Letní dovolenou jsme odsouvali tak dlouho, až přišel podzim. Letos to moře chci, prosadila jsem si doma a hledali jsme, kam se vrtnout, aby to nebylo moc drahé, aby tam bylo teplo, aby tam nebylo moc lidí a pokud možno ani Čechů, abychom nebydleli ve velkém hotelu a aby se o nás hezky postarali.
Nakonec vyhrála Afrika a pobyt na jednom z nejkrásnějších míst v Tunisku, na Djerbě. Za last moment jsme dali včetně dopravy a ubytování s all inclusive ve čtyřhvězdičkovém hotelu něco málo přes 15 tisíc pro jednoho. Protože nemilujeme velké hotely, vybrali jsme si komplex bungalovů postavených v typickém tuniském stylu, který tvořil vlastně takovou vesnickou oázu v poušti.
Teplotní šok a milí Tunisané
Po téměř tříhodinovém letu (výhodou je, že dostanete v letadle teplé jídlo) jsme konečně vystoupili na Djerbě. Museli jsme vyplnit dost podrobný dotazník a po policejní kontrole přišel první šok. Ačkoli byla téměř půlnoc, dostali jsme venku horkou a hlavně vlhkou facku. Připadala jsem si jako v prádelně. To nemůžu přežít, byla první myšlenka.
Tip na dovolenouVybírejte z nabídky last minute zájezdů na Djerbu na dovolena.iDNES.cz. |
Pak už šlo vše jako na drátkách, nastoupili jsme do připraveného autobusu a řidič se zručně propletl poměrně hustým provozem. Na pravidla silničního provozu se tam moc nehledí, ale stres z případného střetu žádný není. Když těsně před autobusem prosvištěl neosvětlený moped, řidič v klidu zastavil a pustil ho. Za půl hodiny jsme vystoupili před hotelem. I v tuto pozdní dobu byl personál milý, usměvavý, dostali jsme mapku areálu a klíče od pokoje.
Udržovaná oáza vstřícná k dětem
Ráno nás čekala vymetená obloha, a přestože bylo teprve půl osmé, teplota se blížila třicítce. Po snídani jsme vyrazili na obhlídku celého areálu. Je opravdu pěkný, menší bílé bungalovy v krásné a neustále udržované zahradě. A všude čisto, to se přiznávám, že mě mile překvapilo. Několik bazénů, barů a restaurací. A všude připravení na děti. Kromě speciálních bazénů, skluzavek a dětských koutků tu je také bezbariérový přístup.
Lehátka a slunečníky zdarma, musíte si ale pospíšit
Nemilé překvapení však na sebe nedalo dlouho čekat. Když jsme došli na hotelovou pláž, všechna lehátka pod slunečníky už byla obsazená. Zbylo jen pár míst na slunci. Vidina válecí dovolené se začala rozplývat, chuť vrhnout se do moře však byla větší.
Moře teplé, každý den jiné
Cestovní pojištěníVýhodné pojištění s krytím léčebných výloh a ztráty zavazadel |
Vstup do vody je pozvolný, vhodný i pro neplavce. Voda byla tak teplá, že se v ní dalo s přehledem vydržet hodiny. A každý den bylo moře jiné. Jednou klidné a průzračné, jindy jsme museli překračovat naplavené řasy. Někdy byly vlny malé a výborné na plavání, jindy zase tak velké, že se daly využít tak akorát k masírování těla u břehu.
Pláž s jemným a rozpáleným pískem (chce to mít žabky) se táhne podél asi 15 km dlouhého pobřeží a spojuje hotely v turistické části ostrova. Skvělá možnost k procházkám.
A místo ve stínu jsme nakonec také vyřešili. Stačilo si udělat zdravotní procházku na pláž ještě před snídaní a "zabrat" si lehátka pod slunečníkem tím, že jsme na ně položili ručníky. Dělali to tak mnozí, a i kdybychom se celý den na pláži už neobjevili, nikdo by na "naše" lehátka nevlezl.
Povalování není povinné
Orientační ceny1 TND = cca 13 Kč
|
Tunisané jsou však dobře připraveni i na turisty sportovce. V areálech hotelů pořádají společná cvičení ve vodě i na suchu, můžete si zajít na zumbu nebo aerobic, k dispozici byly pingpongové stoly, minigolf, petanque, večery patřily pravidelně tanci. To vše zdarma.
Každý den přicházeli na pláž místní s koňmi a velbloudy a lákali turisty na projížďky. Atrakce především pro děti, ale už za peníze. Přibližně čtvrthodinové "jízdy" přišly na 10 tuniských dinárů. Kdo se chtěl proletět na padáku za lodí (parasailing), zaplatil 40 dinárů, ve dvou byl let za 60 dinárů. Pozor, tato aktivita není běžně pojištěná v cestovním pojištění, takže kdyby se vám něco stalo, nemusela by vám pojišťovna náklady za ošetření a léčení uhradit.
A nouze nebyla ani o sportovní vodní vyžití. Ať už to je klasická jízda na banánu, na velkém nafukovacím křesle (10 dinárů), půjčení sportovního člunu či plachetnice, vodní lyže, nebo windsurfing. Ceny se pohybovaly od 20 do 40 dinárů podle místa a doby strávené na vodě.
Jídla hodně, pro každého něco
Tuniská kuchyně nabízí jídla všech možných chutí. Projevují se tu vlivy různých národů, které zemi v minulosti obsadily. Kuskus pochází od původních Berberů, olivy a olivový olej od Římanů, káva a koření od Arabů a medové koláče od Turků. Kromě nepřeberného množství místních specialit byl každý večer věnovaný jinému národu, ale vždy byla k dispozici i "záchytná" jídla – hranolky či špagety s rajčatovou omáčkou. Ty končily často na talířích dětí. A také spousta zeleniny, ryb a pikantní kořeněná jídla, ve kterých nechyběla harissa, tedy pasta z ostrých sušených paprikových lusků.
Skvělé byly lehké zákusky, které nebyly moc sladké, žluté melouny a samozřejmě i zmrzlina. K pití pak kromě minerálky, džusů, piva i místní vína, která na rozdíl od těch, která známe z Evropy, mají příjemně nahořklou chuť. I při jídlech se projevila tuniská pohostinnost. Personál doplňoval jídlo rychlostí blesku, vždy, když jsme dojedli, se u nás hned někdo objevil s otázkou, jestli nám chutnalo a odnesl špinavé nádobí.
Voda je pitná, ale k pití ji nedoporučují
Místní voda z kohoutku je sice pitná, nicméně turistům ji k pití nedoporučují. Je totiž hodně mineralizovaná a prý by ji naše tělo nemuselo dobře snášet. Doporučení jsme dodrželi, žízeň jsme však nikdy neměli. Stravování formou all inclusive zaručilo dostatek tekutin celý den, navíc nám na pokoji každý den dávali do lednice minerálky, vodu, kolu a nějakou citronádu.
Francouzština vede, ale uslyšíte i "čeko, jak se máte?"
V Tunisku je úřední řečí arabština, ale všichni také mluví francouzsky, od páté třídy se učí i anglicky. Protože sem však jezdí nejvíc turistů z Německa, běžně tu všichni ovládají němčinu, dokonce víc než angličtinu, i když i tou se dá domluvit. Potkáte tu také Francouze, Italy, sem tam nějakého Holanďana a samozřejmě i Čechy. Však se také Tunisané naučili i pár českých slov. Na velkou debatu to sice není, ale pozdrav, poděkování a číslovky zvládají s přehledem.
Platí se dináry, uspějete i s eurem
S českými korunami v Tunisku neuspějete, platí se tu tuniskými dináry, přičemž jeden dinár je necelých 13 korun. V každém hotelu mají na recepci směnárnu a vymění vám podle vyhlašovaného kurzu dolary i eura. Jestli si budete peníze měnit, schovejte si potvrzení o směně. Dináry se totiž nesmí ze země vyvážet a pokud pak budete chtít dináry vyměnit zpět, budou po vás doklad chtít. Zpětná výměna je však hodně nevýhodná, počítejte s tím, že vám "seberou" zhruba třetinu peněz. Proto je lepší měnit jen drobné částky, které zvládnete utratit.
Prakticky budete dináry potřebovat jenom na tržištích. Navíc je v hotelu bankomat a v mnoha státních obchodech se dá platit i kartou. V hotelovém obchodě se dalo platit i eury, cenu přepočítali přesně podle oficiálně vyhlášeného kurzu.
Palmy, špína, muzeum, keramika
Všechno podstatné, co je na ostrově k vidění, lze zvládnout během pár hodin. Půldenní putování jsme zahájili zastávkou na jižní straně ostrova u takzvané Římské cesty, což je vlastně šest kilometrů dlouhá sypaná hráz, která spojuje ostrov s pevninou, a postavili ji v mělkém moři Římané. Vede tudy silnice a potrubí, jímž dostávají na ostrov vodu, které je tu nedostatek. Průvodce nám dělal Tunisan, který studoval a pracoval třináct let v Česku, takže uměl velice dobře česky. Bylo milé, když do vyprávění o životě na ostrově a vůbec v Tunisku přimíchal i pár cimrmanovských hlášek.
Krajina nic moc, rovina, poušť, datlové palmy (prý jich je na ostrově přes milion), olivy a mimo hotelové areály také neskutečný nepořádek. A všude také policisté. No, alespoň jsme se cítili v bezpečí. Jinak je to země chudá. Hlavní obživu jim přinášejí turisté, není tedy divu, že si jich tu tolik váží. Průměrný plat je tu 400 až 500 dinárů, takže necelých 6 000 korun. Pro nás je tu velmi levně, ceny jsou zhruba poloviční než v Česku.
Vše o životě Tunisanů na jednom místě najdete v muzeu národních tradic na nejvyšším místě ostrova (52 metrů nad mořem). Dozvíte se zde například, jak probíhá tradiční sedmidenní tuniská svatba, jak se lisuje olivový olej nebo z čeho a jak stavěli svá obydlí. Vstup je zdarma, platí se jen dva dináry za možnost focení.
Za prohlídku stojí i vesnice Guellala, která je střediskem ruční hrnčířské výroby. Turisté se mohou podívat přímo do dílen, za ukázku se nic neplatí, ale čeká se, že tu nějaký dinár utratíte.
Synagoga, hlavní město a trh
Tipy na zajímavá místa
|
Ač je přes 90 procent Tunisanů muslimů, islám je tu volnější, se vším všudy ho praktikuje přibližně třetina. Zbylá procenta jsou Židé, křesťané a nevěřící. A právě Židům patřila naše další zastávka. Prohlédli jsme si synagogu La Ghriba (v překladu znamená dílo zázraků), postavenou v roce 1920 na základech jedné z nejstarších synagog světa. První Židé se zde usídlili po zničení Jeruzaléma v roce 70 po Kristu, dnes tu žije početná židovská komunita. Vstup je volný, dovnitř mohou ženy jen v šátku a muži v jarmulce (obojí vám půjčí u vchodu), do druhé místnosti se musíte zout. Za focení se vyžaduje bakšiš jeden dinár.
Poslední zastávkou bylo hlavní a zároveň největší město ostrova Houmt Souk a pro mě také největší stres z celého týdne: trh. Je to obrovská plocha, na které najdete úplně vše, od zeleniny a ovoce přes koření a doplňky do domácnosti až po největší hadrárnu, jakou jsem kdy viděla, a nezbytné suvenýry. Jakmile jsem se jen na chvilku zastavila u některého stánku, už mě chytali za ruce a nabízeli zboží. Kroutila jsem hlavou, že nic nechci. Byla jsem sice předem připravena na smlouvání (prý se dá cena usmlouvat až na třetinu), přesto mi to nebylo příjemné.
Když jsem nereagovala ani na to, když mi jeden Tunisan nabízel něco ZADARMO (ano, volal to na mě česky), zbaběle jsem utekla. Zbytek volného času jsem pak proseděla u výborné arabské kávy za 1,5 dináru. Vlastně něco jsem také usmlouvala, ale moc práce mi to nedalo. Líbily se mi dvě mističky v hrnčířské dílně. Sám prodavač ve vidině toho, že bych odešla s prázdnou, hned cenu snížil na polovinu. Možná bych uhádala i větší slevu, ale mně to stačilo.
Suvenýry, aneb co si přivézt a co tam nechat
Jako suvenýr se vyplatí přivézt koření, datle či olivový olej. Dobrý je turecký med a vůbec sladkosti s oříšky a medem. Určitě pak arganový masážní olej. Lahvičku zde pořídíte za 12 dinárů, u nás podobná stojí čtyři stovky. Kvalitní a poměrně levné mají také parfémy. Koupit si můžete něco z keramiky, která se tu vyrábí. Mistička, vázička či popelník stojí od tří do 15 dinárů. Lidé si vozí také vodní dýmky a pro děti nesmí chybět plyšový velbloud. Kvalitní jsou také kožené věci a vlněné deky či ručně vázané koberce.
I když krámky přetékají "značkovým" oblečením, na to nehleďte. Žádný výrobek Lacoste, Burberry či Hugo Boss v žádném případě není pravý. Odradit by vás měla právě nízká cena. Zlaté šperky jsou jen pozlacené a brzy se oloupou. Zato stříbro pravé je a výroba stříbrných šperků zde má velkou tradici. Zapomeňte také na to, že byste si přivezli živá zvířata, nebo rostliny. Ty se vyvážet nesmějí a na letišti by vám je zabavili.
Bylo to hezký týden, měl jen jednu vadu – hrozně rychle utekl a vůbec se nám nechtělo zpátky z toho klidu a pohody, kde nikdo nikam nespěchá a hlavně nebrlblá.
Djerba
|
Djerba. Zdroj: http://www.openstreetmap.org/