Umíte jíst? (arabsky)

Slunce se začíná tlačit do moře a na pláži jemenského města Mukalla voní večeře. Rybáři sice celý den lovili tuňáky, ale teď budou jíst rýži se skopovým. Z obrovské mísy se kouří a muži neváhají. Hrábnou rukou dovnitř.

Také cizinec záhy pochopí: kdo bude čekat, až mu přinesou talíř a vidličku, zůstane přes noc hlady. Neboť když na to přijde, v Arábii se nikdo nežinýruje jíst jako kdysi. Všude samozřejmě mají nože, lžíce a vidličky; jíst bez nich je sice možná méně hygienické, ale zase o to exotičtější. V hotelu vás to nepotká. Ale pokud se dostanete na venkově mezi obyčejné vesničany, už máte šanci. Je však třeba vědět jak na to. I taková zdánlivě jednoduchá věc, jakou je jezení rukama, má totiž svou etiketu, styl a eleganci. Na svůj talíř opravdu nečekejte. Beduíni toho s sebou nikdy moc nevozili, vody na mytí nádobí taky neměli nazbyt, a tak jedli z velké mísy položené na koberečku, kolem níž sedávali nebo polehávali. Tím, že se lidé dělí o jídlo z jediné mísy, mají k sobě nějak blíž. A pak, ono není špatné jíst vleže. Představte si, že jste dostali zrovna rýži se skopovým, která zavoněla na mukallské pláži. Tak jak s ní rukama do úst, abyste vypadali pokud možno vychovaně? Máte dvě základní možnosti: bez chleba a s chlebem. Ta bez chleba vypadá elegantněji, ale víc si umažete prsty. Je to samozřejmě prosté. Konečky prstů naberete patřičné množství rýže (Dobromila Rettigová by řekla hrstku) a několikrát ji lehounce zmáčknete, až z ní uděláte kuličku. Je důležité, aby se to všechno dělo jaksi mimoděk a jen v natažených prstech, ne v dlani. Delikátně, jako byste pomačkávali ňadérko. Arabové při tom vypadají velmi elegantně, asi jako když u nás dáma drží zákusek konečky palce a prostředníku a přitom odtahuje malíček. Zatímco si hnětou kuličku, hledí na toho, s kým zrovna hovoří, občas bliknou zrakem mimoděk do mísy. Pak kulička zamíří do úst a vše se opakuje. Systém "s chlebem" je pokročilejší. Chléb při něm slouží jako přestupeň k lžíci. Arabský chléb, chubz, je k tomu přímo stvořen. Je to vlastně placka z nekvašeného těsta. Vláčná, ale pevná a tvrdá. Kus si ulomíte, chytnete ji mezi palec, ukazovák a prostředník, takže vytvoříte jakousi radlici či kapsičku. Do ní - dlaň je zatím obrácena vzhůru - naberete své budoucí sousto, maso, rýži, cizrnový hummus, salát nebo všechno dohromady. Teď přichází kritická fáze. Sousto poněkud stisknete, aby nevypadlo, otočíte dlaň směrem dolů a pak už je to stejné jako všude na světě: pokrm donesete do úst. Dobře se tak krmí vzácný host. Neboť příběhy o tom, jak hostitel nabízí hostovi nejlepší sousta, nejsou vymyšlené. Když dostanete vařené beraní oko, snězte je, ať neurazíte. Chutná jako vařené vejce. K umění najíst se patří také umění odmítnout nápoj. Káva i čaj jsou dobré, ale silné. Když nedáte najevo, aby toho už nechal, hostitel vám bude dolévat třeba až do rána. Jak na to? Vezměte skleničku mezi palec a ukazováček (úplně stejně, jako byste ukazovali "takhle byla ta rybička malinká") pozvedněte ji a párkrát s ní rukama ve vzduchu zakvedlejte ze strany na stranu, trochu jako barman, když cvičí se šejkrem. Nemusíte znát ani slovo arabsky, ale právě jste Arabovi zdvořile řekli, že víc už vám dolévat nemusí.