V důsledku kamarádovy intuice jsme totiž namísto do Albánie vjeli přímo do polního ležení jugoslávské armády, kterou v těch dnech bombardovalo naše NATO.
Následující drama poté mělo tři fáze: 1. Zatčení, výslech a obvinění ze špionáže (podruhé za pár dní). 2. Naše přednáška o slovanské vzájemnosti a la praotec Srb byl příbuzný praotce Čecha. 3. Propuštění, dotázání se pastevce, nalezení Albánie a zavržení intuice jako vodítka pro pohyb ve válečných zónách.
Nepořádné prase
Mnozí Číňané věří, že mnoho jest vepsáno do horoskopů, a neboť jsem člověk dosti skeptický, před pár týdny jsem se mírně pohádal na Tchaj-wanu, kde mi tvrdili, že bez konzultace s komerčním horoskopářem není rozumné podnikat cokoliv zásadního a že místo studia bonsají a čaje bych měl nahlédnout do budoucna.
Navíc mi říkali, že jsem od narození prase, což - uznáte - člověka nikdy nepotěší. Navíc: být narozen v roce divokého prasete prý znamená náklonnost k mírnému nepořádku, což v mém případě pochopitelně neplatí.)
Ruský srpen
Lidé na cestách někdy bývají pověrčiví, Rusové zejména v srpnu. Všechny pohromy se totiž v Rusku vždy dějí právě v tomto měsíci. Pokud se rozpadá SSSR, Brežněv útočí na Československo, hroutí se ekonomika, k moci se dostává Putin, čečenští partyzáni dobývají Groznyj, je nepochybně srpen.
Když výbuch vadného torpéda v srpnu zničil ponorku Kursk, ruské vedení dlouho tvrdilo, že zkázu způsobila srážka s ponorkou "cizí mocnosti" (tedy ponorkou americkou), a když v srpnu vyhořela moskevská televizní věž v Ostankinu, zrodil se můj oblíbený srpnový vtip: "Proč vyhořela věž v Ostankinu? Srazila se s věží cizí mocnosti."
Románový konec
O ruském srpnu vím své. V srpnu 1991, kdy se pučisté snažili svrhnout Gorbačova, jsem se připletl k bojům a oficiálně jsem se stal jednou z osmi obětí pádu SSSR, neboť jsem byl postřelen.
Nějaký vyplašený voják po mně vystřelil z přítmí obrněného transportéru, patrona byla naštěstí slepá, ale i tak smršť malých střepinek zasáhla moji hlavu. Nikdy se už asi nedozvím jméno toho střelce, ani to, zda věděl, že po mně střílí jen slepým nábojem - mohla to být jen náhoda, ruští vojáci tehdy často do zásobníků míchali slepé a ostré patrony.
Pořád však doufám, že se někdy setkám s rodinou, která mě v té deštivé a hrůzné noci obvazovala v bytě poblíž Arbatu. Sváděli vnitřní boj jak z antického dramatu: v tu chvíli ještě nebylo jasné, že ráno pučisté prohrají, a ty dvě ženy a jeden chlapík byli zbrocení potem a pobledlí hrůzou: tajní mě prý hledali, a kdyby mě v jejich bytě našli, moji zachránci mohli skončit na Sibiři.
V jednu chvíli mě prosili, ať odejdu, ale vzápětí muž bouchl do stolu, vytáhl lahev vodky a řekl: "Zůstaň, ať si přijdou, nemůžeme se pořád jen bát."
Když jsem je po pár letech hledal, zmizeli beze stopy a jejich někdejší byt si opravoval nějaký nový ruský zbohatlík. I takhle románově může skončit historka z cest.
 Učedníci předčítají z posvátných textů v budhistickém klášteře v Burjatsku, jednom z nejmagičtějších míst Ruska |
