V Ománu se časy mění, ženy chodí do práce

Je pozdě večer a dvě občanky Ománu se zahalenými hlavami a v dlouhých sukních spěšně odklízejí talíře ze stolů, zatímco jejich manželé na ně trpělivě čekají před restaurací v Maskatu, kde obě pracují jako číšnice. Práce je těžká, zejména o víkendu, ale co je těžší, to je rodina čekající doma na matky a manželky, které odmítly zůstat doma a našly si zaměstnání. "Přesvědčit manžela, aby mě nechal jít obsluhovat cizí muže a servírovat jim hamgurgery, bylo nesmírně těžké, to mi věřte. Udělala jsem to, abychom si mohli dovolit auto a půjčku," vysvětluje čtyřiadvacetiletá Marjam Hamídová, která se po práci musí věnovat svým dvěma malým dětem.

Stále více Ománek se vzpírá místní tradici a odhodlává se pracovat na veřejných místech, kde je třeba se stýkat i se zahraničními dělníky. Čtvrtina z 2,3 miliónu obyvatel Ománu jsou cizinci, většina z nich pochází z Indie.

Zaměstnané ženy tvrdí, že islám nezakazuje ženám pracovat společně s muži za podmínky, že přitom nebude porušeno pravidlo náležitého islámského oděvu - tedy zahalené vlasy, paže a nohy. "To, že muslimky nesmějí pracovat na veřejných místech, je pověra," tvrdí sociální pracovnice Šajcha Salímová. "Má babička
vždycky prodávala nádobí na súku (tržišti) a teta má malou tkalcovskou dílnu a výrobky osobně prodává na veřejných místech," dodává.

Tradičním oděvem ománských žen je černý plášť abája zakrývající tělo do hlavy k patě a závoj. Alí Sulajmán se sice nerad, ale smířil s tím, že jeho žena prodává v nákupním středisku v Maskatu. Mladší generace tomu přivyká pomalu ale jistě, ale rodiče to pořád nevidí rádi. "Rodiče mě kritizují, že nechávám manželku pracovat na
veřejnosti, ale nechápou, že bychom bez jejího platu nevyšli. Jestliže jsme odmítli držet se tradice, je to proto, že nejsme jediní," tvrdí Alí.

Džamíla Balušíová pracuje jako počítačová analytička. Podle ní se muži smiřují s ženskou prací čím dál víc především z ekonomických důvodů. "Kdybych nepracovala, nemohli bychom poslat děti studovat do zahraničí a nepostavili bychom si dům, o jakém jsme vždycky snili," vysvětluje.

Z oficiálních ománských statistik vyplývá překvapivý fakt: ženy tvoří v sultanátu třetinu pracovní síly. "Navzdory všeobecné představě zde ženy pracují daleko víc než muži. Ti jdou po práci za kamarády, ale nás doma čekají děti, domácnost a někdy taky nemohoucí rodiče," říká ředitelka mateřské školky Šamsa Muhammadová.

Omán přiznal ženám jako první stát Perského zálivu právo volit zástupce do Poradní rady (součást zákonodárného systému), kam byly loni zvoleny také dvě ženy. Tři ženy působí jako náměstkyně ministrů a jedna je velvyslankyní Ománu v Nizozemsku. Situace se lepší i v konzervativní Saúdské Arábii, kde stále víc žen zakládá podniky a je majitelkami nemovitostí. Saúdské ženy ale dosud nesmějí řídit automobil, nemají vlastní doklady totožnosti a chtějí-li cestovat, potřebují k tomu písemný souhlas mužských příbuzných.

Toho, že se v Ománu časy mění, si všímají i cizinci. "Začalo to tak před rokem a půl. Předtím bylo nemyslitelné, aby mi tady naservírovala pizzu místní dívka...Už to není taková rarita. Doufejme, že to pronikne i do dalších států Zálivu," konstatuje
jeden evropský podnikatel působící v Maskatu.