Železnice spojující Užhorod a Lvov opouští Zakarpatskou oblast u Užockého průsmyku. Právě tato část, nazývaná Ukrajinský Semmering, se stala naším výchozím bodem.
Cestu jsme rozplánovali na pět dní a přibližně 120 km. Z Užhorodu jsme se vlakem vypravili do vesnice Užok, kde začalo táhlé stoupání do Užockého průsmyku. První čtvrtinu cesty jsme šli po červené značce k vrcholu Pikuj směrem na jih. Následně jsme se vydali na západ k polonině Runa.
Dalších 60 kilometrů jsme pokračovali mimo turistické značky, procházeli zapadlé vesnice směrem na sever, abychom se znovu dostali do průsmyku a mohli více prozkoumat technicky zajímavou část železniční trati.
Snažili jsme se o maximální odlehčení batohů. Vezli jsme jen základní zásoby a vařič, všechny potraviny jsme nakupovali po cestě, ať ve vesnicích, nebo od místních, které jsme potkali v horách. Nechtěli jsme se táhnout ani se stanem a spali jen tak venku. Ve většině obcí se dá sehnat místo, kde vás nechají přespat, po cestě jsme minuli i překvapivé množství hotelů.
Po vystoupání do Užockého průsmyku, který je dosažitelný po silnici i železnici, začíná Lvovská oblast, což pro pěší a automobily znamená poměrně zevrubnou kontrolu od vojáků. Nedaleko je i dobře vybavený hotel sloužící jako oáza místním biatlonistům.
Užocký průsmyk
Z Užockého průsmyku jsme se vydali směrem na jih po červené značce, která kopíruje hřebenovku. Jednotlivé vrcholy, jako jsou například Velikyj Beskyd či Drahobytskij kamen, překonávají tisícimetrovou nadmořskou výšku, terén vede obvykle lesem a je velmi členitý. Značení se často zcela ztrácí a není obtížné sejít z cesty. Po obou stranách hřebenu jsou však lidská sídla a například ve vesnici Karpatské, kam jsme omylem došli, nás přivítali hned tři obchody a velké množství místních, kteří vzpomínali na práce vykonávané v Česku.
Zakarpatský region v rámci Ukrajiny patří k nejchudším a velká část práceschopného obyvatelstva má za sebou pobyt na Západě, nejčastěji v Polsku a Česku. I z toho důvodu se lze v této části Evropy bez problémů domluvit i v té nejzapadlejší obci. Nakonec pro nás bylo snazší hovořit česky než rusky.
Stoupání k vrcholu Pikuj
Po asi třiceti kilometrech začíná terén stoupat až do menší poloniny, která je zakončena místní dominantou, vrcholem Pikuj. Ten je nejvyšším vrcholem západní části Bukovských vrchů a ční více než 700 metrů nad okolní terén. Na vrcholu je veliký obelisk, původně věnovaný Tomáši Masarykovi. Asi hodinu chůze pod vrcholem je nádherná obec Ščerbovec, kde jsme doplnili zásoby a na terase s výhledem na krásný kopec vypili nejedno točené pivo Bernard.
Naše cesta dále pokračovala na západ, směrem k polonině Runa. Jde o nejzápadnější z ukrajinských polonin a je na ní opuštěný vojenský objekt. Místní panelová cesta je využívána desítkami sběračů borůvek a také jsme na místě viděli velké množství paraglidistů. Z vrcholu je panoramatický výhled do okolí, nedaleko také přírodní rezervace s vodopády. Vrchol poloniny je ve výšce 1 480 metrů nad mořem.
Stoupání na Runu
Na vrcholu polonin, po přibližně šedesáti kilometrech chůze, jsme v zásadě poprvé v přírodě potkali nějaké turisty. Nikoli překvapivě to byli Češi, kteří šli podobnou trasu z druhé strany.
Fantastická koupel
Asi deset kilometrů pod vrcholem poloniny je vesnice Lumshory, místní turistické centrum, které je vzdálené od Užhorodu 45 kilometrů po relativně kvalitní silnici. Jsou zde hotely, obchody a všudypřítomné reklamy na čan. Jedná se o místní formu lázní. Jsou to samostatné objekty připomínající chatu, zvenku jsou dobře poznat podle dýmu, který z nich stoupá. Dým pochází z ohně, který je uvnitř rozdělán, aby zahříval velkou kovovou vanu, v našem případě kovového typu. Zevnitř chaty je také zázemí na odložení oblečení, sezení a tak dále.
Do horké vody se dolévá studená pro vyrovnání teplot a aby si člověk nespálil nohy, jsou na dně ploché kameny, Poblíž je také studená voda, nejčastěji potok, ale může to být i sprcha, kde je možné se zchladit. Po dlouhé cestě byla hodinová návštěva čanu naprosto fantastickým zážitkem. Je nutné mít na paměti, že se v rámci regionu jedná o opravdu drahou záležitost, hodinový pobyt nás přišel na 600 Kč, což byla suma, kterou jsme do té doby utratili v součtu za všechno jídlo a alkohol.
Menší čan zevnitř
Jde o zcela ojedinělou relaxační aktivitu, kterou nesmíte v žádném případě při návštěvě této části hor minout. Po odpočinku u místních vodopádů jsme se vydali zpět směrem na sever. Přes vrchol Liutskaja Holica (1375 m. n. m.) jsme šli řídce osídlenou krajinou po neznačených cestách. U většiny vesnických domů je zahrada, kde si místní pěstují zeleninu, často se objevovaly i sady. Rozdíly mezi vesnicemi byly obrovské a často patrné už při příchodu, například díky kvalitě silnice.
Každá z vesnic má nějaký obchod, často je jich i více. „Magazín“ poskytuje kompletní sortiment a slouží zároveň jako hospoda a místo setkávání. V každém jsou stoly, židle na sezení, jakož i upravený prostor venku, nejčastěji formou nějaké zastřešené verandy. Točené pivo je často k dostání, vždy je však možnost si zakoupit rozlévaný tvrdý alkohol.
Na Ukrajině se objednává po gramech (50 či 100, něco jako “malý panák” neexistuje). Dva velké stakany vodky jsou za maximálně 20 Kč. Obvykle v rámci magazínu funguje i jakási restaurace, kdy vám uvaří konzervu či pelmeně. Pokud má magazín zavřeno, obvykle stačí promluvit se sousedy, kteří zavolají prodavačku. Nejen z tohoto důvodu jsme si zvykli nevozit do Zakarpatí v podstatě žádné zásoby.
Železnice jako průvodce
Cesta to byla náročná, protože v každé vesnici se našel někdo, kdo si s námi chtěl připít a probrat novinky. Nakonec se nám podařilo dojít až do obce Volosjanka, kde je vlaková zastávka a od které začne vlak příkře stoupat směrem k Užockému průsmyku.
Nádherná krajina Zakarpatské oblasti
Užocká železnice, spojující Čop se Lvovem, má strategický zásobovací význam. Kvůli náročnému hornatému terénu vedou koleje často po mostech, v tunelech nebo v ostrých stoupavých zatáčkách. Vlak jezdí nesmírně pomalu a v relativně velkých časových intervalech. Na žádné zastávce, kterou jsme navštívili, nebyly napsány časy příjezdů a odjezdů.
Širokorozchodné vagony jsou ve zcela dezolátním stavu, všude páchne znečištěná toaleta, uvnitř je buď strašlivé vedro či zima a při noční jízdě (tu doporučujeme obzvlášť!) často nefunguje osvětlení. U mostů a ústí tunelů jsou strážní budovy ukrajinské armády. Jízda tímto úsekem trati je i přes to všechno úžasným zážitkem.
Vlakem jsme projeli technicky nejzajímavější úsek dlouhý asi 10 kilometrů plný tunelů a táhlých zatáček do kopce.
Pak následovala značená cesta u obce Sčerbin, odkud jsme pokračovali znovu pěšky. Vzhledem k tomu, že dopravní spojení dobře zajišťuje železnice, je tato stezka v zásadě jen pro nadšence. Potkali jsme na ní znovu jen dva turisty, ty samé, které na vrcholu poloniny Runa.
Cesta se vine pod mosty, nad tunely i ve svazích nad dalšími mosty, vede často velmi neschůdným terénem a značka se ztrácí v divoké přírodě. Právě proto pro nás byla tato pěší část jedním z největších zážitků ještě umocněným tím, že zrovna kolem projížděl vlak.
Po přibližně 130 kilometrech chůze a po zážitkovém přiblížení v ukrajinském vlaku jsme po pěti dnech znovu dorazili do Užockého průsmyku, znovu prošli kontrolou a pokračovali tentokrát dále podél železnice, která v tomto úseku vede asi sto metrů od polských hranic.
Závěrečná stanice v Siankách nás přivítala nevídaně moderním nádražím. Znovu jsme sedli na vlak a projeli celý Ukrajinský Semmering znovu, tentokrát z kopce směrem na jih až do Užhorodu.
V minimální vzdálenosti od Schengenského prostoru uvidíte nádhernou neporušenou přírodu, zapadlé vesničky, vstřícné obyvatelstvo a budete překvapeni velmi nízkými cenami a kvalitou služeb. Zakarpatská část Ukrajiny je zkrátka magické místo, kde je stále co objevovat a proč se do ní vracet.
