Unikátní příroda, pláže i lovci lebek. To je Borneo, třetí největší ostrov světa

Největší květina světa, vzácné dlouhonosé opice, pralesy skrývající unikátní přírodní bohatství. To je Borneo, třetí největší ostrov světa. Exotická multikulturní země umí překvapit i svojí minulostí. Kde jinde vás sveze taxikář, který si doma schovává lebky po svém prapředkovi z kmene Dajáků.

Třicet národností, patnáct jazyků

Slunce nad mořským obzorem rychle klesá a syté večerní světlo kouzelně zvýrazňuje exotiku kolem. Večerní trh v Kota Kinabalu, jedné z metropolí malajské části Bornea, je v plném proudu. Trhovci vykřikují do světa své laciné nabídky, oči těkají po třpytivé kráse ryb všech barev i tvarů, nos vnímá štiplavý kouř a vůni pečených mořských dobrot.

Před chvílí jsme přiletěli a večerní trh je vlastně prvním místem, které na Borneu poznávám. Pro úvodní nahlédnutí do duše třetího největšího ostrova světa to je dobrá volba.

"Žije tady třicet různých národností, mluvíme patnácti jazyky, ale klidně můžeme všichni sedět u jednoho stolu," vypráví náš průvodce Osman. A opravdu, stačí se rozhlédnout po tržišti. Muslimské dívky v šátcích nakupují u prodavače s křížkem na krku, vedle u stolu si na pečených rybách pochutnávají Číňané i potomci domorodých národů.

Na trhu v Kota Kinabalu

O Borneo se dělí tři státy. Největší část připadá Indonésii, na severu převládá území Malajsie, ze kterého malý díl ukrajuje samostatný sultanát Brunej.

My se procházíme po tržišti v Kota Kinabalu, což je hlavní město malajského státu Sabah. Místo, kam noha turistů ještě nevkročila, to rozhodně není, ale cizinec se tady v tom národnostním Babylonu vůbec necítí špatně.

Chcete se mezi trhovci jen procházet, fotit si je a nic nenakupovat? Žádný problém. Nikdo nenatáhne ruku po bakšiši, to se spíš usměje, zapózuje, děti začnou dělat rošťárny.

Děti na trhu pomáhají rodičům ve stáncích, čistí ryby, uklízejí a občas i samy prodávají.

Na krku křížek, ve skříni lebky ulovené pradědečkem

Není ani těžké s lidmi zapříst hovor; po pár minutách se možná dozvíte spoustu zajímavých historek. Třeba o uťatých hlavách, o víře v duchy nebo o zkušenostech starých šamanů.

letadla na tělech domorodců

K prastarým obyčejům bornejských domorodců patřilo i tetování. U některých národů vyjadřovalo sílu, odvahu či míru bohatství, jinde si lidé na svá těla kreslili symboly svých bohů. Kde se však na jejich tělech před mnoha lety vzala letadla? "První přelety nad Borneem pro ně byly velkým šokem," vypráví manažer lidového skanzenu Mari-Mari. "Těmto neznámým ptákům lidé přisuzovali božský původ, a proto si je začali tetovat na svá těla."

Při cestách po malajském Borneu potkáte chrámy mnoha náboženství, ale v lidech tu pořád přežívají i duchařské historky. Třeba tu o létajících hlavách vám s vážnou tváří odvypráví manažerka velkého luxusního hotelu. "Ty se tady opravdu zjevují, taky jsem je už viděla," řekne.

Jde o pozůstatek časů lovců lebek. Dajákové, jak se příslušníkům místních etnik souhrnně přezdívá, svým nepřátelům odpradávna sekali hlavy a vykouřené nad ohněm je uchovávali na důkaz své síly a odvahy.

Před sto lety britští správcové ostrova tyto barbarské zvyky zakázali, ale během druhé světové války se začaly hlavy stínat nanovo. Dajákové se postavili na stranu spojenců a v partyzánském boji škodili japonským okupantům.

Řidič, který nás po Borneu vozil, měl pořád u sebe křížek stvrzující jeho křesťanskou víru, ale doma jako velkou vzácnost uchovával osm lidských lebek, které svým nepřátelům uťal jeho dajácký prapradědeček.

Vodní vesnice

Skanzen Mari-Mari Cultural Village

Příroda unikátní ve světovém měřítku

Na Borneu se nachází nejstarší džungle světa s velmi bohatou flórou a faunou. Každý rok tu vědci objeví desítky nových živočišných druhů. Skutečnou divočinu najdete především v centrální části ostrova a na východním pobřeží státu Sabah. Ovšem i v okolí Kota Kinabalu je příroda velmi bohatá.

V rezervaci při hotelu Shangri La funguje záchranná stanice pro orangutanní sirotky. Tříletého Rega (třetí snímek) našli opuštěného v pralese farmáři při sklízení palmového oleje.

V této civilizovanější oblasti můžete pralesní bohatství poznávat v parcích a rezervacích.

K místním unikátům patří rafflesia, rostlina s největším květem na světě, nebo opice kahau nosatý, což je endemický druh, který jinde než na Borneu nežije. Tuto legrační opici, kterou místní škodolibě nazývají holandská, můžete pozorovat z lodiček při putování působivými zákruty řeky Klias.

Obrovskou botanickou zahradou je Kinabalu Park, který leží asi hodinu jízdy na sever od stejnojmenné metropole. Dominantou této oblasti je čtyřtisícovka Mt. Kinabalu, nejvyšší hora Bornea. Úchvatný masiv z magmatické horniny grandioritu je turistům přístupný, avšak mohou sem vyrazit jen s průvodcem na dvoudenní výstup.

Putování za největší květinou světa

"Haló, tak u nás už kvete!"

Možná právě takhle se hlásí bornejští farmáři na turistických centrálách, když jim rozkvete rafflesia. Rostlina s největším květem v rostlinné říši vydrží v celé své kráse jen zhruba týden, během kterého se i chudá farma může stát centrem turistického ruchu.

S připravenými desetiringittovými bankovkami na vstup (asi 56 korun) zastavujeme před pozemkem pana Benedikta, který nás v omláceném terénním autě vyzývá k následování. Vydáváme se po rozbité cestě, která přesně odpovídá vozu pana domácího.

Zastavujeme u obrázku s pěti okvětními listy a šipkou, která ukazuje k bambusové lávce přes potok. Kolem pobíhají pohublé slepice, sluníčko pálí a my přicházíme k dřevěné ohrádce.

Tak tady je ten zázrak. No zázrak... Benediktova rafflesia má do slibovaného metrového květu daleko, a tak se pěstitel chvíli zdráhá, než vleze do ohrádky, aby u kytky pózoval.

Masitý květ s typickými pěti okvětními listy vyrůstá přímo z kmene liány, na které se tato parazitující rostlina usadila. Měla by páchnout jako hnijící maso, však se jí také přezdívá mrtvolná květina, ale za ohrádkou žádný puch cítit není.

Představení rychle končí, po bambusech přeskáčeme přes potok zpět do auta, a když opouštíme Benediktův pozemek, míjíme další mikrobus s turisty natěšenými na největší květinu na světě.

Moře baví turisty, živí rybáře. A pro mnohé je domovem

Ostrov Borneo obklopuje trojice moří, která patří k nejzápadnější části Tichého oceánu. Rybáři z Kota Kinabalu loví v Jihočínském moři a ke stejným vodám směřují i tisíce rekreantů.

A nejchudší obyvatelé mají nad vlnami slané vody i svůj domov. Do domů na kůlech ve vodních vesnicích se stěhují filipínští imigranti i místní lidé, kteří odešli z hor.

Největší vodní vesnice je na dohled z Kota Kinabalu při březích ostrova Pulau Gaya. V chatrných staveních tady žije kolem šesti tisíc lidí, převážně přištěhovalců. Dřevěné kůly drží nad hladinou i mešitu nebo školu, za bídně placenou prací lidí vyrážejí na lodích do nedalekého města.

Ve vodní vesnici Kampung Pondo u ostrova Pulau Gayan nechybí ani mešita.

Takový život je na hranici legality. Slumy, kde si nikdo nedělá žádné starosti s odpadky a výkaly, nejsou pro zdejší kraj dobrou vizitkou. Náš průvodce už pamatuje několik pokusů dostat lidi na pevninu do lepšího bydlení. "Ale v zátokách vždy rychle vyrůstají nové domy. Nedá se to zastavit," říká Osman.

Mt. Kinabalu, nejvyšší hora Bornea

Ostrov Palau Manukan

Trochu jiná situace je ve městě a jeho blízkém okolí, kde domky na kůlech najdete v mělkém říčním korytě. Tady žijí především příslušníci původních národů z Bornea. "Pozemky je nic nestojí, lidé pouze musí počítat s tím, že pokud se jednou město rozhodne na tomto místě něco budovat, budou se muset odstěhovat," dozvídám se.

Uprostřed jedné takové vesničky jsme se ocitli po pár minutách jízdy od hotelu. Jmenuje se Kampung Rampayan. Domky na kůlech zaražených v osychajícím bahně, kolem chatrné lávky, ale na vyvýšených místech je tráva, kde pobíhá drůbež, a prostředkem vsi vede asfaltová silnice. Sem voda přichází jen každý večer při přílivu, jinak se tu žije relativně v suchu. "Máme se tu dobře, nic nám nechybí," říká mi chlapík, který zvědavě vylezl z domku, aby se mohl seznámit s cizincem.

Do vesnice Kampung Rampayan přichází voda jen za přílivu.

Poznávání Bornea by nebyla úplné, kdyby se člověk nevykoupal v moři. V okolí Kota Kinabalu se nabízí dvě možnosti - cesta lodí na jeden z ostrovů nebo návštěva přímořského rezortu za městem.

Nás zavezl motorový člun na ostrov Palau Manukan s romantickou pláží a výhledem na kopcovaté Borneo. Už pohled z mola na hejna ryb pod hladinou člověka ohromí, ještě silnější zážitek je, když se mezi tu blištivou mozaiku barev ponoříte.

Říká se, že ryby jsou cíleně naučené, aby se nechaly nalákat na pečivo, ale tím si radost zkazit nenechám. Fascinací z ryb na tržišti jsem svůj pobyt na Borneu začínal, fascinací ještě mnohem silnější a s prsty ocumlanými hladovými rybičkami se s ostrovem teď loučím.

K půjčovnému za brýle se šnorchlem a ploutve jsem si za necelých dvacet korun přikoupil malou petláhev napěchovanou rozdroleným pečivem. Jen pár metrů od břehu mi pak rybky zobaly přímo z rukou.

Jak se tam dostat?

Řada společností nabízí cestu přes jedno velké evropské letiště (Frankfurt, Amsterdam, Londýn...) s druhým přestupem v Kuala Lumpuru.

Pro cestující především z Čech mohou být zajímavé lety se Singapore Airlines, které mají pravidelnou linku Mnichov - Singapur. Létá se pětkrát týdně, od září dokonce denně. Ze Singapuru navazují spoje Silk Air.

Na Kota Kinabalu míří přímé letecké spoje z mnoha asijských metropolí.

Mapy © Google