Společnost americká a kanadská
A že je kam chodit, o tom nepochybujte. Např. jen v Torontě jsem napočítala na dvacet filmových, nebo chcete-li kinových komplexů. Prakticky si můžete vybrat ze dvou provozovatelů: tím prvním a mnohem větším, protože americkým, je Cineplex Odeon Corporation, který vybudoval skutečně grandiózní filmová střediska; ty novější jsou patrová s nákupními středisky a širokým výběrem občerstvení, zabírající plochu až 100 000 fítů čtverečních.
Tou druhou společností je kanadská s historií sahající do roku 1916, kdy postupně vznikala pod názvem Famous Players-Lasky Corporation, a která zhruba po čtyřech letech své existence byla přejmenována na do současnosti existující název Famous Players Canadian Corporation Limited. Svoje komplexy má dnes již po celé Kanadě. Zatímco ve svých začátcích vlastnila 20 kin s 19 840 sedadly, dnes má108 kin s 804 plátny, 225 000 sedadly a 7000 zaměstnanci. Jen pro zajímavost stojí dále uvést, že vstupenka v 60. létech stála v průměru 60 centů, o deset let později l,57 dolaru, za dalších deset let už 4,25 dolaru a dnes bych to tipovala na takových průměrných 5-6, protože úterky jsou všeobecně za čtyři, odpolední představení za pět, a čas od času jsou provozovateli ve vytipovaných kinech pořádány týdny (nezávisle na dni či na promítací hodině) za opravdu levné vstupné 2,5 dolaru.
Big screen, big sound…
Jen v centru Toronta jsem takových ”cinema komplexů” napočítala pět, přičemž k největším patří ten na Canada Square s osmi sály a v každém z nich se promítá představení až čtyřikrát, někdy i vícekrát denně. Obdobně je tomu na západní a severní lokalitě Toronta, kde největšími komplexy jsou Sherway Cinemas se 14 či Colosseum se 16 sály, na východě Toronta pak Coliseum Scarbourough s dvanácti promítacími sály. Všechny z nich jsou opatřeny moderní vzduchotechnikou, většina z nich pak nejmodernější digitální zvukovou technickou, jak hlásá Famous Players: Big screen! Big sound! Big difference!
Hned několikrát?
Začátky představení se od sebe moc neliší. Mají pouze malá časová posunutí. To proto, aby se lidi nenakupili v jednom chumlu do všech sálů najednou (a aby bylo možné se vystřídat na velkých a bezplatných parkovištích) . Lajny se tvoří obvykle před začátkem představení vždy před stojanem s názvem toho kterého filmu, a to tam, kde je více sálů pohromadě. Vzhledem k tomu, že kontrola lístků (které můžete platit i credit kartou) probíhá jen na jednom místě, není problém vejít do sálu s jiným číslem, tedy i s jiným promítaným filmem, kde už návštěvníka nikdo nekotroluje, i když lístky mají vyražený název filmu a číslo sálu. Ovšem uvnitř sálu už žádná kontrola neprobíhá, protože lístky mají jednotnou cenu a nejsou označeny číslem sedadla. Jak kdo přijde, tak si i sedne. Stejně tak je možné po skončení filmu vstoupit do jiného sálu a podívat se ještě na další film. Ale pokud vím, tak toho bezelstní a morálně čistí rodilí Kanaďané nezneužívají, alespoň nikdo z mých kanadských přátel se tím nepochlubil. Ale věřím tomu, že tato až dětská poctivost se jednoho dne rozplyne a že i tento způsob “kinování” se jednou také uplatní. Jenže také věřím tomu, že pak správa kin přistoupí i ke dvojí kontrole lístků.
Hurá na popcorn!
Nicméně, než vstoupíte do sálu, musíte se probojovat seskupeným davem u rychlého občerstvení. Vlastně proč probojovat, vy se do té fronty postavíte taky, protože vám to prostě nedá. Davová psychóza pracuje na všech frontách stejně. Zavede vás tam vůně, které nelze odolat. Nejčastěji popcornu a roztaveného másla, kterým si kukuřici Kanaďané rádi polévají, pak nějakého toho opečeného párku v rohlíku, nebo třeba chrupínků na mexický způsob, polévaných roztaveným sýrem, či dokonce pizzy. Pražená kukuřice, to je ta pravá kinová hydra, ovládající bez ohledu na věk všechny. Pytlík malý za skoro tři dolary, střední za čtyři a ten velký, kterého objímáte jako malé dítě, za pět. K tomu odstupňované velikosti soft drinku a můžete jít. Takový pytel chroupáte jako doma po celou dobu filmu. Usrkáváte brřkem colu a jste spokojeni. V sedadlech si většinou sedíte jako v křesle, a aby vás nebolelo za krkem při koukání na plátno, opřete si hlavu o prodloužená opěradla. Tam zapadnete mnohdy tak pohodlně, že nejednou můžete slyšet skutečné chrápání. Zvuk filmu, ozývající se dnes už ze všech stran sálu, je tak hlasitý, že vás neruší ani sousedovo srkání, ani šustění papírových pytlíků, popřípadě ani jeho (a ani vlastní) křupání kukuřice či brambůrků. A pokud je sedadlo před divákem volné, můžete ne vzácně ohodnotit velikost jeho nohy i s botou.
Jako doma u televize
Kanaďané si s chováním v kině nedělají žádné starosti. Jsou absolutně bezprostřední. Vykřikují do děje, fandí hlavnímu hrdinovi, vysmívají se potrestanému, tleskají nebo klukovsky pískají. Nejednou jsem viděla na pozdním odpoledním představení mladé rodiče, kteří si do kina přivezli dítě v kočárku. Samozřejmě se rozbrečelo v době, kdy jste to zrovna nepotřebovali, ale nikoho to nerozčílilo natolik, aby dítě nebo dospělé okřikoval. Nakonec je lepší vzít dítě do kina, nežli je nechat doma samotné. Také řešení. Naše maminky by oželely raději to kino. Ale jiný kraj, jiný mrav.
Ovšem to nejlepší jsem nechala naposled. Krátce po rozsvícení světel. Sotva diváci postřehnou, že je filmu konec, dále nečekají - ostatně jako u nás doma – na ono THE END a zvedají se z křesel. Jen jedinkrát, vlastně dvakrát jsem tady zažila, že diváci zůstali sedět v křeslech a dodýchávali atmosféru filmu: poprvé bylo na na Schindler’s list a podruhé na festivalovém filmu Kolja ( kdy dílo ocenili potleskem). Je po kultuře a tedy hajdy domů k televizi.
A je po kultivované kultuře?
Ano, po kultuře se vším všudy. To byste to museli vidět, abyste mi dali za pravdu. Po kultuře, za kterou si zaplatili nemalé peníze – vstupné 8,5 dolaru, občerstvení skoro deset. Když si spočítáte, že jde pár nebo rodina, tak mi dáte za pravdu, že jít do kina znamená prostě vydat peníze. A pak člověk možná i pochopí, proč ta spoušť kolem dokola. Jaká? Jo, vlastně jsem ještě neřekla, že při vykročení ze sedačky máte strach postavit nohu na zem. Kolem dokola zbytky papírů, jídla, kelímky, papírové pytlíky, rozlitý drink, ač u dveří stojí odpadový koš velký jako vrata u stodoly. Kanaďan si zaplatil za kulturu, Kanaďan ji tedy bude mít po svém… A že ji má, to si pište. Nikdo si vycházejícím divákům nedovolí nadávat do nevychovanců či nutit je, aby si ten svinčík po sobě uklidili… jak že k tomu přijdou nově příchozí návštěvníci.
Ale má to atmosféru
Tak i tohle je Kanada. A jestli se vám to nelíbí, pak máte možnost pouze jedinou: do kina prostě nejít, protože toto je jev celotorontský, celobramptonský, ne-li celonárodní. Jenže stále ještě existují filmy, které chcete zhlédnout na tom obrovském makroplátně mnohem raději, nežli na obrazovce už také proto, že to kino má přece jen svou nenapodobitelnou atmosféru i s tím popcornem po zemi…
Z ontárijského Bramptonu své čtenáře srdečně zdraví a každý den úsměv přejí Věra a Petr Kohoutovi. A chcete-li nám psát: vera.kohout@sympatico.ca
