"Nasaďte si prosím ochranné brýle a mějte je po celou dobu pobytu ve výrobní hale," upozorňuje drobná průvodkyně Sarah Murrová ještě před tím, než otevře ocelové dveře vedoucí do provozu, kde se rodí ta největší letadla pro osobní přepravu. Vedle gigantických vrat uzavírajících celý hangár vypadá vstup pro návštěvníky jako myší díra.
Přechod z denního světla do oranžových paprsků výbojek je zpočátku nepříjemný, ale oči se rychle orientují. Ostatně mohutná kovová těla nejmodernějších leteckých strojů, spočívající v řadách na rozlehlé betonové ploše, nelze dost dobře přehlédnout.
"Nyní se nacházíme v továrně, kde pracuje celkem pětadvacet tisíc lidí v nepřetržitém provozu," říká s hrdostí v hlase průvodkyně. "Je to v podstatě samostatné město, které má pro sebe k dispozici všechny potřebné služby včetně vlastní nemocnice," dodává s úsměvem.
"V tuto chvíli je tady přibližně sedm tisíc pracovníků. Možná se vám zdá, že tady skoro nikdo není, ale to je pouhý klam. Všichni jsou totiž roztroušeni v prostorách celé této obrovské haly a pracují v několika patrech. Však sami uvidíte," vysvětluje ještě a vydává se přímo k matně se lesknoucím obrům.
Přestože továrna pracuje naplno, hluk a lomoz hutě zde nečekejte. Do občasného zakvílení vrtaček se ozývá jen tlumené syčení pneumatických nástrojů, což dohromady vytváří nikdy nekončící koncert šumů. Ty se potom rozlétají v nekonečných chodbách spojujících jednotlivé provozy.
Pamatujete se na film "Marečku, podejte mi pero!"? Jak seniorského studenta Kroupu alias Jiřího Sováka straší noční můry v podobě supermoderní továrny budoucnosti, kde se vše ovládá pomocí logaritmického pravítka? A kde zaměstnanci jezdí v bílých kombinézách po halách na kolech?
Tak to v továrně na boeingy dotáhli k dokonalosti. S tím rozdílem, že pravítka nahradili počítači, které stojí na montážních stolech třeba hned vedle svěráků. Ovšem bezhlučné přesuny pracovníků na kolech snad Američané z české klasiky bezostyšně okoukali.
Jeden z mechaniků ve sněhobílém oblečení si to právě sviští kolem skupinky návštěvníků a za chvíli mizí na konci dlouhatánské chodby. Snad jediné, co v hale rachotí, je klec jak jinak než obřího výtahu, který vozí návštěvníky do vyšších pater, aby se po továrně mohli lépe rozhlédnout. Jedna skupina turistů právě vystupuje a další zájemci se tlačí dovnitř, aby se nechali vyvézt na rampu. Shora je pohled na montážní halu ještě působivější.
Mezi mohutnými trupy letadel se vrší jejich vnitřnosti, které se zakrátko stanou uhlazenými interiéry. "Vidíte tu kupu všelijakých součástek? Tak si představte, že každý Boeing-747, který tady je, jich má v sobě přibližně šest milionů. A celé to kompletně poskládat trvá rovné dva měsíce," vysvětluje Sarah Murrová.
"Samotný proces montáže je přitom velice choulostivá záležitost. Když ráno dělník nastoupí do práce, dostane přiděleno určité množství dílů, a když na konci směny skončí, nesmí mu v žádném případě nic zbýt. A také musí po sobě všechno uklidit, aby se do letadel nedostaly žádné nežádoucí předměty," pokračuje ve výkladu.
Právě kvůli nebezpečí, že v továrně něco zapomenou, nesmí si turisté do továrny v Everettu nic brát. Fotoaparáty, mobilní telefony, baťůžky i kabelky, to vše si musí zamknout v autech ještě předtím, než vyrazí pozorovat, jak přicházejí na svět obří letecké stroje. "Rozhodně v tom není žádný strach z průmyslové špionáže," směje se průvodkyně.
"Jen si ale představte, že by některému zvědavému návštěvníkovi, který se bude obzvláště vyklánět přes ochranné zábradlí, vypadl telefon či fotoaparát a zmizel někde v složitém mechanismu letadla," dodává na vysvětlenou. Z vyvýšené rampy, jíž vévodí průřez letounem B-747 - to aby si návštěvníci při postávání kolem tohoto modelu dokázali představit skutečnou velikost stroje vede cesta opět dolů, přímo mezi mladé boeingy.
Vypadá to tak trochu jako na gigantické jednotce intenzivní péče. Nehybná těla budoucích dopravních rekordmanů vypadají zatím bezbranně: mnohdy ještě bez křídel, podpíraná ocelovými nosníky, omotaná hadicemi a v péči mnoha šikovných rukou. Až jim přimontují všechny náležitosti, změní se v obry nadupané silou. "Letecké motory, u kterých právě stojíte, musejí do vzduchu vynést hmotnost 175 tun. A to nepočítám palivo a cestující," říká průvodkyně. Reaguje tak na údiv turistů, kteří si ohromeně prohlížejí mohutné turbíny zavěšené pod křídly, jejichž průměr hravě přesahuje výšku dospělého člověka. Je to už několikátý šok z velikosti, který návštěvník při své cestě do Everettu zažije.
A pokud má to štěstí, bude svědkem ještě jednoho. To když se začnou otevírat hlavní hangárová vrata a do dosud uměle ozářeného prostoru vtrhne denní světlo. Vypadá to, jako když někdo naráz odhrne desetipatrový věžák, který až dosud překážel slunci. A tak je to zde s rozměry všeho. V letecké továrně v Everettu, největší hale světa.
Může se hodit
JAK SE TAM DOSTAT
Letecká továrna v Everettu je asi půlhodinku jízdy severně od amerického Seattlu, odkud jezdí pravidelně autobusy a výlety pořádají i místní cestovní kanceláře. Do samotného Seattlu se dá dostat i s ČSA přímo z Prahy, s přestupem na letišti v Newarku.
OTEVÍRACÍ DOBA
Prohlídky továrny jsou možné v pracovní dny, od devíti do šestnácti hodin. Běžné vstupné je pět dolarů, rezervace na telefonním čísle 425-266-9974.
Přechod z denního světla do oranžových paprsků výbojek je zpočátku nepříjemný, ale oči se rychle orientují. Ostatně mohutná kovová těla nejmodernějších leteckých strojů, spočívající v řadách na rozlehlé betonové ploše, nelze dost dobře přehlédnout.
"Nyní se nacházíme v továrně, kde pracuje celkem pětadvacet tisíc lidí v nepřetržitém provozu," říká s hrdostí v hlase průvodkyně. "Je to v podstatě samostatné město, které má pro sebe k dispozici všechny potřebné služby včetně vlastní nemocnice," dodává s úsměvem.
"V tuto chvíli je tady přibližně sedm tisíc pracovníků. Možná se vám zdá, že tady skoro nikdo není, ale to je pouhý klam. Všichni jsou totiž roztroušeni v prostorách celé této obrovské haly a pracují v několika patrech. Však sami uvidíte," vysvětluje ještě a vydává se přímo k matně se lesknoucím obrům.
Přestože továrna pracuje naplno, hluk a lomoz hutě zde nečekejte. Do občasného zakvílení vrtaček se ozývá jen tlumené syčení pneumatických nástrojů, což dohromady vytváří nikdy nekončící koncert šumů. Ty se potom rozlétají v nekonečných chodbách spojujících jednotlivé provozy.
Pamatujete se na film "Marečku, podejte mi pero!"? Jak seniorského studenta Kroupu alias Jiřího Sováka straší noční můry v podobě supermoderní továrny budoucnosti, kde se vše ovládá pomocí logaritmického pravítka? A kde zaměstnanci jezdí v bílých kombinézách po halách na kolech?
Tak to v továrně na boeingy dotáhli k dokonalosti. S tím rozdílem, že pravítka nahradili počítači, které stojí na montážních stolech třeba hned vedle svěráků. Ovšem bezhlučné přesuny pracovníků na kolech snad Američané z české klasiky bezostyšně okoukali.
Jeden z mechaniků ve sněhobílém oblečení si to právě sviští kolem skupinky návštěvníků a za chvíli mizí na konci dlouhatánské chodby. Snad jediné, co v hale rachotí, je klec jak jinak než obřího výtahu, který vozí návštěvníky do vyšších pater, aby se po továrně mohli lépe rozhlédnout. Jedna skupina turistů právě vystupuje a další zájemci se tlačí dovnitř, aby se nechali vyvézt na rampu. Shora je pohled na montážní halu ještě působivější.
Mezi mohutnými trupy letadel se vrší jejich vnitřnosti, které se zakrátko stanou uhlazenými interiéry. "Vidíte tu kupu všelijakých součástek? Tak si představte, že každý Boeing-747, který tady je, jich má v sobě přibližně šest milionů. A celé to kompletně poskládat trvá rovné dva měsíce," vysvětluje Sarah Murrová.
"Samotný proces montáže je přitom velice choulostivá záležitost. Když ráno dělník nastoupí do práce, dostane přiděleno určité množství dílů, a když na konci směny skončí, nesmí mu v žádném případě nic zbýt. A také musí po sobě všechno uklidit, aby se do letadel nedostaly žádné nežádoucí předměty," pokračuje ve výkladu.
Právě kvůli nebezpečí, že v továrně něco zapomenou, nesmí si turisté do továrny v Everettu nic brát. Fotoaparáty, mobilní telefony, baťůžky i kabelky, to vše si musí zamknout v autech ještě předtím, než vyrazí pozorovat, jak přicházejí na svět obří letecké stroje. "Rozhodně v tom není žádný strach z průmyslové špionáže," směje se průvodkyně.
"Jen si ale představte, že by některému zvědavému návštěvníkovi, který se bude obzvláště vyklánět přes ochranné zábradlí, vypadl telefon či fotoaparát a zmizel někde v složitém mechanismu letadla," dodává na vysvětlenou. Z vyvýšené rampy, jíž vévodí průřez letounem B-747 - to aby si návštěvníci při postávání kolem tohoto modelu dokázali představit skutečnou velikost stroje vede cesta opět dolů, přímo mezi mladé boeingy.
Vypadá to tak trochu jako na gigantické jednotce intenzivní péče. Nehybná těla budoucích dopravních rekordmanů vypadají zatím bezbranně: mnohdy ještě bez křídel, podpíraná ocelovými nosníky, omotaná hadicemi a v péči mnoha šikovných rukou. Až jim přimontují všechny náležitosti, změní se v obry nadupané silou. "Letecké motory, u kterých právě stojíte, musejí do vzduchu vynést hmotnost 175 tun. A to nepočítám palivo a cestující," říká průvodkyně. Reaguje tak na údiv turistů, kteří si ohromeně prohlížejí mohutné turbíny zavěšené pod křídly, jejichž průměr hravě přesahuje výšku dospělého člověka. Je to už několikátý šok z velikosti, který návštěvník při své cestě do Everettu zažije.
A pokud má to štěstí, bude svědkem ještě jednoho. To když se začnou otevírat hlavní hangárová vrata a do dosud uměle ozářeného prostoru vtrhne denní světlo. Vypadá to, jako když někdo naráz odhrne desetipatrový věžák, který až dosud překážel slunci. A tak je to zde s rozměry všeho. V letecké továrně v Everettu, největší hale světa.
Může se hodit
JAK SE TAM DOSTAT
Letecká továrna v Everettu je asi půlhodinku jízdy severně od amerického Seattlu, odkud jezdí pravidelně autobusy a výlety pořádají i místní cestovní kanceláře. Do samotného Seattlu se dá dostat i s ČSA přímo z Prahy, s přestupem na letišti v Newarku.
OTEVÍRACÍ DOBA
Prohlídky továrny jsou možné v pracovní dny, od devíti do šestnácti hodin. Běžné vstupné je pět dolarů, rezervace na telefonním čísle 425-266-9974.
