V Kanadě rostou ceny také

K věcem, které mě překvapovaly a překvapují dodnes, náleží i veřejná hromadná doprava Toronta (Toronto Transit Commission). Jednak svou promyšlenou sítí (protože je možné dostat se téměř do všech koutů Toronta) a jednak svou dílčí návazností. Toronťané, ti, kteří do tohoto města dojíždějí za prací a nechávají své osobní automobily na velkých hlídaných placených parkovištích podzemní dráhy po celý den, ale samozřejmě i návštěvníci města mohou používat jednak podzemní dráhu, která je stejně jako u nás nejrychlejší a nejbezpečnější, dále pokračovat autobusy, jež nejčastěji svou trasu začínají a končí u stanic metra, nebo tramvajemi, které jsou společně s autobusy zejména v dopravních špičkách notně pomalejší.

Dovolím si trošičku odbočit, i když ne daleko od věci. Každého návštěvníka Toronta snad překvapí vzhled jak metra (subway, vagónů zejména), tak i tramvají a autobusů.  Ten je, řeknu-li to velice kulantně, nehezký. A navíc jsou velice staromódní. Sama jsem byla jejich vnějším a vnitřním vzhledem kdysi přinejmenším velice rozčarovaná. Porovnávala-li jsem kanadská nákupní, zdravotní, studijní a jiná střediska s tím, co jsem znala z jiných zemí, užasla jsem nad jejich technickou vybaveností, nad profesionalitou, která se pod každou střechou nabízela. Tím více jsem byla zklamána veřejnou hromadnou dopravou.

Zprvu jsem si myslela, že se oni oškliváci objevují jen na některých úsecích, protože je to řešení z nouze – porucha, nedostatek přepravních  jednotek, posílení linek ve špičkovém provozu. Později jsem pochopila, že je to prostě fakt. Že takové zastaralé typy jezdí všude a se všemi, kteří je potřebují. Jediné, co se vymykalo z mé předchozí zkušenosti, byla jejich čistota. A v době velkých letních veder chlazení, takže se cestující v tomto směru mohou cítit pohodlně. Jinak už nic. Jsou hlučné, nemotorné, s nepohodlnými plastikovými sedačkami, s omezeným prostorem jak pro stojící, tak i pro sedící pasažéry.

Uvnitř města, zejména ve špičce, zastavují pravidelně na každé zastávce, na okrajích města a ve volnějších hodinách už jen na pokyn cestujícího – který stejně jako u nás musí sám dát signál k zastavení buď tlačítkem zvonku anebo zatažením za lanko, vinoucí se podél jedné vnitřní strany autobusu či tramvaje. Pak ale musí sestoupit na první nástupní schod, aby se při zastavení dveře vůbec otevřely. Dodnes si vzpomínám na to, že se i přes zatahání za lanko a zastavení autobusu dveře neotevřely a autobus se prostě rozjel dál. Zprvu jsem nechápala příčinu nedorozumění. Tenkrát mi pomohl jeden ze zkušených cestujících a lehce mě popostrčil na onen schod. Pro cestujícím u nás je tento prostor tabu.

Nastupuje se předními, vystupuje zadními dveřmi (pouze invalidní a starší lidé mohou vystupovat předními). Za jeden z velkých nedostatků považuji fakt, že autobusy a tramvaje nejsou značeny číslicemi na zadním okénku, takže nevíte, co vám právě ujelo. Na každé zastávce je uveden jízdní řád a navíc i telefon této stanice, abyste si mohli na trvalé telefonní službě zjistit nejpříhodnější časy odjezdů právě té vaší tramvaje či autobusu.

Hromadné dopravní prostředky mají stejně jako u nás v noci poněkud jiné trasy a jiné časové intervaly  než ve dne (metro mění pouze intervaly a konečné stanice pro odstavení soupravy stejně jako u nás). A pokud se stane, že nestíháte doběhnout do stanice a ten váš autobus vás už dojíždí, máte právo zvednout ruku a zastavit jej. V tomto případě, zejména jedná-li se o ženy, to řidič velice rád učiní.

Mimochodem trpělivost a ochota většiny řidičů hromadných dopravních prostředků je až pověstná. Nejenže vysvětlí kdy a na co přestoupit, dokonce vám nabídne i nepřeštípnutý lístek, pokud jej potřebujete. Což se ostatně považuje za jakousi náležitost služby veřejnosti.    

Platí se buď kovovým žetonem, tzv. token, přesně odpočítanými mincemi, přeštípnutím papírové jízdenky anebo se cestující prokáží řidiči permanentní jízdenkou. Jízdenka platí ve směru cesty na všechny přestupy, takže se s tou původní dostanete z jednoho konce města na druhý bez dalších plateb. Se slevou jezdí děti, studenti, důchodci a invalidé, pro které jsou podobně jako u nás určena i přední sedadla. Jenže na rozdíl od našich řidičů v dopravních prostředcích, jsem nikdy v kanadských neslyšela vyzvání, aby cestující uvolnili místo, či napomenutí v případě, že si starší cestující neměli kam sednout. Totéž ale platí i v případě těhotných žen či matek s malými dětmi. Pokud se nenajde někdo s citem pro situaci, těhotná žena stojí nad sedícím mladým mužem a nikomu to nepřijde divné. A nikdo z cestujících se také ani neozve. To prostě není jejich “business”.

Před deseti lety jsem za měsíční jízdenku zaplatila 35 dolarů a za jízdenku na jedno použití dolar. Koupil-li si člověk deset najednou, zaplatil dolarů osm. Ovšem ty časy jsou jednou provždy ty tam. Zažili jsme několikero stávek přepravců TTC, kteří požadovali jednak zvýšení platů a jednak zvýšení ceny jízdného.  A tak obé postupně rostlo. A zejména ceny jízdného růst nepřestaly.

Od června letošního roku mají doznat opětného zvýšení. Ve srovnání s některými městy Kanady se ty v Torontě vyhoupnou na dvojnásobek. Tentokráte mají vzrůst o šest procent, takže lístek pro dospělého bude stát  l,80 dolaru, zatímco tentýž pořídíte v Montrealu za l,38 a za l,60 ve Vancouveru. Měsíční “pass” pro dospělého  už bude stát v Torontě 93,50, kdežto v Montrealu za něj zaplatí 47 a ve Vancouveru 63 dolary. To znamená, že dospělý cestující bude platit o 30 procent za lístek a o 99 procent za měsíční jízdenku více v Torontě než v Montrealu.

Že je to cena již neúnosná, potvrzuje i mluvčí pro Rocket Riders Gord Perks: “Musíme dát našim cestujícím tutéž cenu, jakou mají kdekoliv jinde, jinak si koledujeme v hromadné dopravě o fiasko. Dříve nebo později se proti nim postaví. Totéž se stalo v 60. a 70. letech v USA. A získat cestující zpět, stálo daňové poplatníky ve větších amerických městech 60 procent hodnoty celkové částky potřebné na provoz veřejných hromadných prostředků vůbec. Zatím dnes je torontská doprava daňovými poplatníky dotována z 18 procent. Generální manažer TTC Rick Ducharme z růstu cen přepravného obviňoval nedostatek finanční podpory  jak městské správy, tak i provinční vlády: ”Transportation Transit City v Torontě dostává 18 procent subvence, zatímco provinční vlády poskytly ve Vancouveru 48 a v Montrealu 47 procent …”  

Pokud však mohu turistům poradit, stále se vyplatí koupit přepravních lístků více než méně. I když neušetříte moc, ale určitě to bude stačit na kafíčko v donut shopu. Nakonec, není to jediný artikl, který doznal cenového zvýšení. Nemilým překvapením pro kuřáky bude cena cigaret, pro turisty autem zase cena benzínu.

Z ontarijského Bramptonu své čtenáře srdečně zdraví a jarní pohodu každý den přejí Věra a Petr Kohoutovi. Chcete-li nám psát: petrvera@home.com