Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Na Hoverlu, nejvyšší horu Ukrajiny. A proč jsme tam nekoupili samopal

aktualizováno 
Jak jsme vylezli na nejvyšší horu Ukrajiny, která připomíná hřbet brontosaura a byla kdysi v Československu. Proč je pro Ukrajince magická jako pro Japonce Fudži a proč jsme si tam nekoupili samopal. A taky jak jsme šli pořád po modré, která tam nikde nebyla.

Starý československý hraniční kámen na Hoverle | foto: Jiří Seidl, MF DNES

Upadlo nám kolo. Tak začala naše pětidenní výprava na nejvyšší ukrajinskou horu Hoverlu, vysokou 2 061 metrů.

"Ty zvuky se mi nelíbí," hlásil Zdeněk, sotva jsme vyjeli z Ostravy.

Tip na dovolenou

Poznejte Ukrajinu. Vyberte si zájezd na dovolena.iDNES.cz

A za městem prásk! Od zadního pravého kola se ozvala pořádná rána. Defekt? Ne. Pneumatika drží. Kolo je však celé rozžhavené. Za hodinu pokračujeme novým vozem. Ten už vydržel všechno, dokonce i ukrajinské silnice, jimiž jsme se prodrncali, jako by měl hranatá kola. Přežil však i jízdu pořádně rozbitou silnicí v národním parku, v němž se Hoverla nachází.

Fotogalerie

Náš základní tábor je ve městě Jasiňa, které má přes osm tisíc obyvatel. Dva kilometry od centra je železniční stanice, v níž za první republiky končil rychlík z Prahy. Dnes z nádraží vyráží jen motorák do nedalekého Rachova, a to jen jednou začas.

Ubytováváme se v chatě Edelvejs, kde slušný nocleh vyjde asi na 60 hřiven za osobu. V přepočtu to je něco přes 120 korun.

Pokoje jsou obložené dřevem. Postele šíleně vržou. Záchody a sprchy jsou společné na každém patře. Jestli je voda pitná netušíme, a proto ji převařujeme. Jasněji máme, když se někteří z nás šli sprchovat o patro níže. Tam všude visí cedule oznamující, že voda je vhodná jen k mytí.

V našem podlaží však žádné takové oznámení není. Že by o několik metrů výše byla voda už k pití?

Jistější je pivo. Solidní podle nás bylo Lvivské, Černihivské či Oboloň. Nejhůře dopadl Staropramen, ale byl v tom nevinně. V opuštěné restauraci, kde jsme si ho dali, byl nepitelný. Tu bečku museli mít naraženou nejmíň rok. Hned jsme to řekli číšnici. Přišla šéfka a divila se: "Vždyť je to pivo od vás, z Čech."

A pozvala nás na vodku. Tu mají Ukrajinci výbornou.

Jenže my jsme přijeli do Karpat, do Černohorské poloniny, na hory.

Místní krasavice občas vypadají jako z časů Nikoly Šuhaje loupežníka, tedy z

Místní krasavice občas vypadají jako z časů Nikoly Šuhaje loupežníka, tedy z oněch dávných dob, kdy tato místa byla nejvýchodnější výspou ČSR.

Kupte vycpaného kance

Výstup na Hoverlu, který jsme naplánovali s přechodem do obce Hoverla na dva dny, jsme o den odložili, protože pršelo a bylo pošmourno. Místo toho jsme vyrazili na Chomjak, kamenitý vrchol vysoký 1 542 metrů.

Ještě před tím jsme se v Jablunyckém průsmyku, na hranici mezi Zakarpatskou a Ivano-Frankivskou oblastí, zastavili na tržišti.

Měli tam snad všechno. Od výrobků z ovčí vlny přes koberce, různé tretky, vycpané divoké prase až po historické žehličky.

"Nechceš samopal?" nabízel mi jeden z prodejců kalašnikov. Vyšel by na pět a půl tisíce korun. Jestli fungoval, jsme nezkoumali. Zbraně a hory prostě jaksi nejdou dohromady, aspoň ne v mých představách. A tak jsem se raději přesunuli k Chomjaku.

Nahoru vedla příjemná a dobře značená cesta lesem. Před závěrečným stoupáním jsme v mlze narazili na tábořiště, vedle něhož ležela hromada odpadků.

Nepořádek, to je rys ukrajinských turistických cest. Co chvíli překračujete vyhozenou lahev, krabičky od cigaret, obaly od sladkostí. A hrozivý je pohled do řek. Voda je průzračná, ale prohánějí se v ní početná hejna PET lahví... Stačilo, aby Bílá Tisa protekla první vesnicí pod horami. V řece je hodně rybářů. Flašky neloví. Na chudé Zakarpatské Ukrajině, kde si každá rodina pomáhá chovem dobytka a pěstováním zeleniny, čekají na lepší úlovek. Na pstruha.

Z téhle strany vrchol Hoverly velmi připomíná hřbet brontosaura, který se tady

Z téhle strany vrchol Hoverly velmi připomíná hřbet brontosaura, který se tady pohodlně natáhl. Jen prásknout ocasem, který se ukrývá v údolí.

Na Hoverlu

Druhý den ráno v osm vyrážíme. Jedeme přes vesnici Lazeščina, která bývala nejvýchodnější obcí Československa. Přes horskou osadu Kozmeščik se dostáváme k hranici Karpatského národního parku. Za vstup platíme 15 a 25 hřiven. Patnáct dává řidič Tomáš a Marie s Emilem, kteří se budou z Hoverly vracet do chaty. Pětadvacet my zbylí, kteří v přírodě přespíme.

Autem pokračujeme dále cestou plnou výmolů a děr. Míjí nás několik nákladních vozů. Ty cestu zvládají jako loď na mořských vlnách. Naše auto často drhne spodkem o kameny. Trpíme za něj.

Ale dorazíme v pořádku: do jakéhosi kempu se dvěma chatami a rozestavěnou budovou. Kromě nás tu je pouze zamilovaný pár, který dojel na motorce.

Jsme v nadmořské výšce 850 metrů. Přes dvanáct set jich ještě musíme vystoupat. Tak jdeme.

Nejprve míjíme dřevaře a jednu chalupu. Za ní se cesta prudce zvedá rozbahněnou stezkou. Ta připomíná kaňon, jak jsou v ní vyjeté koleje po těžkých strojích, které dolů stahují dřevo.

Cestou na Hoverlu

Cestou na Hoverlu

V dáli je vidět i kamenný vrchol Chomjaku, na němž jsme byli o den dříve. Cesta vede lesem i planinou. Většinou je pořádně prudká.

Konečně jsme na hřebenu. Stezka se zvedá už jen nepatrně. Zhruba po třech a půl hodinách se dostáváme k závěrečnému výstupu.

Hoverla z naší strany připomíná hřbet brontosaura. Jen prásknout ocasem, který jako by se ukrýval v údolí.

Před námi je posledních dvě stě výškových metrů. Fenomenální sprinter Usain Bolt je ve světovém rekordu zaběhl za 19,19 vteřiny. My je zvládáme za dvacet, ale minut. Uf!

Vyplahočili jsme se na vrchol. Na něm jsou desítky, možná stovky lidí. Fotí se u železného kříže, u obelisku i u ukrajinského trojzubce. Pod ním je mramorová deska s nápisem: Na Goverli zibrani zemlji Tvoji, Ukrajino. Volně přeloženo: Na Hoverle je sebraná Tvoje země, Ukrajino. Je na ní také 27 otvorů se zeminou ze všech koutů Ukrajiny. Ta se dělí na 24 oblastí, na Kyjev a Sevastopol, což jsou města se zvláštním statusem, a na autonomní republiku Krym.

Pro Ukrajince je Hoverla magická hora. Každý na ni musí jednou za život vystoupit. Většinou vyrážejí nejschůdnější cestou ze zimního střediska Zarosljak, kde je kemp a hotel. Některé dívky přišly v kozačkách, nějaký chlapík v gumácích.

Skupiny Ukrajinců zpívají národní hymnu s rukou položenou na srdci. Už vidím Čechy, jak dojatí pějí na vrcholu Sněžky.

I na nejvyšším bodě druhého největšího státu Evropy je nepořádek. V díře vykopané kus pod vrcholem je smetiště.

Na vrcholu Hoverly

Trojzubec na vrcholu Hoverly

Nejvyšší bod Hoverly zdobí kovový kříž a ukrajinské vlajky.

Nejvyšší bod Hoverly zdobí kovový kříž a ukrajinské vlajky.

Roman objímá trojzubec a nechává se fotit ze všech stran. Zdeněk zaplňuje volné místo ve skupině domorodců, kteří se zvěčňují. Nikdo si cizince nevšimne. Až si budou prohlížet fotografie, asi budou dumat, kdo to s nimi nahoře byl.

Výhledy jsou nádherné. V dáli na jihu se v oparu ztrácí rumunské pohoří Maramureš. Na všech stranách jsou vidět šedavé až modré hřebeny hor. Nejblíže se tyčí majestátní Petros.

Musíme však jít dál.

Marie, Emil a Tomáš se vracejí k autu. My pokračujeme. Při sestupu narážíme na letité hraniční kameny. Ostatně Hoverla v letech 1918 až 1938 tvořila hranici Československa a Polska.

Jdeme po hranici bývalé domoviny. Je to zvláštní pocit. Kdysi to bylo Československo, a teď jsme museli přejet dvě hranice, abychom se do těchto míst dostali.

Do večera ještě stihneme přejít vrchol Breskul (vysoký 1 911 metrů) a Požeževskou (1 822 metrů). Pod ní rozkládáme tábor.

Vychutnáme si západ slunce a jdeme spát. Marcela nás upozorňuje, že budíček bude brzy, protože druhý den se musíme dostat do vesnice Luhy, kam pro nás přijede Tomáš. Jak je to daleko, netušíme.

Pohled z vrcholu Hoverly

Pohled z vrcholu Hoverly

"Medvěd" ve stanu

"Vůbec jsem nespal," stěžuje si ráno Roman. "Vítr pořád narážel do stanu a něco dělalo fu, fu, fu. Říkal jsem si, aby to nebyl medvěd." Byl to Jarda, který s ním byl ve stanu. "Byla mi zima, tak jsem si foukal do spacáku," přiznal. Škoda, medvěd by byl lepší.

Po osmé vyrážíme. Lidí mířících na Hoverlu přibývá. "Dneska je Den ukrajinských turistů," říká nám jeden z pocestných. Také proto spousta Ukrajinců vyráží na vrchol. Někteří i s kytarami.

Vylézáme na Dancir a Turkyl, další vrcholy. Jdeme po stezce, která je v mapě značená modře. Žádnou značku jsme ale za celou dobu nespatřili. Podle mapy víme, že se pod Turkylem musíme dát doprava. Jít dále kolem hraničních kamenů, minuli bychom pleso, kde stanují další lidé, a pokračovali bychom na 2 022 metrů vysokou Černou horu zvanou též Pop Ivan.

Kosodřevina postupně přerůstá ve stromy.

Na jedné z plání je kemp se stříškou k přespání. A kolem zase plno odpadků. O něco níže narazíme na louku se salaší. Vypadá opuštěně, ale zřejmě tady někdo přebývá. V jedné z místností je lůžko a nad ním ikona. Pod postelí stojí zánovní gumáky. Pak už nás čeká nezáživná, klikatá lesní cesta.

Karpatský národní park opouštíme po 28 hodinách. U východu z něj se ještě správce ptáme, jak daleko je nejbližší hospoda. "Kousek, dva kilometry," potěšila nás jeho odpověď.

Ještě než se dočkáme piva, chceme se občerstvit v Bílé Tise. Kousek za ní je pramen s pitnou vodou. Aspoň tak to stojí na ceduli. Objevili jsme ho však až poté, co žíznivý Roman vypil pár deci z Tisy. Myslel, že už našel ten pramen.

Záhy vcházíme do vesnice. Prvního obyvatele, na něhož narazíme, se ptáme na hospodu. "Tady ne, ale naproti je obchod," ukazuje přes svůj plot. Na domku, který nám ukázal, ale žádný nápis není. Místní však vědí, kam mají zajít.

Klepeme na dveře. Otvírá mladík. Kupujeme pivo, které nám otvírá nožem. Rozumí česky. "Pracoval jsem u vás," říká.

Česká stopa za Karpaty očividně pořád zůstává.

Goverla

Goverla

Autor:


Nejčtenější

Naivní Češi v sandálech jsou v Chorvatsku pojem. Znají je i záchranáři

Milovníci hor ocení při návštěvě Makarské výstup na vrcholky Biokova.

Makarska je klenot Dalmácie, ale umí být i nebezpečná. Nádherná a unikátní příroda totiž bývá při nepříznivém počasí...

V Paříži nainstalovali nové eko-pisoáry. Nechutné, bouří se místní

Pařížané si stěžují na výrazné pisoáry bez zástěn v centru města. (13. srpna...

Paříž přišla s novým nápadem, jak ekologicky využít lidskou moč. Nové červené pisoáry se slámou uvnitř dokážou vytvořit...



Slovensko bez turistů. Nejkrásnější dolina Nízkých Tater zeje prázdnotou

Dolina Štiavnica od Štefánikovy chaty

Za nejkrásnější dolinu Nízkých Tater bývá obvykle považována Demänovská dolina s turistickým střediskem Jasná a...

Nebuďte povýšení a nechovejte se jako stádo. Sedm cestovatelských hříchů

Vyrážet do světa bez zvídavosti je jedním z největších hříchů pod sluncem.

Chcete si prázdninové toulky po světě opravdu užít? Podívejte se na seznam zásadních chyb, které nesmíte na cestách...

Turisté si odvážejí z pláží Sardinie písek, úřady rozdávají vysoké pokuty

Ilustrační snímek

Úřady na Sardinii bojují proti turistům, kteří si z tamních pláží odnáší na památku písek, což poškozuje životní...

Další z rubriky

Do Pákistánu prý jezdí jen hlupáci, ale Žlutý cirkus si to stejně užil

Babu, trabant, který se nikdy nezastavil, se nám začal rozpadat. Čím dál jsme,...

Skoro čtvrt roku jsme cestovali Indií. Bylo to krásné, bylo to intenzivní, ale bylo toho dost. Před námi je Pákistán,...

Amsterdam pohlcuje kriminalita, v noci se z města stává džungle

Amsterdam se stabilně řadí mezi nejnebezpečnější evropské metropole. Na sto...

Nizozemská metropole je po setmění místem, kde přestávají platit zákony, varuje tamní ombudsman. Přetížená policie...

Začíná Alka turnaj. Chorvaté si připomínají slavné vítězství proti Osmanům

Na město Sinj dohlíží z místa bývalé pevnosti Panna Marie.

Každý první srpnový víkend bývá v ulicích chorvatského města Sinj k vidění originální rytířský turnaj, který se pořádá...

Najdete na iDNES.cz