A to mám výhodu, protože po mně nikdo nestřílí a průvodce nám napovídá: Někde v okruhu tří metrů ten vchod je. Naschvál, jestli ho najdete.
Samozřejmě, že ho najdeme, říkám si. Není to přece těžké, je tady jenom trochu listí, nic víc.
Nenašli jsme vůbec nic. Vstup do tunelů je stejně dokonalý jako město pod zemí. Průvodce Nguyen Thanh Phong jenom nohou odhrnul listí a zvedl poklop. Byl metr před námi. A pod ním černá díra. Uzoučká, tak pro úhoře. Nebo pro vietnamského bojovníka. Nebo pro amerického vojáka ze speciální jednotky zvané Tunelové krysy. Anebo pro mě: nad hlavou držím nečekaně těžký poklop, zkouším se prošroubovat otvorem, ale je to, jako když si navlékáte příliš malý prstýnek. Pak se to ale podaří.
Zasunu poklop na své místo a nevidím nic než absolutní tmu. Je mi vedro, v nose mám pach hlíny. Jsem zvíře, za nímž se zavřela past.
Z dálky sem doléhá střelba. Typické suché třaskání. Kalašnikovy. Jako tehdy. Kulisa je opravdu dokonalá.
Vítejte na místě, které vstoupilo do dějin válečnictví. Žádný kus planety nebyl přeorán bombami, dělostřeleckými granáty, minami, buldozery a navíc ještě zaplynován tolik jako tenhle kousek vietnamského venkova hned za Saigonem.
Jsem tunelářem v Cu Chi. Krčím se ve své malé, dusné díře, která je součástí třípatrového systému 250 kilometrů podzemních chodeb, jež se rozprostíraly na ploše 350 čtverečních kilometrů. Sahaly od předměstí Saigonu až ke kambodžským hranicím.
Když sem Američané dorazili, bylo jim divné, že po nich každou noc Vietkong střílí i v jejich hlavním táboře. Teprve po několika měsících přišli na to, že tábor byl postaven přímo nad podzemními chodbami.
Američané to tady nikdy nedobyli. Na čtverečním metru prý po válce našli v průměru pět střepin z bomb. Nikde ve Vietnamu se nebojovalo víc. A tak dlouhou dobu.
Někteří členové Vietkongu žili v podzemí roky. Američané, dobrovolníci drobných postav, se tam vypravovali za nimi. Teď lezeme dolů my, abychom viděli, jaké to bylo.
|
|
Jdeme jako kačeři hliněnou chodbou. Pozor na hlavu! Buch! Pozdě.
Pot z nás teče. Za chvíli každého bolí stehna. Zkuste jít pár desítek metrů v podřepu a zjistíte, jaké to je.
Někteří to nakonec vzdají a lezou nedůstojně po čtyřech. Stejně si toho nikdo nevšímá. Konečně vidíme světlo na konci tunelu - doslova. Jenže to ještě není konec. Musíme dál. Pot, ostré nože ve stehnech, nárazy ramen o strop.
Tehdy to bylo horší. Náš tunel byl zvětšen, aby se tam vešly i vykrmené figury turistů. Původní chodby byly úzké skoro jako vodovodní trubka. Ve spodních patrech se i Vietnamci, lidé štíhlí jako tanečnice, plazili po břiše. A taky tady nebylo světlo, které nám nyní svítí na cestu.
A ještě něco je tady jiné. Nečekají tu na nás žádné pasti. Třeba ta s hadem tříkročákem. Byl uvázán na padacích dveřích nebo jen tak u stropu. Tříkročák se mu říkalo proto, že než se uštknutý člověk skácel k zemi, udělal nejvíc tři kroky.
Ale kromě hadů, škorpionů a jedovatých stonožek tady také byly nastražené granáty a zákeřné pasti s nastraženými železnými a bambusovými bodci. Později je vidíme v muzeu: princip těch méně děsivých spočíval v tom, že se "tunelová krysa" postupující potmě, jen s baterkou v ústech, propadla slabou vrstvou hlíny a tělo jí probodla třeba desítka jehel.
U pastí druhého druhu postávají turisté déle. Najednou ztichnou a slabší povahy dostanou husí kůži. Dvě dřevěné kulatiny obalené hroty čekají nad dírou přímo proti sobě. Mezera tak půl metru. Kdo nepochopil, k čemu to bylo, má na stěně obrázek malovaný neumělou rukou. Jak se voják propadl do pasti, ostny se mu zapichovaly do těla, čímž roztáčely oba kulány, takže padajícího nebožáka provrtaly od nohou po hruď.
Zdá se, že členové Vietkongu dělali tyto pasti přímo s budovatelským vytržením. Žena, která ve filmu v muzeu vyřezává bambusové hroty, má výraz zanícení, jaký známe z filmů o stachanovcích. Také muž, který kope jámu pro past, je očividně šťastný. Ale neberme to vážně, je to zrnitý, černobílý propagandistický film, který je snad starší než válka sama.
Tunely začali stavět Vietnamci už ve 40. letech, když bojovali s Francouzi. Američané tak narazili na podzemní pevnost, která měla na střeše neproniknutelnou džungli.
Jdeme podzemní chodbou, přelézáme do druhého podzemního patra, pak zase do prvního. Náhle se před námi chodba rozevírá: jsme v podzemní muničce. Dva Vietnamci, tedy jen figuríny, rozřezávají pilou americkou bombu, aby měli výbušninu. Pozor, je třeba to polévat vodou, jinak to vybuchne. Jinde je zase podzemní velitelská místnost. Jinde dílna na uniformy. A dílna, kde se z pneumatik vyráběly sandály. A kuchyně. "Vařilo se v nich dvakrát denně," říká Nguyen Thanh Phong. "Ráno, když byl ještě opar, a odpoledne, když Američané bombardovali. Tak nikdo neobjevil kouř."
V podzemí, kde žilo několik tisíc lidí, bylo skoro všechno. I nemocnice, kde se operovalo, divadlo, kde se hrály agitky povzbuzující bojového ducha. Rodily se tady děti, mladí lidé se tady brali a odcházeli do temných zákrutů, aby tam prožili svatební noc.
Když konečně vylezeme ven, jsme mokří, jako bychom prolezli kanalizací. Pak dostaneme vařený maniok, obvyklou stravu lidí v podzemí. Chutná jako vařený brambor, ale je sladší.
|
MŮŽE SE HODIT |
Venku svítí slunce, poblíž je vrak zničeného tanku, ale po něm už leze jen bláznivý turista. V džungli to šramotí, ale není to Vietkong, jen hejno slepic. Kouř, který vystupuje přímo ze země, je však skutečný. Pochází z podzemní kuchyně, kde nám uvařili maniok. Tunely jsou pozůstatky války, na niž by všichni nejraději zapomněli. A tak z toho všeho udělali turistickou atrakci.
Střílí se tady pořád dál. Výstřel z kalašnikova či americké pušky M-16 stojí dolar. Pěkný, z kovu vyvedený model amerického vrtulníku přijde v prodejně suvenýrů na devadesát korun a ruský raketomet je jen o pětikorunu dražší. No nekupte to.
