Dobrým výchozím bodem pro cestování po tuniském předsahaří je ostrov Džerba. Je tady mezinárodní letiště, čilý turistický ruch, dobré zázemí hotelů s talasoterapií na vysoké úrovni. Výlet přes duny se odsud dá dobře zařídit.
Bez doprovodu domorodého řidiče se taková cesta nedoporučuje z důvodů především technických. Jízda přes poušť nemusí být úplná legrace. GPSky se tady nemají čeho chytit, jelikož silnice se místy mění v nezpevněné cesty nebo se zcela ztrácejí. Místní obyvatelé mají dobrou orientaci zabudovanou nejspíš někde v genetické výbavě.
Do dalekého města
Džíp na nás čekal před hotelem. Jeho řidič mluvil arabsky a francouzsky, psát uměl jen arabsky. Auto v písku ovšem ovládal na jedničku.
K písečným dunám a skutečné poušti se jede z Džerby přes město Tataouine. Cesta je pohodlná, protože dál na jih pokračuje hlavní tah do Libye, k jednomu z mála hraničních přechodů s touto zemí. Tataouine je poměrně rušné, protože je to poslední město na dalekém jihu. Do roku 1938 tady provozovali francouzští kolonizátoři galejní věznici. A tehdy se prý užíval obrat "jít do Tataouine", což znamenalo vydat se na samý konec světa. Město proslavil na konci minulého století filmař George Lucas ve Hvězdných válkách, název si vypůjčil pro svou planetu Tatooine.
Staré mopedy a čerstvé artyčoky
Tataouine nemá skutečné centrum ani žádné významné památky. Sto let historie je pro město přece jen málo. Po hlavní třídě se projíždějí místní obyvatelé na rozpadajících se motorkách nebo v autech, která mají již nejlepší roky za sebou. Na začátku března je tady příjemných dvacet a Tunisané na sobě mají tlusté zimní bundy anebo dlouhé pláště s kapucí. Hlavní třídu lemují kavárny plné místních mužů, malá hokynářství nebo umaštěné garáže.
Za vidění rozhodně stojí místní trhy, jako ostatně v celém Tunisku. Kupy jemného fenyklu, křupavé mrkve, nekonečných hromad čerstvé máty, první jahody, artyčoky jako basebalové míčky. Všechna zelenina vypadá, jako že vyrostla na poli a ve skutečné hlíně, nikoli v hydroponii.
Těšení na duny
Na cestu pouští se další den řidič oblékl do slušivého pouštního outfitu. Místo neforemného městského saka si vzal halenu a kalhoty. Obojí bylo plátěné a béžové. Doplnil to šátkem uvázaným kolem hlavy. Asi jako když jedeme v Evropě lyžovat, také si vezmeme větrovku.
Vyrážíme z Tataouine na západ a jen řidič ví, kudy vede cesta. Značení se brzy ztratí. Možná, že řidič opustil cestu naschvál, aby si užil náhonu na všechna čtyři kola. Krajina je fascinující jednoduše proto, že podobnou u nás nemáme. Pahorky bez drátů vysokého napětí, bez letadel, bez civilizace. Rudé skály se pomalu mění v kamenitou rovinu. Sem tam přejde nomád a s ním stádo ovcí. Těžko říct, co mezi kameny jedí; nomádi i ty ovce. Občas vidíme moderní studny: kus betonu trčící ze země a nad ním solární panel na pohon čerpadla. Jedeme bezčasím a nevíme, kde právě jsme ani kdy dojedeme. Za ten pocit stojí i otlačené hýždě a natřesená páteř. V podvečer se před námi rozevřou duny. Vjíždíme do oázy Ksar Ghilane.
Nocujeme pod Jižním křížem
Místo zvané Ksar Ghilane je těžké popsat. Mezi rozpadajícími se domky, kde se prodávají pochybné pohonné hmoty, stojí moderní oáza. Je tu restaurace s bazénem a asi několika hotelovými pokoji, vyhlídková věž, jakýsi rybníček s termálním vývěrem a vytápěné stany.
Festival ksarů v Tataouine
Sjíždějí se sem turisté v terénních autech a motorkáři. Někdy se tu zastavuje i karavana turistů na velbloudech. Čaj se podává hustý jako italské espresso ze skleniček velikosti českého panáka. Kousek od Ksar Ghilane stojí rozpadlá stavba, která snad sloužila jako vojenská základna za druhé světové války, jinak kolem dokola panuje pouštní nicota. Na obloze se v noci třpytí Jižní kříž. Místo je jako stvořené k rozjímání. Zpátky na Džerbu je to přibližně sto kilometrů. Krátký nebo i vícedenní okruh zpestří klasický rekreační okruh.
Může se hoditKolik co stojí
Rady na cestu
|