Například předminulou středu jsem na newyorské Broadwayi zjistil, co v Americe znamená svoboda slova.
Vyrazil jsem na veleslavný muzikál Producenti, popisovaný v barevných brožurkách jako komedie o mírně podvodných producentech hledajících nejslabší muzikál všech dob.
Brožurka neříkala nic o tom, že nakonec vyberou "neonacistickou show Hitlerovo jaro", a že tedy nepřipraveného diváka uzemní parodie plná hákových křížů, hajlování a německých parašutistů přistávajících na jevišti.
Můj německý kolega po pravici se propadal do křesla, a když jeden z hlavních hrdinů zpíval Deutschland, Deutschland über Alles, chtěl prchnout se zavytím: "Je to dobrý, ale u nás by je zavřeli!" Maďarská kolegyně zaúpěla při výkřiku: "Vstupte do nacistické strany," a pravila: "V Budapešti by vypukly nepokoje!"
A návštěvníka z České republiky musel znejistit při veselé scénce s bavorskými tanci, nad nimiž visela mapa protektorátu. Američané nad námi kroutili hlavou. Amerika je země, říkali, kde tě nepustí do hospody ani na limonádu, pokud ti není jedenadvacet, ledaskde vám nenalijí vůbec, věk nevěk, Amerika je země, kde se některé děti ve škole učí, že Darwin byl hňup a že člověk samozřejmě nepochází z opice. Ale nosit zbraň a říkat si, co chceš, to je něco jiného. Něco na tom je.
No, se zásadními divadelními kusy to zkrátka nemá návštěvník snadné. Moji moskevští kamarádi se mnou již z principu odmítají chodit do divadla, neboť vloni jsem je přinutil zhlédnout slavnou hru Racek, jenže se to poněkud vymklo kontrole a spektákl v tom velkém divadle připomínal spíše ochotnické představení a zápletka byla vypointovaná asi tak, jako kdyby někdo udělal z Maryši kriminální příběh o vraždě jedem.
Moji známí se poté pohádali. Ruska tvrdila, že pro ruskou duši zůstává velikán velikánem, i když se na to už nedá dívat, zatímco Ázerbájdžánka, jež o přestávce prchla do baru, temně prohlašovala, že o ruské duši bych se spíše něco dozvěděl na koncertu Ally Pugačevové a že stejně zábavné by bylo navštívit Leninovo mauzoleum, jehož aktuálnost i živost jsou srovnatelné s oním Rackem.
Taktéž doporučuji vynechat asi nejznámější divadelní představení Londýna, Past na myši od Agathy Christie. Hrají ho už přes padesát let a je to, bohužel, poznat, a poznat je také velmi brzo, kdo je vrah, i když se ty zástupy japonských turistů kolem vás budou tvářit, že nechápou vůbec nic, a to ani na konci, a už vůbec nebudou rozumět, proč je ten vrah vrah. Vrah je policista, mimochodem. To abyste ušetřili.
