Drobného Lobsanga nebylo zezadu pod krosnou skoro vidět, ale on byl očividně spokojený. Cestou nás předešla skupina koňáků s deseti koňmi, téměř bez nákladu. A já se cítil mnohem lépe ve společnosti Lobsanga, než kdybych se vydal do neznámé divočiny s touhle divoce vyhlížející partou.
Ráno před cestou uvařil čaj a upekl hromádku moučných placek čapátí na cestu, vzal si malou mošnu a deku, na záda pak můj batoh a kolem desáté jsme vyrazili. Byla to paráda jít si jen s maličkým batůžkem a foťákem přes rameno.
V poledne jsme poobědvali, dokonce si uvařili čaj (Lobsang byl skutečně náruživým milovníkem čaje) a za další tři hodiny kliďánko pijánko došli na konec nejvyššího údolí. Tam těsně pod skalnatým svahem stál kamenný pastevecký přístřešek - cíl naší etapy.
Noc je samozřejmě hodně chladná; jsme už v 4470 metrech. Přístřešek bez dveří samozřejmě chrání před větrem, ale stan (který jsem uvnitř postavil) je moc velký i pro dva, takže ho nezadýcháme.
Hned po probuzení jsme rozdělali oheň z nasbíraného jačího trusu, posnídali čaj, čapátí a müsli a začali vrcholový výstup. Dnes už to bylo o něčem jiném než včera. Příkrý svah nekončil a nekončil, stezka se vlnila, stoupala na další úbocí.
|
A pak to přišlo. Po dvou a půl hodinách perného stoupání jsme slavnostně dorazili do Šingo-La, horského sedla ve výšce 5090 metrů, ověnčeného fábory a buddhistickými modlitebními praporky. |
Blahořečím svému rozhodnutí
Odpočíval jsem často, ale Labsong taky. I na něj působila výška (a pochopitelně můj metrák na zádech). Teď jsem si za svou prozíravost a spolknutou hrdost blahořečil. Nevím, jestli bych na vrchol doškrabal vůbec, a jestli ano, nezbývala by mi možná už síla a čas sestoupit ještě za světla dostatečně nízko.
Asi po hodině jsme narazili na mrtvolu koně, ležící pod stezkou. Opět jsem mimoděk pomyslel na toho nešťastníka - českého turistu - který tu tak nečekaně našel smrt. On ale šel nebezpečnějším směrem, kde je stoupání prudší. Já se už dva týdny pohyboval nad třemi tisíci a tudíž jsem byl mnohem lépe aklimatizovaný.
Pojedli jsme, pořídili vrcholové fotografie (nehostinnou krajinu prostou vegetace přece jen oživovaly zasněžené štíty a krásné, tyrkysově modré horské jezírko hned pod námi) a podél okraje ledovce začali příkrý sestup dolů.
Pásmo Velkého Himálaje, jehož hřeben jsme právě přešli, odděluje Zanskarské údolí (a celou oblast Ladakhu, táhnoucí se k řece Indu a dále na sever až k pohoří Karakoram) od oblasti Lahaulu indického státu Himáčalpradéš. Okolní vrcholy většinou nepřesahují 6000 metrů.
Cesta z kopce je kamenitá a místy nepohodlná, oproti výstupu je to ale doslova procházka, takže za půldruhé hodiny dospíváme k místu, zvanému Rumdžak, kde na nás čeká již důvěrně známý pastevecký přístřešek. Zbytek dne odpočíváme na sluníčku a Lobsang po okolí sbírá koňské kobližky na oheň.
Závěrečný den: Rumdžak - Darča
Prožili jsme chladnou a hladovou noc - ukázalo se, že jsme přece jen nevzali dost jídla, takže jsme se rozdělili o poslední čapátí a nudlovou polívku. Lobsang rozdělal oheň - nejspolehlivější způsob, jak mě poloudušeného kouřem dostat ze stanu. Skromně snídáme (každý tyčinku Twix a hrneček hořkého čaje).
Následuje loučení. Můj věrný parťák dostává zaslouženou odměnu a s dekou přes rameno svižně míří zpět k sedlu, já už méně svižně beru na záda batoh (ač už bez jídla, vůbec nezlehkl) a vyrážím na poslední etapu treku.
Po celkem povlovném sestupu postranním údolím se mám během několika hodin dostat do hlavního údolí a podél řeky po rovině dojít až do Darči. Zdánlivě snadný závěr túry.
Pády a vzestupy v "balvanovém poli"
Jenže ouha! Sestup až dolů k mostu přes řeku těžký nebyl, i když mi zabral déle, než jsem čekal, ale zato potom. Průvodce se sice jednou větou zmiňuje o "balvanovém poli", nepřikládal jsem tomu však žádnou důležitost, dokud jsem v něm nebyl.
Balvany, balvany, balvany. Někde menší, někde větší, někde se šlo dobře, někde se muselo lézt, po několika hodinách jsem toho ale měl až po krk. Pak jsem upadl - koleno. Pak podruhé - holeň.
|
Začal jsem mít pocit, že po dalším pádu už nevstanu a poprvé za celou cestu mě napadlo, že jít sám možná není až tak nejlepší nápad. Vůbec jsem nechtěl myslet na to, co bych dělal, kdybych si vymkl kotník nebo tak podobně. |
No a potřetí, to jsem si, nevím jak, strašlivě narazil stehno a pěkných pár minut se sbíral. Zní to sice banálně, když na vás ale pokaždé dopadne ještě těch dvanáct kilo ze zad...
Nakonec všechno dobře dopadlo. Už za soumraku jsem se dobelhal do vesnice Palamo (něco za půlkou etapy!) a narazil na silničáře, kteří pracovali na stavbě silnice z Darči. Nevím, jestli byli jen přátelští nebo se jich mě sželelo, v každém případě mi nabídli místo na korbě svého náklaďáku a já se nenechal dvakrát pobízet.
Při divoké jízdě po hrubě vybagrované silnici bez krajnic mě sice párkrát napadlo, že jsem možná jen vyměnil pomalou smrt vysílením za střemhlavý pád do hluboké rokle pod námi, ale totální vyčerpání nějak tlumilo i ten strach.
Už byla noc, když jsme konečně vjeli na asfalt a za dalších pár kilometrů zastavili v Darče. Po osmidenním, zhruba stočtyřicetikilometrovém pochodu vysokohorskou pustinou jsem byl opět v civilizaci.
 Kargyak, nejvýše položená zanskarská vesnice. |
 V sedle Šinglo-La, 5090 metrů nad mořem. |
 Sestup údolím horské říčky, v pozadí štíty Velkého Himálaje. |
 Indické město Padum |
 Detail kláštera Phugtal |
 Klášter Phugtal |
 Indické městečko Padum |
 Představený v klášteře Phugtal |
 Rodina z vesnice Purne |
 Indická vesnice Ičar |
 Začátek treku do vesnice Padum |
