Údolí smrti je zkrátka docela výstižný název . Zároveň mě napadá, že projet klimatizovaným autem tuhle nejteplejší a nejsušší oblast Severní Ameriky zase tak velký výkon není. Co asi prožívaly rodiny s malými dětmi, které tudy putovaly v minulém století na koňských povozech? Zastavuji a vydáv ám se do slunečné výhně pěšky . Boraxový lom, na kterém jeho majitelé bohatli od osmdesátých let minulého století až do jeho úplného vyčerpání, připomíná už jen polorozpadlá pec a povoz, ve kterém odsud vždy dvacet mul tahalo pro výrobce mýdla a hnojiv a surovinu borax k nejbližší železnici, tedy 265 kilometrů.
Obejdete-li lom, za půl hodiny pochopíte, že vydat se bez láhve vody ven není nejchytřejší. Pro jistotu je tedy lépe znovu usednout do auta, které se však za pár minut i tak stačí slušně rozžhavit. Ale to není nic proti půdě, která tu pod padesátistupňovým žárem slunce někde dosahuje teploty až devadesáti stupňů Celsia, takže se v ní údajně dají uvařit vejce. Po pár kilometrech přichází takzvané Ďáblovo golfové hřiště. Asfaltku vystřídala prašná silnice vedoucí podivně zvrásněnou půdou. Vypadá jako hluboce zorané pole. Pluh tahle půda samozřejmě nikdy neviděla, jde o dno dávno vypařeného slaného jezera, které tvoří solné krystaly a krápníko vité výrůstky na ploše pěti set kilometrů čtverečních.
V Údolí smrti naprší za rok pět centimetrů vody na metr čtvereční, víc vláhy sem okolní vysoké hory nepustí. Z ničeho nic se za zatáčkou vynořil běžec. Šlachovitý chlapík kluše bez čepice, nemá sebou ani láhev vody. Bůh ví, odkud běží, daleko široko není žádné auto. Ale pak to člověku dojde: Z nejnižšího bodu údolí, tedy právě od Ďáblova golfového hřiště ležícího šestaosmdesát metrů pod úrovní moře, běhá na nejvyšší zdejší horu Telescope Peak vysokou 3368 metrů závod. Nejlepším borcům tahle trasa s úděsným převýšením trvá údajně jen pár hodin. A na tako vý výkon je třeba řádně trénovat.
Od roku 1849, kdy tu první zlatokopové museli zabít své voly a na zapálených povozech, vyudit jejich maso, aby vůbec přežili strastiplnou cestu žhavým údolím, se pochopitelně lecos změnilo. Pocit jistoty mnohým dávají auta a možnost přejet zhruba tři sta kilometrů dlouhé a šestnáct kilometrů široké údolí za pár hodin, popřípadě ubytovat se v hotýlku ve Stovepipe Wells na okraji údolí, a dokonce se před hotýlkem vykoupat v bazénu. Pohodlí civilizace však dokáže provokovat. Proto na Dantesově vyhlídce, kam auto šplhá ze dna údolí dobrou půlhodinu, není od věci vydat se s lahví vody po hřebenu hor dál pěšky.
Po dvaceti minutách si člověk uvědomí, že Údolí smrti je vlastně krásné. Lemují ho vysoké hory, horniny mění barvu od světle žluté po sytě černou. Horniny tu ostatně podávají svědectví o historii Země. Po půlhodince chůze máte srdce v krku, chvíli poté se už slušně točí hlava. Proto je čas obrátit se zpátky. Přitom je třeba dát pozor, ať nešlápnete vedle uzounké pěšinky . I podvrtnutý kotník by tady komplikoval život o něco víc než jinde. Ke kuriózním haváriím v Údolí smrti totiž patří zdánlivé maličkosti. Například řidič jedoucí po jinak kvalitní asfaltce spatří fatu morgánu. O pološílených trosečnících v pouštích se v takových situacích napsalo dost; tady stačí chvilka nepozornosti řidiče a vůz sjede ze silnice.
Pokud pak nedokáže vyjet zpátky nebo nezavolá pomoc mobilem a vydá se dál pěšky, mnohdy nedojde. Třetí největší přírodní památku ve Spojených státech provází smrt od chvíle, kdy ji lidé objevili. Když první zlatokopové po strastiplné cestě rozpáleným údolím konečně vyjeli ven, otočila se údajně jedna z žen, které přežily, a pronesla: »Sbohem, údolí smrti.« Tahle žena už dobrých sto let nežije. Údolí smrti si krutou daň vybírá dodnes.
Může se hodit
V Údolí smrti je zakázáno volně kempovat, nesmí se jezdit ani mimo vyznačené cesty. Část neasfaltovaných silnic vede volným terénem, a kdo se po nich vydá, jede na vlastní nebezpečí. Na terénní silnice není dobré jezdit jiným autem než džípem, protože jakékoliv menší technické problémy auta mohou způsobit velké nesnáze.Na terénních silnicích bývá malý provoz, a tak než přijede pomoc, může ve velkém horku dojít turistům například pitná voda.
NA CO DÁT POZOR
Výlety je nutno naplánovat tak, aby se turisté do setmění vrátili na jedno z míst, kde lze přespat. Před každou cestou je nutno mít plnou nádrž (benzín je lepší tankovat mimo údolí, neboť u čtyř pump, které v Údolí smrti jsou, je benzin výrazně dražší než jinde). Kempovat lze pouze na devíti místech: celoročně jsou otevřeny Furnace Creek, Mesquite Spring, Emigrant a Wildrose.Od října do dubna pak Texas Spring, Sunset a Stovepipe Wells.Od dubna do října jsou naopak otevřeny Thorndike a Mahogany Flat. Všichni návštěvníci musí zaplatit ve Furnace Creek Visitor Center, které je zhruba uprostřed údolí, poplatek. Za auto se platí např.10 dolarů. Každý, kdo se vydá na návštěvu údolí, by si měl nechat před cestou zkontrolovat, zda má auto v bezvadném technickém stavu. Pokud mu i přesto auto vypoví službu, doporučuje se neopouštět ho a nevydávat se hledat pomoc, ale zůstat v něm.
INFORMACE
Údolí smrti je jedním ze 370 národních parků USA a podrobné informace pro turisty lze získat na adrese: Death Valley National Park, P.O.Box 579, Death Valley, CA 92328-0570, U.S.A.
 Badwater je jedno z nejníže položených míst pod mořem. |
