Seriál dokumetárních rekonstrukcíPříběhy ze seriálu Přežít! vám přinášíme ve spolupráci s Českou televizí. Osmý díl můžete zhlédnout v úterý 10. července na programu ČT1. |
Bratranci Mark Sorensen a Bob Rusnak se vydali ze San Diega, vstříc dobrodružství, které si na následující dny naplánovali. Chtěli na katamaránu vykonat okružní plavbu Cortézovým mořem. Každou noc měli tábořit na jiném ostrově a na společnou 250km cestu se hodně těšili. Věděli přitom, že nejde o jednoduchý podnik - i za ideálního počasí je to na pětimetrovém katamaránu celkem riskantní cestovatelský záměr.
Přesto do akce šli s nadšením: "Když jsem viděl klidnou modř Cortézova moře a jak z něj dramaticky vystupovaly ostrovy – bylo to fantastické. Nádhera. Těšili jsme se. Po tomhle jsme toužili," vzpomíná Mark. "Dobrodružství, které jsme hledali, bylo něco mezi víkendovým povyražením a sebevraždou, a těšili jsme se na to."
Mark byl z obou bratranců starší, o celých čtrnáct let. Pro Roberta byl vzorem již od malička, a nebyla to zdaleka jejich první akce. Marka bral jako staršího a zkušenějšího, jako učitele, který jej zasvěcuje do základů mořeplavby.
Vítr před bouří
Jenže když nefouká vítr, neletí ani katamarán, ani Mark s Robem. Neletí ani čas, všechno tiše stojí
Bratranci ještě mnohokrát poznají léčivé účinky humoru. Také o tom, že se to ve vodě hemží kladivouny, se Robert dozví v podstatě v rámci vtipkování. "Myslíš fakt kladivouny? Psychopaty žraločího světa?!" ptal se nevěřícně Rob, zatímco spěšně vytahoval nohy z vody. V bezvětří stoupla teplota na padesát stupňů.
Bouře - pozdě na návrat
"Od severu se blížila nějaká bouřka nebo snad fronta. To nám dělalo trochu starost, báli jsme se, že se na nás žene něco velkýho, co bude trvat dlouho," vysvětluje Mark, proč se rozhodl navrhnout návrat.
Ale už bylo pozdě. Rob si všimnul, že levý ponton katamaránu nabírá vodu. Malá štěrbinka způsobila nebezpečnou vratkost plavidla. A v té nejhorší chvíli.
Do bezmocných námořníků a jejich poškozeného plavidla se opřel vítr a vlny. Brzy se převrátili a byli oba ve vodě. Mrznoucí vodě. "Byla nám hrozná zima, na pokraji podchlazení. Klepal jsem se jak ratlík. Sotva jsem se udržel na vodě, " třese se Rob i ve vzpomínkách na okamžik nehody.
Oba byli zesláblí. Bylo vyloučeno, aby v bouřce přepluli těch dvacet kilometrů, které je dělily od pevniny. V moři jim navíc hrozilo reálné nebezpečí, že se na ně vrhnou kladivouni. S vypětím posledních sil zamířil Mark a Rob k nejbližšímu ostrovu - jejich jediné naději na přežití.
Krátká obhlídka ostrova ukázala, že mnoho možností nemají: "Tehdy nám došlo, že jsme uvízli na vyprahlém ostrově bez vody a potravin, že jsme v hrozné situaci a že si nějak musíme poradit." Přeplavat nemohli, pokud se nechtěli stát potravou kladivounů. Vyšplhat na vysoké útesy bylo takřka nemožné, a navíc to nemělo smysl. Byli v pasti - ostrov s příhodným jménem "Anděl strážný", dlouhý 65 km a široký 8 km, je uvěznil na úzkém kamenitém pásu pobřeží.
V aspoň malé rozveselení nálady doufal Rob, když přinesl Markovi ukázat balon, který vyplavilo moře. Ale tento veselý předmět jim přinesl tu nejhorší zprávu.
Revize zásob ukázala, že nemají žádné jidlo (jen pár sušenek) a především žádnou vodu (kromě té mořské, nepoživatelné). Zkušenější Mark vysvětlil Robovi, proč ani další možnosti úniku nepřipadají v úvahu. Něco ale dělat museli, sluneční žár byl příšerný.
"Nenašels v batohu krém s vysokým ochranným faktorem? Jsem spálenej," vtipkoval Robert. "Každá srandička, každý vtípek, co nás napadl, pomáhal zahnat nudu i pocit zoufalství, který v nás začal klíčit," popisuje situaci Mark. Ten taky rozhodl, že musejí něco podniknout.
"Pamatuju si, jak jsem jako kluk viděl v telce, že když říznete do pěkně tlustého kaktusu, vyteče z něj voda," vysvětluje Rob, proč se rozhodli hledat tekutiny v jediné rostlině, která na pláži rostla. Postupovali se značnou nedůvěrou. Žádná dužina, jen suchá dřeň.
"Chutná to jako teplý zvratky," připravuje Mark bratrance. "Ale pij, je v tom voda."
Kaktus byl nejen jediným dárcem tekutin, ale poskytoval také jediný dostupný stín. Samozřejmě nedostatečný, oba se museli střídat. Nakonec se ale zmohli na vlastní přístřešek, alespoň k něčemu se trosky katamaránu daly využít.
Ale co jídlo? "Byla tu samo sebou možnost rybaření, ale drželi jsme se na mělčině, protože jsme se báli žraloků," vybavuje si neúspěšné pokusy Rob.
Ale štěstí se na ně přeci jen usmálo a jídlo na ně zamrkalo. Mělo podobu hbitého kraba a oba jej po pláži honili déle, než čekali. "Měl oči, které se koukaly snad všemi směry. Nešlo ani přiblížit se," obhajuje Mark jejich lovecké nezdary.
Krab sice uprchl do moře, ale ne na dlouho. Poté, co se vrátil, změnili trosečníci taktiku. Poznali totiž, že je krátkozraký, a tak, místo aby jej honili sem a tam po pláži, snažili se jej strefit kamenem.
Zásah!
Trosečníci se vším všudy
Naši ztroskotanci si nevedou špatně. Už mají provizorní přístřešek, zdroj tekutin, a dokonce i jídlo. Rozdělali také oheň, který měl přilákat okolo plující plavidla. A také zahnat muchničky, otravné maličké mušky, které hrozně kousaly. "Zkoušel jsem se před nimi schovat do spacáku, ale po chvilce mi bylo vedro, a když jsem spacák otevřel, hned mě ty muchničky začaly žrát zaživa," líčí Rob jejich dilema. "Ve spacáku bylo horko k zbláznění, mimo něj vás zase žraly muchničky, takže si člověk moc nevybral. A když jsme usnuli v otevřeném spacáku, draze jsme to zaplatili."
"Zahlídli jsme pár letadel, ve výšce asi devět kilometrů proletěly nad námi. Lidi si pohodlně seděli a zobali buráky a pili martini a hověli si tam, a my dřepěli tady dole a zoufale jsme se jim snažili dát znamení," vztekal se Rob nad vlastní bezmocí. "Byla to jen jedna z mnoha srdceryvných chvil, které jsme tam zažili."
Byl to právě Rob, který se pokoušel něco podniknout. Chtěl vyšplhat na útesy... dělat cokoli, jen aby neseděl nečinně. Mark jej od záměru zrazoval, a nakonec jej musel násilím zastavit. Teprve vtípkem se zase smířili - spolu i se situací. Jejich naděje byla právě ve vytrvalosti a trpělivosti.
Mark a Rob strávili na ostrově třetí noc; trpěli nedostatkem vody, zoufalým hladem a úmorným vedrem. Jejich příbuzní neměli o ničem ani tušení.
Ahóóój! Loď na obzoru!
A trpělivost se vyplatila. "Robe, já opravdu vidím člun!" křičel Mark a mával, jak jen mu to vysílení po čtyřdenním vězení na pobřeží dovolilo. A opravdu, jen desítky metrů od nich plul člun. "Říkali jsme si - proboha, on snad popluje dál. Ale neplul. Zůstal stát. Nevěřícně jsme si říkali - zůstal stát. Ten člun tam stojí!"
Dorozumění s námořníky nebylo jednoduché. Byli podezřívaví a Mark musel svou lámanou španělštinou mnoho vysvětlovat, než je přesvědčil, aby pro ně přijeli. "Kdyby nám... nevěřili a nechali nás tam, byl by to náš konec. Zhasla by nám poslední jiskřička naděje," oddechl si Rob.
Na palubě se trosečníkům konečně dostalo pořádného občerstvení: "Vytáhli pětilitrový kanystr s vodou a zamířili do Bahía de los Áncheles. Ten pocit, když hltavě pijete a voda vám stéká hrdlem, se nedá popsat. Bylo zvláštní vnímat, jak se tělo okamžitě zavodňuje, skoro jsme cítili, jak nám voda protéká všemi údy a všemi žílami. Nejlepší voda, jakou jsem kdy pil. "
Námořníci je vysadili na břehu, obdarovali je nádobami s vodou a pokračovali dále.
Mark okamžitě zavolal své ženě, která vůbec netušila, co právě zažil. "Budu ti vyprávět, uvidíš..." skončil chvatně jejich hovor a vydali se s Robem na cestu domů.
Cestou zpět se v autě oba přeživší trosečníci ládovali vším, co měli po ruce. Vším, co nechutnalo jako... víte co. Kaktusy a syroví krabi.
"Je trapné, že jsme se ocitli v ohrožení života jen z takové rozmarné touhy po dobrodružství," přiznává dnes Mark. "To, co jsme společně přežili, mezi námi vytvořilo pouto silnější, než je rodinné. Ale nevím, jestli se mnou ještě Rob někdy sedne do člunu."
