Kdo okusí jen je, sotva pochopí, že se tu piva mohou jmenovat Delirium Tremens, Satan, Jidáš nebo Mort subite (Náhlá smrt) a bude to přičítat bujné fantazii zdejších pivovarníků. Neprávem. Čtyři stovky belgických piv nabízejí skoro nekonečné množství barev i chutí a bývají velmi silné. svých piv, že o nich bývalý premiér Jean-Luc Dehaene prohlásil: "Jsou jedním z našich nejdůležitějších vyslanců v cizině." Každé pivo tu má svou vlastní výraznou chuť a často i 14, 16 a více stupňů alkoholu, takže se ho nedá pít příliš mnoho. To neplatí pro bílé pivo, které kvasí ještě v lahvi, a tak bývá trochu zkalené. Nejlepší je v létě, kdy se pije skutečně jako voňavá limonáda, protože kromě sladu, vody, kvasinek a chmele obsahuje řadu přísad. Například do nejslavnějšího z nich, do Hoegaardenu, se přidává koriandr a pomerančová kůra. Atmosféra tajemství obestírá tradiční piva a piva klášterní, vají staleté stáří, ale základní receptura je táž: pivo se nechá kvasit dvakrát, nejdříve v kádích, a pak v lahvích, uložených hrdlem dolů ve zvláštních sklepech, kde se čeká, až kvašení skončí. Pak se mohou právem jmenovat nejen Kwak, Chimay, Orval nebo Leffe, ale i Duvel, tedy česky Ďábel – tak jsou silná. Z belgických piv klade na cizince největší nároky gueuze, pšeničné pivo které se vaří s ně- olik let starým, vyvětralým chmelem. "Když necháte cizince ochutnat gueuze, je šokován kvůli jeho kyselé chuti. Ale gueuze je i velmi bohaté, velmi kulturní pivo," tvrdí Jan De Brabanter z Konfederace belgických pivovarníků. Gueuze je náročný nejen na chuť a estetické pocity zákazníka (pěna se u něj sama neudělá, musí se našlehat nožem), ale i na jeho peněženku. Patří k dražším sortám zdejšího piva a je to specialita Bruselu a blízkého okolí, takzvané Payottenland. Vzhledem k výrobní proceduře gueuze je vyšší cena pochopitelná – poté, co se slad a chmel svaří, otevřou se všechna okna a někde se sundá i střecha, aby nápoj chytil ze vzduchu kvasinky, jejichž působením zkysá. Výsledek, známý jako lambic, se stáčí do sudů. Když se nechá dva roky na pokoji, proces kvašení dojde do konce a vzniká faro. To už se pije. Většinou se ale používá na výrobu gueuze tím, že se faro smísí s lambicem a nechá ještě jednou kvasit v lahvích (gueuze se nikdy neprodává v sudech). Lambic nabízí ještě jednu, zajímavější možnost - ovocné pivo. Když se do něj přidají drcené ahů na předměstích Bruselu, je to pravý kriek, jemuž zajímavou mandlovou příchuť dodávají pecky, rozložené agresivními kvasinkami. Když se do lambicu přidají maliny, je to zase frambozen do tohoto piva se přidávají i broskve… "Žádná jiná země nemůže s Belgií soupeřit v různorodosti jejích domácích piv," soudí proto britský pivní expert Michael Jackson. K tomu lze už jen dodat, že nikdo nemůže s Belgií soupeřit ani v počtu druhů pivních sklenic. Každé pivo tu totiž má tu svou, někdy (jako u kwaku) natolik zvláštní a drahou, že si hospodští berou do zástavy zákazníkovy boty, aby jim neuprchli i se sklenicí.
Muzeum pivaJen v Bruselu jsou dvě – Muzeum pivovarnictví na Grote Markt 10 (vstupné 100 BEF, v němž je i sklenice bílého nebo tmavého piva) a Muzeum piva ve Schaarbeeku, av.L. Bertrandlaan 33, které se zaměřuje na bruselskou specialitu, pivo gueuze Orval - jedna z nejznámějších značek belgických piv. |
 Znak belgické asociace piva. |
