Do útoku na USA 11. září se informace o Uzbekistánu, nejlidnatější středoasijské republice, objevovaly jen sporadicky. Občas probleskovaly zprávy o uzbeckých
radikálních islamistech či na druhou stranu o režimu uzbeckého prezidenta Islama Karimova, který údajně potlačuje lidská práva v rámci potírání náboženského extremismu. Situace se změnila a Uzbekistán hraničící s Afghánistánem se stal jedním z klíčových partnerů protiteroristické koalice.
Karimov již minulý týden potvrdil, že jeho republika je připravena pomoci USA v boji s terorismem a že jim poskytne svůj vzdušný prostor. To je pro Američany důležité. Země se svými 60.000 vojáky disponuje nejsilnější armádou v regionu a uzbecké základny využívala sovětská armáda při svém neúspěšném tažení v Afghánistánu v letech 1979-1989.
Podle agentury Interfax mohou Američané v Uzbekistánu využívat tři letiště: ústřední v Taškentu, které je největší v postsovětské Asii, Kagajdy poblíž Termezu na hranicích s Afghánistánem a Chanabad u města Karši.
Třebaže má Uzbekistán s Afghánistánem hranici dlouhou jen 137 kilometrů a jeho středoasijští sousedi Turkmenistán a Tádžikistán 744, respektive 1206 kilometrů, tyto státy nejsou pro USA tolik lákavé. Tádžikistán je zpustošen krvavou občanskou válkou z let 1992-1997 a jeho hornatá hranice je těžko kontrolovatelná. V Turkmenistánu zase panuje kult osobnosti prezidenta Saparmurada Nijazova a Turkmenistán také jako jediný ze středoasijských republik nabídl svůj vzdušný prostor pouze k humanitárním účelům.
Uzbekistán má své zkušenosti s islámskými radikály. Islámské hnutí Uzbekistánu (IDU) bylo již před zářijovým útokem na USA považováno Američany za jednu z nejnebezpečnějších teroristických organizací na světě s vazbami na Taliban a saúdského radikála Usámu bin Ládina, který je označován za strůjce protiamerických atentátů. Podle nedávno zveřejněné ruské zprávy pro Radu
bezpečnosti OSN z letošního března jsou vůdci IDU, politický Tahir Juldašev a vojenský Džuma Namangani, nejbližšími spolupracovníky bin Ládina. Hnutí se též nachází na seznamu 27 organizací a jednotlivců, jejichž majetek byl zmrazen na základě výnosu amerického prezidenta George Bushe.
V uplynulých dvou letech vyrazili tito bojovníci pokaždé v létě ze svých základen v Tádžikistánu, a přes Kyrgyzstán se snažili proniknout do Uzbekistánu, kde se chtěli se zbraní v ruce postavit režimu Karimova. Hnutí založili členové islámských stran, jejichž činnost byla v průběhu let 1992-1993 Karimovem zakázána; mnozí z nich se zúčastnili občanské války v sousedním Tádžikistánu na straně Sjednocené tádžické opozice (UTO).
Bývalý stranický funkcionář Karimov (63) stojí v čele Uzbekistánu od roku 1989 a naposledy byl zvolen loni v lednu. Podobně jako většina Uzbeků je muslim, ale z obavy před fundamentalisty nastolil v zemi tvrdý režim. Opoziční předáci byli uvězněni nebo přinuceni k emigraci a vláda potlačuje muslimské organizace. Karimov veškerou kritiku odmítá s tím, že jeho snahou je potírání islámského extremismu z obavy před občanskou válkou. Pozornost vzbudil prohlášením, že "je připraven vlastnoručně střílet stoupence islámu, bude-li to nutné". V zemi ale bylo postaveno na 5000 nových mešit - na rozdíl od zhruba 80, které byly v Uzbekistánu do kolapsu SSSR. A po celé republice jsou náboženské školy.
V Uzbekistánu, jehož chloubou jsou historická centra Hedvábné stezky Samarkand a Buchara, žije asi 25 miliónů obyvatel, země je téměř šestkrát větší než Česká republika. Asi 70 procent země pokrývá poušť, zbytek savany a bavlníkové farmy. Země je třetím největším vývozcem bavlny na světě a je bohatá i na energetické suroviny a drahé kovy.
Vedle většinových Uzbeků (73,7 procenta) zde žije na 60 etnických skupin, z nichž nejpočetnější jsou Rusové a Tádžikové. V náboženství převažuje sunnitský islám.
Uzbekistán leží mezi řekami Amudarja a Syrdarja a kromě Afghánistánu, Turkmenistánu a Tádžikistánu hraničí ještě s Kazachstánem a Kyrgyzstánem.
