Za sovětských časů byla téměř na každém domě namalována šipka a nápis "bomboubežišče" (protiletecký kryt). První úkryty začali v Moskvě stavět v roce 1919 bolševici pro případ střetu s třídním nepřítelem. Později se tyto objekty staly nezbytnou součástí továren, vojenských i civilních budov. Pravidelně se pořádala
cvičení civilní obrany. K začátku druhé světové války však Moskva prý nebyla v tomto směru zcela připravena a dokonce kremelský kryt pro Stalina se údajně stavěl na poslední chvíli.
V době začínající tržní ekonomiky v moskevských krytech vznikaly první soukromé dílny, kanceláře a sklady. V posledním desetiletí se pak přestaly přísné normy dodržovat a moskevské vedení teprve letos zjistilo, že objekty civilní obrany v
obytných komplexech buď docela chybí, nebo "neodpovídají požadavkům doby".
Úkryty prý musejí být zcela volné nejen pro případ bombardování, ale i z důvodu případného jaderného zamoření či havárie v chemických závodech, náhlé nepřízně počasí a dalších katastrof. Kryt musí být vybaven kanalizací a pitnou vodou.
Zdaleka ne každý dům v Moskvě se však může pochlubit hermeticky zavírajícími se dveřmi ve sklepě.
Teroristické útoky, při nichž byly před dvěma lety vyhozeny do vzduchu dva obytné domy, přiměly Moskvany, aby se zajímali o stav svých sklepů, které mnohdy obývají bezdomovci a které většinou nejsou vůbec zajištěny. Ve sklepních prostorách, které
měly sloužit jako úkryty, policie v roce 1999 odhalila tuny výbušnin údajně určené k dalším explozím.
Zcela spolehlivý úkryt je dnes prý pouze v metru. U každého eskalátoru je speciální zařízení, které v případě nebezpečí vytvoří hermetickou kovovou bránu. V souladu se starostovým nařízením musí ovšem i moskevské metro zhodnotit stav svých
úkrytů a navrhnout jejich případnou úpravu.
