U šamanů na Siberutu

Daří se nám ale v jejích rozhoupaných útrobách během noční plavby usnout a ráno hned za svítání přestupujeme do malé loďky, která nás vyklopí na pláži u osady Mailepet. Následuje krátký pochod do vesnice Muntei, odkud pokračujeme hlouběji do vnitrozemí po řece do Rarogotu. Teprve tam se pořádně ponoříme do husté džungle a její úzké stezky nás dovedou do Sakalia, kde se ubytujeme u zdejšího šamana Dašona.
Siberut vyžaduje po svých návštěvnících neustálé bitvy s moskyty a jiným nepříjemným hmyzem a časté brodění přes potoky a říčky či řídkým bahnem cest, rozmočených tropickými lijáky. Na druhou stranu nabízí k obdivování panenský deštný prales a díky své relativní izolovanosti i unikátní kulturu kmene Mentawaj. Dašonova rodina pro nás představuje první příležitost k bližšímu seznámení se s jeho příslušníky.
Muži i ženy si zkrášlují svá těla tetováním, začínajícím pod bradou a končícím nad kotníky. Rádi se zdobí nejen nesčetnými korálky, omotanými kolem krku a zápěstí, ale i čelenkami, náušnicemi či listy a květy rostlin.Často nechybí náramkové hodinky, většinou nefunkční. Ostatně pro jejich majitele čas mnoho neznamená, hlavní je, že se tak pěkně lesknou. Muži, kteří si své nestříhané vlasy stáčí do drdůlku na temeni hlavy, nosí jako jedinou součást své garderoby bederní roušku a ženy si omotávají boky kusem látky. Samozřejmě už se najde spousta, hlavně mladších Mentawajců, dávajících přednost nejen šortkám a tričku, ale i krátkým vlasům.
Dašonův dům je vyzdoben desítkami opičích, buvolích a leguáních lebek, nechybí ani několik párů paroží. Nositelé všech těchto trofejí byli obětováni během animistických obřadů. K domácnosti patří i množství vepřů a slepic a několik krav. Veškeré zvířectvo je vykrmováno měkkou dření kmene ságové palmy. Z té se ostatně připravuje i místní chléb a v této podobě je servírována i nám. Těsto ze ságové mouky se napěchuje do dutých bambusových kmínků, které se vloží do žhavého popela. Hotový chléb dloubeme prsty z těchto kmínků, podélně rozštípnutých mačetou. Později jsme viděli péct ságový chléb i zabalený v banánovníkových listech.
Po přespání pokračujeme dál džunglí do osady Lamoiri, kde se stáváme hosty dalšího medicinmana Anama. Tady jsou nám, mimo jiné, servírovány dvoucentimetrové, tlusté larvy, usmažené v oleji na pánvi. Jejich hnědé, na rozdíl od zbytku těla křupavé hlavičky se příjemně chroustají a chuťově tato delikatesa vzdáleně připomíná burské oříšky.
Druhý den nám Anam předvádí výrobu bederní roušky. Seříznutá kůra stromu baiko se naklepává tak dlouho, až úplně změkne a zvláční. Výroba kompletního mentawajského šatníku tak zabere necelou hodinku a na další rok je vystaráno.
Odpoledne jdeme se ženskými na ryby. Chytají je buď do malé sítě nebo je, častěji, prostě vyšťourají rukama zpod kořenů ze dna potoka. Úlovek si hází do bambusové trubky, zastrčené vzadu za sukni. Jindy nás s sebou zase vezme Anam do džungle na lov, v jehož průběhu můžeme ocenit jeho zručnost v zacházení s lukem a šípy.
Ráno v den mého odchodu mi Anam na rozloučenou uplete náramek z proutí wosapu způsobem, který znemožňuje jeho sundání. Opouštím své dočasné známé a vydávám se na zpáteční pochod do Rarogotu. Odtud pokračuju kánoí dalšího šamana Pangeho, který si po přistání v Muntei za svou službu říká o „sigaret a kakolu“. Vůbec nabývám dojmu, že pozdrav, určený bledým tvářím, zní „aloita (ahoj), nemáš cigaretu?“
Pangeho bratranec Robertus, vlastním jménem Kerakunem Sakukure, mi svou lámanou angličtinou sděluje, že se v jejich rodině chystají k jakýmsi obřadům. Jestli chci, můžu u něj pár dní zůstat bydlet. V Mailepetu zjišťuju, že za tři dny vyplouvá do Padangu další loď a tím pádem není dál o čem přemýšlet.
Jsem poučen, že mám přinést několik dárků, hlavně cukr, sušenky, rýži, tabák a cigarety a tím se stávám „oficiálním“ hostem probíhajících obřadů. Robertovu bratrovi zemřel jeho čtyřměsíční syn a tuhle jakousi animistickou zádušní mši slouží šamani Pange, Naseu a Lukas, dědeček zemřelého. Všichni tři jsou příslušníky klanu Sakukure.
Obřad se jmenuje puliaidžat a sestává ze tří částí: punen, liangong a e´eruk. Poté, co se šamani náležitě ustrojí, začnou rituálně očišťovat místo konání - vyhánějí zlé duchy. Pobíhají po domě s doutnajícím proutím v rukách a strašlivě při tom dupou. Jejich rej doprovází skupina bubeníků. Dva používají dlouhé, štíhlé bubny, potažené blánami z gekoní kůže, třetí mlátí do obráceného kotlíku a čtvrtý obsluhuje malý gong.
Během další části obřadu přidržují všichni tři dřepící šamani rukama kolmo stojící půlmetrovou bambusovou trubku, do jejíhož horního konce je zasazena kytice z různých travin a listů. Střídavě upadají jeden po druhém do křečovitého transu, ve kterém se celá jejich těla neovladatelně roztřesou.
Takhle s nimi tedy vyvádí ta jejich kouzelná bambusová hůlka, jejímž dolním koncem náruživě buší do podlahy. Vypadá to jako by se jí nedokázali pustit, ovládá je všechny svým pulsujícím, magickým rytmem. Robertus mě po čase vyzve, abych se k nim přidal. Jakmile uchopím trubku svou rukou, okamžitě ukončuje svůj zběsilý tanec a vysvobození šamani se na mě začnou s úlevou zubit. Je mi vysvětleno, že její magická síla přestane působit s dotekem ruky nezasvěceného laika. Do mysli se neodbytně vkrádá otázka, co by si asi tak šamani počali, kdybychom se na ně my, nezasvěcení, zkrátka vykašlali.
Následujícího dne vyjíždíme dvě plně obsazené kánoe na hodinu plavby vzdálené místo, na kterém je chován řádně vykrmený vepř. Ten je po delším tuhém boji svázán a přenesen do kánoe. Ani tam se nevzdává a během zpáteční cesty se mu několikrát daří naše plavidlo pěkně rozhoupat. Druhá loď se na jiném místě ještě zastaví pro dalšího, mnohem menšího čuníka, se kterým ale žádné problémy nejsou.
Ačkoli jsou všichni členové posádky odmalička zvyklí držet v ruce pádlo, jejich styl přivádí k zoufalství. Nedá mi to, abych se jim nepokusil vysvětlit, že když budeme všichni zabírat ve stejném rytmu, ušetříme si tím spoustu námahy. Veškerá snaha ale padá na neúrodnou půdu.
Odpoledne leží na verandě domu na rozložených banánovníkových listech rozporcovaní povraždění pašíci a společnost jim dělá ještě šest kuřat ve stejném stavu.
Pange cosi drmolí a prozpěvuje, začíná popotahovat a najednou se mu po tvářích koulí slzy jako hráchy. Za chvíli se rozpláčou i další přítomní, nejvíc matka zemřelého dítěte. Dozvídám se, že během této závěrečné části obřadu je duše zesnulého přítomna, sleduje veškeré dění a naslouchá Pangeho litanii o tom, jak je všem líto, že už nebožáka nikdy nespatří živého. Po skončení žalozpěvu se duše navrací zpět do nebe.
Menší část masa je zkonzumována na místě, většina je rovným dílem puntičkářsky rozdělena na asi patnáct porcí, které si členové klanu odnesou do svých domovů. Syrové kousky masa jsou pěchovány do dutých bambusových trubek, které se později vloží do plamenů podobně, jako tomu bylo u ságového těsta. Jako zákusek jsou podávány koule, připravené z vařeného tara, obalené ve strouhaném kokosu.
Vesnice Muntei má přibližně tři sta padesát obyvatel, z nichž dvě rodiny se hlásí k islámu, zbytek jsou samí křesťané. Tak to alespoň tvrdí Robertus, který ke svému jménu přišel, stejně jako ostatní místní křesťané, prostřednictvím pastora Monacciho, sídlícího v Muara Siberut.
V neděli ráno jdeme s Robertem na mši do místního kostela. Předříkává modlitby a vůbec se účastní stejně horlivě, jako se v minulých dvou dnech podílel na animistických obřadech za svého zesnulého synovce. Mezi věřícími jsou přítomni i tři staří Mentawajci, kteří si pro tuhle příležitost přetáhli přes svá potetovaná těla a bederní roušky dlouhé kalhoty a trička. Působí dost legračním a neohrabaným dojmem, ale co, vždyť oni si ty nepohodlné a nepraktické kusy oděvu hned po mši zase svléknou.
A pak už nezbývá než pomalu vyrazit směrem k Muara Siberut, kde čeká loď do Padangu.