V dálce za tunelem houká vlak

Nádražní restaurace v pražském Bráníku podřizuje svůj rytmus příjezdům vlaků. Večer tu brzy zavírají. V devět ráno už ale máte pocit, že je poledne. Chlápek v maskáčích má na tácku čtvrtý půllitr. Z úst mu vytékají změklé věty a zjevně se k odjezdu nechystá. Skupinka malých výletníků však už hoří netrpělivostí. Nervózní přešlapování utne až důvěrný klapot kolejí. Červený vláček je tu. A kde zůstali trampové? říkáte si.

Milovníci vysokých bot a začouzených kotlíků buď pozdě vstávají, anebo asi spíše ubývají. Máte pocit něčeho nepatřičného, jako by chyběl ve vlaku průvodčí. Co naplat, jízda bude bez sborového "Ruty šuty Arizona Texas" a jiných vděčných hitovek s vůní jehličí. Děti si tím hlavu nelámou. Mají své songy, které za chvíli zná celý vlak. Za okny se mihne sympaticky omšelý modřanský cukrovar. A o kus dál koryto Vltavy. Tak tady končí, řečeno mluvou Radovy a Žákovy Bohatýrské trilogie, pohodlí města. Dál do vzdálených nebezpečných končin se vydávají jen opravdoví dobrodruzi, připraveni na všechno. A jen ti nejodvážnější z nich si to namíří až do takových neprobádaných končin, jako je Davle či Luka pod Medníkem. Děti to tak nějak taky cítí. Jsou přilepené na skle, rozbalují svačiny a každý tunel je šancí pro nějakou malou lumpárnu. Aby se trochu zklidnily, dovídají se, že jen pod Medníkem roste vzácný Kandík - psí zub. Je ale zajímá jen vlak. "Nejvíce však děti odváže, když vyjedeme s parní lokomotivou," říká strojvůdce Lumír Běhal, znalec této trati a jednatel sdružení Posázavský pacifik. Spolu s dalšími nadšenci pečuje o parní lokomotivu 434.0170, zapůjčenou muzeem, kterou čeká oprava. Teď sleduje, jak se dráha železnice přimyká k Sázavě. Tu teď bude věrně doprovázet celou cestu až do Světlé nad Sázavou. Trať lemuje řeku, která patří vodákům. Většinou nikde žádná silnice. Lidé na člunech mávají, děti se rozkřičí. U Žampachu ztichnou. Najednou trať shlíží na krajinu z impozantní výšky. "Je to nejvyšší kamenný železniční most ve střední Evropě," říká pan Běhal. Vláček sviští temnými tunely. Les si tyká s železničními pražci a zastávky dostávají důvěrný nádech. Najednou si všimnete, že není problém počkat na opozdilého houbaře. Nebo dát šanci nervóznímu vlčákovi, až se mu bude chtít nastoupit. Blíží se velký železniční uzel. Tím Čerčany jsou, alespoň na posázavské skromné poměry. V hospůdce na nádraží to sympaticky hučí. Na vše dohlíží vlídný pan výčepní a půvabná blondýnka. U jejich pípy to je průchoďák, jako na každém nádraží. To jim ale nijak nebere dobrou náladu. O kus dál vedle vchodu je prosklená nástěnka, kde se o Posázavském pacifiku dovíte v kostce vše potřebné. Takže, odkud kam trať tohoto jména vede? "Z hlavní trati Praha Brno - Bratislava odbočuje ve Světlé nad Sázavou vedlejší trať, Posázavský Pacifik. Ta pokračuje na Ledeč nad Sázavou, Kácov, Ledečko, Čerčany a Jílové až do Prahy," vysvětluje se v textu. Dále se dozvíme, že to, co vypadá jako souvislá trať, je vlastně výsledkem několika postupně budovaných tratí. "Zájem na jejich budování mělo především šternberské panství, jehož majitelé se snažili pozvednout celý kraj," říká Lumír Běhal.Provoznatrati Kolín - Čerčany - Kácov byl zahájen téměř před sto lety, 6. 8. 1901. To bylo pouhé dva roky poté, co byla zahájena stavba. Jak obdivuhodné to muselo být tempo, vás napadne, když sledujete mohutné náspy a skály provrtané četnými tunely. "Musela to být strašná dřina," říká Lumír Běhal. Přibývaly další kilometry nových úseků. Střídaly se lokomotivy. A především, dostavil se zájem letních hostů, trampů, lufťáků, masňáků, chatařů, prostě všech, kdo toužili na pár dnů vypadnout z města. V kronice obce Čerčany se v roce 1960 dočteme: "Ve stanici bylo přepraveno průměrně denně 4 736 cestujících, z toho 1 245 do zaměstnání. O nedělích a svátcích však dosahoval počet cestujících 6 400, to znamenalo 100 souprav denně." Postupem času přibývalo chat a chatiček v údolí Sázavy, jedné věci zůstala trať ale ušetřena: silnice ji lemuje jen sem tam na několika úsecích, jinak tu až tolik aut nepotkáte. Připomínky nových časů přicházejí jinými cestami. Tu nevkusnou přestavbou ve stylu zářivé podnikatelské haciendy. Reklamou na místech, kde pohoršuje i lišky. A také protivnými barovými pulty ze světlého dřeva, které si tak oblíbili majitelé zdejších hostinců. Čekáte na pivo půl hodiny a truchlivě sledujete obrázky likérů známých značek. Ještě, že alespoň ten vláček vypadá pořád stejně, říkáte si. Není problém to porovnat. Vybavte si třeba takový film Lásky jedné plavovlásky, kde přijíždí stejný vlak do posázavského městečka. Zábavy a diskotéky mění kabát. Nové či staronové jsou pulsující hity. Zamilované páry, které se trousí potmě na poslední vlak, však hoří pořád stejnou touhou. Přes den však jezdí výletníci. Po trati je několik památek, které je lákají, asi nejznámější zůstává Český Šternberk. Sebevědomý masiv světlých zdí se tyčí impozantně proti obloze. K téhle trati patří asi stejně, jako Eiffelovka k Paříži. "Mám to místo nejradši z celé trati," svěřuje se Dana Lišková ze sdružení Posázavský pacifik. S hradním pánem prý mají dobré vztahy. "Pan hrabě nás podporuje a jeho syn si hrozně zamiloval parní lokomotivu," říká. Vláček chrlí výletníky, které hrad přitahuje. Vlak je tu kvůli památce a platí to i naopak. Jak se připozdívá, malá zastávka se plní výletníky. Ve vláčku se všichni sejdou. Přicházejí starší manželé z nedaleké chatky, děti si myjí dlaně zapatlané zmrzlinou a několika vysloužilým bardům po odpoledni v restauraci poslouží lavička k odpočinku. "V tom je vlak výborné místo k seznamování," říká pan Běhal. "Potkají se v něm lidé, kteří by se jinak asi nepoznali."

Může se hodit
INFORMACE: sdružení Posázavský pacifik, tel.: [phone]
CO SI PŘEČÍST: Sázavsko, regionální sborník

[e-mail]