Rybníček v Písečné | foto: Martin Janoška, pro iDNES.cz

Za kvetoucími bledulemi do Údolí Sejfů. Tenhle výlet dlouho neodkládejte

  • 4
Údolí plná bledulí jsou v druhé půlce března nejvíce typická pro východočeskou oblast v podhůří Orlických hor. Jedno z nich začíná hned za městem Ústí nad Orlicí a zavede vás do kraje prodchnutého poutavými příběhy a pověstmi.
Reklama

Údolí Sejfů nemá nic společného s představou nedobytného trezoru či aplikací chytrého telefonu. Název vznikl patrně zkomolením slova sejpy německého původu, kterými se označují antropogenně podmíněné kopečky při březích potoků vytvořené rýžováním drahých kovů v minulosti.

V Údolí Sejfů u Ústí sice podobně vypadající kopečky existují, avšak nikdy se tu nic nerýžovalo. Takže pro dnešního moderního člověka dvojnásobné pojmové zmatení.

Bílé potěšení mezi sejfy

Do Údolí Sejfů se vstupuje u řeky Tichá Orlice v městské části Oldřichovice. Pokud zvolíte jako východisko 3,5 km vzdálenou železniční stanici Ústí nad Orlicí, pak sem přijdete po žluté značce, přičemž si cestou prohlédnete i historické centrum města s hezkým náměstím.

Fotogalerie

Stejnou vzdálenost urazíte od železniční zastávky Dolní Libchavy po zelené kolem řeky a vodáckého tábořiště Cakle, nejblíže to je ze zastávky Černovír (1,5 km), ovšem po hlavní silnici.

Hned při vstupu mezi dvěma rodinnými domy návštěvníka naláká tabule naučné stezky s fotkou bělostné plochy rozkvetlých bledulí uprostřed lesa.

Jistě vás hned napadne otázka: budou tam i dnes? Text praví, že bledule zde kvetou od konce února do začátku dubna, takže v druhé půlce března je šance veliká.

Zpočátku to však nevypadá nadějně, údolí je úzké a zastíněné a do široké podmáčené nivy se rozšiřuje až po celém jednom kilometru chůze. Tady začínají mezi stromy konečně svítit bílé koberce rozkvetlých bledulí, jejichž krásu živí světlo pronikající přes ještě neolistěné stromy. A jsou tu i nízké kopečky připomínající rýžovací sejpy.

Kvetoucí bledule v Údolí Sejfů

Kvetoucí bledule v Údolí Sejfů

Kromě bledulí tu během jara a léta rozkvétá mnoho dalších květů, bohatá je i říše hmyzu zastoupená četnými motýli. Je s podivem, že Údolí Sejfů nespadá po žádnou kategorii ochrany přírody.

Pasáž s rozkvetlými koberci bledulí není dlouhá a okolní příroda se brzy proměňuje v monokulturní smrkový les, který se většině lidí sice líbí, ale bohužel v něm skoro nic kromě suchohřibů a babek neroste.

Lákavý vrch Žampach

Žlutě značená trasa Údolím Sejpů vás po čtyřech kilometrech nenáročného pochodu vyvede kolem zemědělských usedlostí na návrší Pod Humperkem, kde se otevře hezký výhled na vesnici Hnátnici a působivý hradní vrch Žampach (546 m) vévodící širokému okolí.

Z jižní i severní strany vypadá jako mohutná kupa, od východu nebo západu se však podobá ostrému kuželu. Logické proto je, že další směr cesty určuje právě tento dominantní kopec. Přímo pod něj do stejnojmenné podhradní vesnice pokračuje s mírnými oklikami žlutá značka, jít se dá i zkratkou loukami a po silnici přes Hnátnici.

Na vrchol kopce k hradní zřícenině vede neobvykle dlouze se klikatící cesta (dlouhá asi 1 km). Důvodem jsou velmi příkré jižní a hlavně severní svahy, které nahoře vytváří rovný, ale úzký hřeben v podobě střechy. A právě na něm se rozkládal středověký hrad, z něhož ovšem příliš mnoho zdiva nezbylo. Použilo se totiž koncem 17. století na výstavbu zámku dole v podhradí.

Obec Žampach pod hradním vrchem

Obec Žampach pod hradním vrchem

Zbytky hradu Žampach

Zbytky hradu Žampach

Žampach patří k hradům založeným koncem 13. století během kolonizace pohraničního hvozdu v severovýchodních Čechách.

Nejznámější historickou postavou na hradě byl loupeživý rytíř Jan se Smojna zvaný Pancíř. Zpacifikovat ho musel sám Karel IV., jenž zorganizoval proti hradu trestnou výpravu a zločince nechal popravit. O Pancíři se dochovalo několik romanticky zabarvených pověstí.

Sociální ústav hodný prohlídky

Jiná pověst se vztahuje k čertovskému vzdušnému mostu, který měl spojovat hrad Žampach s nedalekým Lanšperkem. Roku 2011 byly při rekonstrukci zámecké zdi v podhradí vytaženy ze země tři třítunové opracované kamenné bloky protáhlého tvaru, které mohly sloužit jako mostní pilíře. Dostaly ihned pojmenování Čertovy kameny. Dva z nic najdete vztyčené u branky v horní části zámeckém parku, který je celoročně volně přístupný jako rozsáhlé arboretum.

Zámecká rezidence bývalých královéhradeckých jezuitů dnes slouží jako sociální ústav pro zdravotně postižené, který zaujme neobvyklou otevřeností a propojeností nejenom s obcí, ale i s okolním (v létě čilým) turistickým ruchem. Zdá se, že přístup k lidem s postižením je tu lidský a rovnoprávný, o čemž svědčí například zajímavý komplex budov Domky ve stráni, sloužící k samostatnému bydlení.

Zámek Žampach

Zámek Žampach

Středověký kamenný pranýř v Žampachu

Středověký kamenný pranýř v Žampachu

Kromě arboreta funguje v Domově pod hradem Žampach, jak zní oficiální název sociálního zařízení, celoročně a denně (!) otevřené informační centrum, kde není problém domluvit třeba individuální prohlídku zámeckého interiéru, včetně sociálně terapeutických dílen a bytů osob zde žijících. A u webových stránek informačního centra můžete klidně strávit třeba celý večer četbou různých pověstí a historek z okolního kraje.

K výčtu zajímavostí Žampachu patří uvést ještě dřevěnou zvoničku na návsi a kamenný pranýř s původním železným kruhem, k němuž byli přivazováni provinilci. Pranýř stojí u rozcestí turistických, resp. naproti mostku a branky do zámeckého parku se vztyčenými Čertovými kameny.

Kozím hřbetem na Kozinec

Dalším významným kopcem v okolní krajině je vedle Žampachu (546 m) také Kozinec (544 m). V mapě ani v terénu jeho nenápadnou existenci asi nezaregistrujete, o to více však překvapí.

Stále tatáž žlutě značená cesta k němu vede přes vesnici Písečnou, která návštěvníkům nabízí koupaliště, turistickou ubytovnu, zachovalý vodní mlýn a naučnou stezku obecním katastrem. Případná prohlídka mlýna se musí domluvit s majitelkou předem.

I k Písečné a jejímu okolí se vážou pozoruhodné historky a pověsti. Jedna z nich se odehrála v místě zvaném Knězovky, na které upozorňuje tabule naučné stezky při výstupu na vrch Kozinec. Kněží se tu prý kdysi prohřešovali proti celibátu a jejich duch zde musí za temných nocí tančit s divými žínkami. V místě rostou také dvě lípy s křížkem, jenž připomíná, že roku 1935 tu dva plně naložené vozy brambor přejely tříleté dítě. Přežilo bez újmy na zdraví!

Kozí hřbet na Kozinci

Kozí hřbet na Kozinci

Za Knězovkou začíná již výstup na vrch Kozinec. V závěru vede po nečekaně ostrém hřebínku, kterému odborníci říkají kozí hřbet. Vytvořil se na tvrdých vrstvách permských pískovců a slepenců, s typickou tmavě červenou barvou. Stejná barva krášlí i okolní zoraná pole. Nepřístupnost ostrého kozího hřbetu podmiňuje výskyt starých letitých buků s pokroucenými kmeny a větvemi, jež jsou významným přírodním prvkem i hnízdištěm ptactva.

Z vrcholu Kozince se žlutá značka ostře lomí vpravo a pokračuje do města Žamberka. Další alternativou, kde ukončit zdařilý výlet, je vesnice Hejnice, kam se dá z Kozince pohodlně sejít neznačenou polní cestou. Autobusy odtud jezdí do Žamberka i do Ústí nad Orlicí a o víkendu by mělo mít na návsi otevřeno pohostinství U lucerny.

Může se hodit

Itinerář trasy:
Ústí nad Orlicí, žel. st. – Údolí Sejfů, 4 km – Žampach, 12 km – odbočka na hrad a zpět, 14 km – Písečná, 16 km – Kozinec, 18 km – Žamberk, žel. st. 23 km. V celé délce žlutá značka.

Mapy:
1 : 50 000 KČT č. 49 – Českomoravské mezihoří
1 : 50 000 KČT č. 27 – Orlické hory

Jak se tam dostat:
Pro realizaci popsané túry, která není okružní, je nutné využít veřejnou dopravu. Výchozí místo Ústí nad Orlicí je velmi dobře přístupné vlakem, přestože ne všechny rychlíky mezi Prahou a Moravou tam staví. K odpolednímu návratu zpět do Ústí k hlavní rychlíkové trati bývá většinou rychlejší i levnější jízda autobusem.

Žampach (červená značka)

Žampach (červená značka)

Reklama
Sdílet článek Facebook Twitter Google Plus
Reklama

4 příspěvky v diskusi