V lázních a saunách relaxovali už Mayové

Mayové, kteří žili před 3000 lety v nížinách Střední Ameriky, bydleli ve vesničkách podobných té, jakou vykopali archeologové v Cuellu na severu Belize. Domovem jim byly domky slepené z bláta a slámy zakryté doškovými střechami. Pěstovali kukuřici a maniok, lovili vysokou zvěř i divoká prasata, rybařili a dokonce si na přilepšení jídelníčku vykrmovali psy. Poslední nálezy však svědčí o tom, že tito Mayové znali sauny dlouho předtím, než vznikly římské lázně.

Ve středu Cuella byly odhaleny zříceniny výjimečně vyhlížejících obytných domů nebo snad veřejných budov. Rozmístěny byly kolem třech stran náměstí. I když se průzkumem tohoto místa zabývali odborníci několik let, unikala jim odpověď na otázku, co stávalo na východní straně prostranství. Byl to snad volný prostor otevřený vycházejícímu slunci?

Odpověď čekala až na archeology z Bostonské univerzity vedené doktorem Normanem Hammondem, kteří se na náměstí v Cuellu vrátili loni. Došli k závěru, že našli nejstarší mayskou "potírnu", kam se dávní obyvatelé Střední Ameriky chodili očišťovat, léčit a provádět rituály.

Už v období 900 let před naším letopočtem zde lidé zakoušeli blahodárný pocit, který se dostaví po pořádném vypocení. Bylo to v době před vznikem Říma, tedy dávno před tím, než Římané začali kolem Středozemního moře stavět slavné lázně.
A bylo to také ještě před rozkvětem mayské říše, jejíž začátek kladou historikové do období kolem roku 200 našeho letopočtu.

Hammond je přesvědčen, že jakkoli byly sauny těchto lidí malé a jednoduché, zcela nevyvratitelně se jim podobaly luxusnější lázně nalezené později ve střediscích mayské kultury, Tikalu či Piedras Negras v Guatemale. A mnoho podobného s nimi měly i pozdější "potírny" indiánů z dnešních Spojených států a Kanady.

Hammonda a jeho spolupracovníky nepřestalo zajímat využití východní strany náměstí, a proto tam trpělivě kopali. Nakonec narazili na základy stavby, jež nebyla širší než dva a půl metru a jen o trochu delší. U jednoho rohu místnosti odhalili prohlubeň v kamenném podkladu. Povrch zdi nad ním byl zašedlý a načervenalý
a našly se neklamné známky toho, že místo bylo vystaveno dlouhodobě vysokému žáru. Vedla odtud šachta, která ústila v kameny obložený kanál plný popela. Ten procházel středem místnosti a z každé strany byly nízké kamenné lavice.

Ani teď však archeologové netušili, co se tady na východní straně náměstí vlastně v minulosti odehrávalo. Odpověď nalezli díky náhodě. "Střechu, kterou jsme původně postavili nad vykopávkami, zničila bouře. Tak jsme nad výkopem rozprostřeli plachtu, abychom se uchránili před žhavým sluncem a aby nálezy nevysychaly. A
najednou tam bylo strašné horko a vlhko. 'Jako v sauně,' řekl tenkrát kdosi a my jsme pochopili: vykopali jsme 'pib na' neboli 'potírnu'," napsal Hammond se studentem Jeremy R. Bauerem do zprávy popisující práci v Cuellu.

Když pak místo znovu prozkoumali, zjistili, že ohniště bylo vně místnosti. Horké kameny byly strkány do domu kanálem proraženým ve stěně. Dům měl stěny z kamene zakryté ve výšce necelých dvou metrů klenutou střechou. Do místnosti se vešlo asi šest lidí. Sedávali vedle sebe na lavicích, natahovali nohy k horkým kamenům spočívajícím v kanálu a není vyloučeno, že na ně lili vodu a vytvářeli tak páru.

Stále je tu však otázka: Proč měli lidé z tropů potřebu sedávat kolem rozžhavených kusů kamene uvnitř těsného domečku? "Ze stejného důvodu, z jakého nyní pijí v tropech horký čaj: když se potíte, vaše tělo se tím ochlazuje," vysvětluje Hammond.
"'Potírny' měly nejspíš několikeré poslání: hygienická očista, vypuzení nečistých sil z těla, ale také navázání kontaktu s nadpřirozeným světem," tipuje doktor Hammond.