nemusí trmácet zpět do hor hned ten samý den.
S náporem turistického ruchu ustupuje svět apuů výše do hor anebo hlouběji do myslí místních obyvatel. Nejfrekventovanější část Posvátného údolí tvoří úsek mezi známými inckými ruinami Pisaqem a Ollantaytambem. Do obou míst vede asfaltová silnička z výchozího bodu všech cest z města Cuzca. Typickým paradoxem je, že asfaltový povrch vznikl nikoliv pro potřeby místních obyvatel, nýbrž díky rozvoji turismu.
Svou polohou i rozlehlostí na strmých svazích vysoko nad dnem údolí překvapí každého návštěvníka zejména údajná "pevnost" Pisaq. Komplex zabírá několik kilometrů čtverečních a jeho prohlídka se díky nadmořské výšce kolem 3500 metrů dá snadno přirovnat k lehčí vysokohorské túře. Pisaq zahrnuje především velké množství terasovitých políček. Na několika místech se vyskytují shluky staveb, které můžeme lehce rozlišit podle kvality kamene: obytné domy jsou stavěny z hrubých kamenů, zatímco stavby z precizně opracovaných kamenů tvoří zdi náboženských objektů.
Na Pisaqu chybějí výrazná komplexní obranná zdiva, zřejmě se tedy nejedná o pevnost, za kterou bývá celý objekt nejčastěji označován. Obrannou funkci by dost dobře zajistila terasová políčka, k významu celé stavby je třeba podotknout, že Inkové nerozlišovali mezi jednotlivými funkcemi u stavěných objektů vše tvořilo jediný celek. Díky přítomnosti chrámových staveb, posvátných kamenů či rituálních lázniček můžeme celému objektu přiřknout náboženskozemědělsko-strategický význam.
Celkově menší než Pisaq je lokalita s krkolomným názvem Ollantaytambo (čte se Ojantajtambo). Ani zde se nejedná o pevnost v užším slova smyslu, i když se právě tady odehrála jediná významná, pro peruánské Indiány vítězná bitva mezi ustupující inckou armádou a španělskými dobyvateli. Někteří odborníci usuzují, že Ollantaytambo, které nebylo v době příchodu Španělů ještě dostavěno, mělo hrát v mytologickém světě Inků obzvlášť významnou roli.
Starobylé vesničce s půdorysem původní incké osady vévodí náboženská část vystavěná v příkrých svazích a mezi přilehlými skalisky. Největší rozlohu této části zabírají mohutné terasy. Stejně jako v Pisaqu zřejmě nesloužily pro běžnou zemědělskou produkci. Buďto se zde pěstovaly plodiny určené pro rituální využití, nebo pro vládnoucí třídu, anebo se zde Inkové snažili o šlechtění rostlin. S trochou fantazie si člověk může představit i okrasné zahrady. Každopádně terasy obklopují místní sluneční oltář, sestavený z obřích, čtyřicetitunových kamenných bloků. Na jejich povrchu odvedli inčtí řemeslníci velmi jemnou práci: vysekali jemný reliéf andského stupňového kříže (symbol andské kosmologie), který vrháním stínu zvýrazňují sluneční paprsky při východu slunce ale pouze v období zimního slunovratu. Oltář tak sloužil i jako sluneční observatoř.
Podobné efekty najdeme i v dalších částech Ollantaytamba: zobák Kondoří skály (skála ve tvaru kondora) se dotýká středu skalního oltáře v den letního slunovratu, zatímco výstupky jiného oltáře vytesaného do skalního bloku vrhají stín, který o zimním slunovratu přesně zapadne do umělých důlků ve spodní části oltáře. Tím ovšem výčet astronomicko-náboženských funkcí Ollantaytamba zdaleka nekončí.
Za Ollantaytambem začíná další část Valle Sagrado. Je užší a divočejší. Tradiční cesta podél údolí říčky Vilcanoty pokračuje dál strmými svahy, horskými pralesy, kolem vysokých skalních štítů či přes čtyřtisícová sedla. Cesta zvaná Stezka Inků jde opravdu překrásným úsekem jihoamerických And. Pochod horami trvá tři až čtyři dny, jeho cílem je bájné Machu Picchu.
V sezoně tudy míří ke světoznámé památce tisíce turistů z celého světa. Jejich pozvolné tempo ruší jen přebíhající nosiči, kteří jako by neustále někam spěchali. Spíše spolu jen závodí nebo běží napřed, aby mohli z nějaké vyhlídky pozorovat pachtící se bělochy. Všichni cestou míjí řadu osamocených inckých staveb. Zejména poslední dvě, Intipata a Wiňaywayna, umístěné v obzvlášť strmých svazích upoutají svou polohou.
Co vedlo incký národ k osidlování tak nepřístupných terénů? Při pohledu na okolní scenerie není těžké podlehnout představě o náboženské výjimečnosti těchto sídel. Okolní horské štíty a hluboké srázy bývalá sídliště jako by předurčovaly k meditacím, například o pokoře vůči přírodním silám. U architektonicky dokonalých staveb, jakou je třeba Wiňaywayna nebo samotné Machu Picchu, se návštěvník navíc nevyhne myšlence o možné sounáležitosti člověka s přírodou. Kdo se však rozhodne pátrat po smyslu horských sídel incké říše v odlehlém konci Posvátného údolí, brzy se dostane na tenký led dohadů a intuitivního konstruování, i když často velmi sugestivního.
MŮŽE SE HODIT
Kudy do Posvátného údolí
V Cuzcu není možné uniknout všudypřítomným agentům mnoha místních cestovních kanceláří, které zajišťují transport po památkách v okolí Cuzca a v Posvátném údolí. Jejich ceny se díky značným konkurenčním tlakům příliš neliší, smlouvat je vždy třeba, téměř pokaždé se cena o několik procent srazí. Při takovéto základní ceně nelze čekat žádný luxus přistaveného vozu, za jakýkoliv nadstandard je nutno dost připlatit. Kupodivu o mnoho dražší nejsou ani vozy taxislužby - je vhodné vytvořit si skupinku tří až pěti lidí.
Kudy do Cuzca
Návštěvu Posvátného údolí spojí asi většina našinců s celkovou návštěvou Peru. Do Peru se dá doletět přímo z Prahy (s přestupem na některém velkém evropském letišti a s mezipřistáním nejčastěji ve Venezuele, ceny letenek kolem 24 tisíc korun). Do Cuzca se pak dá doletět zLimy (cena kolem 80 dolarů) či jiných peruánských měst, v rámci cesty po Peru se pokračuje po zemi do Puna (častější je však opačný směr, kdy se po turistickém okruhu Peru přijede z Puna do Cuzca a odsud letecky do Limy). Pozemní spojení zCuzca do Limy není příliš využíváno pro zdlouhavost a nepohodlnost.
Co určitě navštívit
Město Cuzco nabízí velké množství muzeí koloniální epochy (vzácné obrazy a jiné umělecké předměty), velmi bohatě vyzdobené kostely a několik archeologických expozic. V ceně 10 dolarů se prodává jednotná vstupenka pro základní řetězec vybraných expozic. Kromě toho se určitě vyplatí navštívit komplex Santo Domingo (unikátní propojení koloniální architektury s inckou) a Regional History Museum, jež nejsou v "jednotné vstupence" zahrnuty. Klasické okruhy kolem Cuzca zahrnují návštěvu památek jako: Sascayhuaman, Qenqo, Tambo Machay, Pisaq (první den), Chinchero, Ollantaytambo (druhý den). Z Ollantaytamba se dá na Machu Picchu pokračovat buď vlakem, nebo pěšky horami po Stezce Inků. Pochod trvá tři až čtyři dny. Na prohlídku Machu Picchu stačí obvykle delší půlden, navečer nebo následujícího dne ráno návrat do Cuzca.
Co mít na cestu
Na Stezku Inků (Camino del Inca) mít buď kompletní tábornické vybavení, nebo si vše zajistit v půjčovnách v Cuzcu, kde je možné si domluvit i nosiče, případně i kuchaře... V noci bývá ve výškách kolem 4000 metrů nad mořem chladno (i mrzne), dobré boty pro vysokohorskou turistiku jsou základem.
Kolik co stojí
Oproti minulým rokům a informacím v průvodci Lonely Planet se letos výrazně zdražilo vstupné na Camino del Inca: US 50 (místo dřívějších US 17). Stoupla také cena vlakové dopravy na Machu Picchu. Cuzco - Machu Picchu nyní stojí US 25 a je jedno, zda se jede vagonem turistickým nebo "místním". Navíc se prohlubují problémy se sháněním jízdenek, rezervace jsou již od ledna rozebrány, zbylé lístky pro volný prodej skupují místní průvodci, kteří kvůli tomu na nádraží často i nocují.
Jak vycházet se zloději a kapsáři
Jako všude na světě: být neustále ve střehu, nenechávat své věci bez dozoru, v tlačenicích, dopravních prostředcích a na tržnicích nosit případně tašky s fototechnikou před sebou a peněženku nikoliv v zadní kapse u kalhot... Tvářit se klidně, nepoutat pozornost "vyjukaností". Při stanování nenechávat věci přes noc venku před stanem.
Jak vycházet s horskými duchy
Před každým požitím kokového listu (který pomáhá organismu vyrovnat se s nadmořskou výškou) pár lístků pro duchy apu upustit do větru. Rovněž před konzumací alkoholických nápojů vždy nejprve několik kapek ulít na zem pro duchy. Místní barmani tento zvyk plně respektují...
Kudy do Posvátného údolí
V Cuzcu není možné uniknout všudypřítomným agentům mnoha místních cestovních kanceláří, které zajišťují transport po památkách v okolí Cuzca a v Posvátném údolí. Jejich ceny se díky značným konkurenčním tlakům příliš neliší, smlouvat je vždy třeba, téměř pokaždé se cena o několik procent srazí. Při takovéto základní ceně nelze čekat žádný luxus přistaveného vozu, za jakýkoliv nadstandard je nutno dost připlatit. Kupodivu o mnoho dražší nejsou ani vozy taxislužby - je vhodné vytvořit si skupinku tří až pěti lidí.
 Puyupatamarca čili Město v mracích, necelých 4000 m n.m. Vlastní stavbu doplňují terasovitá políčka a pětice rituálních lázní. |
 V pozadí za svahem leží Machu Picchu. |
 Kempoviště Forks, 3200 m n.m. |
 Za mostem začíná Incká stezka |
