U bači na spišské salaši

Šest chlapů s rukama ze železa sedí těsně vedle sebe,jak slepice na hřadě. Kolena nápadně vykloubená, mezi nohama "gelety" - vědra na mléko. Bača Michal Gbúr, jejich šéf,uprostřed vypouští poslední obláček kouře a típá špačka o tenkou prkennou stěnu za zády,která praská pod náporem pětisethlavého stáda. "Valaši, idzeme!" velí.

Vpředu se zvedají divoké a nekonečné kopce Slovenského ráje,vzadu v údolí se tyčí bizarní paneláky Spišské Nové Vsi s úžasným panorámatem Vysokých Tater na vzdáleném obzoru. Salaš na Šulerově, které vládne bača Michal, leží na rozhraní světů, jako jedna z mála, jež se na Spiši dožívají jedenadvacátého století.

V "kotári" práskne bičem mladý "bojtar" - naháněč - a pod nohama se mu bleskem mihne jeho pomocník vořech Curka, aby uspořádal nástup k dojení. Boj bečících ovcí vrcholí. Hlava na hlavě, ty silnější se šplhají po hřbetech slabších. Prkenná zábrana snad nemůže odolat už ani vteřinu. Tu najednou valaši srážejí kolena k sobě. Uvolněnými průlezy se vyřítí první ovečky s energií, jakou španělští býci rozrážejí pikadory na koridě. Šestero párů rukou se mihne vzduchem a v posledním okamžiku lapá prchající zvířata, za co se dá. Za nohy za ocas, za vlnu si je přitahují těsně k sobě. Jedna ruka krotí vzpouzející se ovci, druhá tahá za dva struky, aby během minuty dvou, vyprázdnila malé vemeno.

Vypadá to, že geleta je bezedná. Každé podojení přinese pouhé jedno, dvě deci mléka. "Ne, žádná neuteče. A když, tak ji musíme chytit, jako támhle tu černou," říká bača Mišo, zatímco jeho bratr Fero se vrhá pronásledovat jednu z nepodojených uprchlic. Během minuty je provinilá dopadena. Je to pohled pro silné nátury. Fero nekompromisně vláčí černou ovci po trávě za zadní nohu zpět ke džberu. "Tahle dává černé mléko," směje se Vincenc. Stádo je nekonečné. Šest chlapů dojí na pět set ovcí dobrou hodinu, aby dostali dohromady asi padesát litrů mléka. S každou druhou svádějí boj a napínají svaly. Tak je to od jara do podzima, třikrát denně - ve tři ráno, pak v poledne a nakonec v šet hodin večer. Ať prší, duje severák, nebo pálí slunce.

A většinou jsou jen ve čtyřech, jen přes léto za nimi přijíždějí pomáhat kamarádi. "Můžeme se zpozdit tak o patnáct minut, ne víc. Jinak bychom narušili jejich režim. A tak musíme dojit, i když padají kroupy, nebo do kopců za námi třískají blesky," říká čtyřicetiletý Michal Gbúr, který zdědil bačování a k tomu vyšívaný bačovský kroj s širokým koženým pásem a řezanou valaškou po svém otci i dědovi.

Bačovské řemeslo na Spiši, ale i pod Tatrami pomalu vymírá. Bačování je v době rychlých výdělků a častých krachů hodně těžké, nákladné a málo výnosné. Zpřísněné hygienické předpisy znemožňují přímý prodej lahodného čerstvého sýra a oblíbené žinčice - nápoje z ovčího mléka. Vydělávat dnes lze na ovčím sýru jen coby surovině pro průmyslovou výrobu brynzy. Vlna pak je na trhu příliš levná, zatímco střihání ovcí zase moc drahé. Když se dojení blíží ke konci, boj s ovcemi vrcholí. "Dejte pozor, mohly by přeskočit ohradu a srazit vás," varuje bača.

Na řadu přicházejí notorické potížistky. Zpola plné,dnes už plechové džbery, odnášejí pak pastevci vždy po dvou na dřevěných ráhnech, "váhách" k salaši. V každém je tak třináct litrů (zhruba z osmdesáti ovcí). Pro představu - to je denní dávka dobré krávy dojnice. Mléko se vylévá do velkého dřevěného sudu. Ihned se přidává sířidlo. Za chvíli Vincenc noří ruce až po lokty do houstnoucího hrudkovitého mléka, aby uhnětl bochan sýra, který zabalí do čistého plátna a pověsí v sušárně. Z toho, co zbude, se vyrábí žinčice - zahuštěný nápoj zvláštní nevýrazné chuti, který se pije teplý nebo studený.

Valaši sedí kolem dřevěného stolu pod širým nebem, u nohou jim leží malý, chytrý Curka, zatímco kolem štěkají jeho velcí, hřmotní pomocníci - bílí ovčáčtí psi, kteří hlídají stádo, když se pase. Slunce zapadá, žinčice klouže do krku, čerstvý ovčí sýr vrže mezi zuby a spišská borovička hřeje v žaludku. Po celodenní dřině přichází čas krátkého odpočinku, než se někteří z valachů rozjedou domů za rodinami, aby se nad ránem zas vydali zpět do kopců. "Zpívaj, Fero," bouchne Michal bratra do zad. "Moja milá..." nese se nad krajem mocný hlas spišského bači a ostatní se přidávají.


Může se hodit
JAK NAVŠTÍVIT SALAŠ
Návštěva salaše je báječným zpestřením pobytu ve Slovenském ráji. Je dobré si ji předem dohodnout, buď přímo na salaši, ještě lépe však prostřednictvím agentury NEMO ve Feračkovcích na předměstí Spišské Nové Vsi. Nezapomeňte na malou pozornost. Láhev borovičky nebo vodky nikdy neurazí. Odměnou vám bude malá ochutnávka nejčerstvějších ovčích produktů, které těžko jinde koupíte.

KDY SE VYPRAVIT
Valaši jsou na salaši od jara do podzima. Nejlépe je přijít na ve černí dojení po páté hodině.

JAK SE JEDE NA SPIŠ
Nejlépe přes hraniční přechod Makov v Beskydech, pak na Žilinu a po dálnici až do Popradu, kde odbočíte na Spišskou Novou V es. Pro orientaci, cesta z Prahy přes Brno, Olomouc a Hranice na Moravě trvá i se zastávkami kolem osmi hodin.