Před "branami" České republiky

Před "branami" České republiky | foto: Petr Žižka, iDNES.cz

Trojmezí: za tři hodiny třemi zeměmi

  • 16
Navštívit hned tři státy během několika hodin, a to dokonce v sedle jízdního kola? Kdo si myslí, že jde o nesmysl, nebyl na trojmezí mezi Českou republikou, Polskem a Slovenskem. To je panečku jízda!

Česká Hrčava

Jízda začíná stylově - v Hrčavě - nejvýchodněji položené obci České republiky. Najdete ji za Jablunkovem na Frýdecko-Místecku. Dobrá asfaltová silnice k Hrčavě vede lesy tak hustými, jak jen může být hustý nejhustější les.

Po osmi kilometrech jízdy lesem se zničehonic opravdu objeví vesnice. Hrčava leží na kopci v nadmořské výšce rovných 600 metrů, a kamkoliv dohlédnete, vidíte vrcholky dalších kopců a hor.

V Hrčavě tedy přesedáme z auta do sedla jízdního kola. Trasa, která nás čeká, je spíše sportovní záležitostí, takže doporučuji kolo horské. Komu nevadí, že občas bude muset seskočit a jít pěšky, zvládne to na trekingovém kole. Silniční biky nechte doma, ty se sem opravdu nehodí. Dobrého asfaltu a roviny si tady, na pomezí Těšínských a Kysuckých Beskyd, neužijete.

Málokterá vesnice se může chlubit tolika návštěvami politiků jako právě Hrčava. Je to paradoxně právě proto, že leží na "konci světa". Nejvýchodnější obec země prostě nemůže zůstat nenavštívena prezidentem: "Václav Havel byl u nás v roce 1993," ukazuje návštěvní knihu pán ve stylové hospodě u Sikorů. "Navštívil nás Petr Pithart, Stanislav Gross, moravskoslezský hejtman Tošenovský tady bývá hodně často."



Dřevěnice v Hrčavě

Není se čemu divit, hospoda je vlastně živým skanzenem. Příští rok bude mít osmdesát let, a kdo sem zavítá, má příjemný pocit, že se vrátil o těch osmdesát let zpátky.

Obec se pyšní krásným dřevěným kostelíkem Cyrila a Metoděje s vyřezávanou křtitelnicí, a proč sem rozhodně stojí za to přijet, jsou stylové dřevěnice, které vypadají, jako kdyby se čas zastavil před desítkami let. Kdo má plné zuby uspěchaného ruchu města, tady jistě přijde na jiné myšlenky.

Krajina kolem připomíná příběh o loupežníku Nikolovi Šuhaji. Děj se sice odehrával na daleké Zakarpatské Ukrajině, ale takto nějak to tam přece musí vypadat - dřevěnice, hornatá krajina a výhledy do dálky.

Najdete zde však taky v lese ukrytou kamennou kapličku s pramenem vody, která prý léčí oční nemoci.



Dřevěný kostelík na Hrčavě. Je v něm unikátní vyřezávaná křtitelnice.

Polská Jaworzynka

Z Hrčavy k nejbližší polské vesnici je to pouhé dva kilometry. Bodejť, vždyť Hrčava byla kdysi součástí polské Jaworzynky. Až v době první Československé republiky se osamostatnila a "přestěhovala se" z Polska do tehdejšího Československa.
 
Cesta je zatím příjemná, její povrch tvoří něco mezi asfaltem a hrubým štěrkem. Pro celoodpružené kolo rozhodně dobrý povrch. Na polské straně jej střídá slušný asfalt.
"Je tady spousta děr, ale to je teď po zimě všude, že?" povídá paní, která jde vyhodit odpadky ke skládce hned vedle kříže u cesty. "A jak tady žijeme? Pořád stejně. To víte, do města je daleko, tak si spoustu věcí musíme vypěstovat sami." Její slova zanikají v rachotu traktoru, který přiváží hnůj na pole.

Velký rozdíl mezi Hrčavou a Jaworzynkou není. Jen lidé tady neříkají Dobrý den, ale Dzieň dobry, před domy (které jsou tady honosnější a jsou zděné) nestojí škodovky, ale polské maluchy a po polích rozvážejí hnůj polské traktory Ursus místo starých zetorů. A koně vypadají stejně na obou stranách hranice. Dřevěnice tady vidíte taky, ale ne ty původní - zchátralé či opravené, ale nově postavené a moc pěkné.

Kostel v Jaworzynce také není malý a dřevěný, ale velký, moderní a zděný. Pak je tu hospoda, obchod, směnárna, konečná autobusu. "Tady máme to trojmezí," říká paní a ukazuje směrem, kde se stýká Česko, Polsko a Slovensko.



Moderní kostel v Jaworzynce a místní hospoda

Trojmezí čili trojstyk

Pokud mohu doporučit, tak k místu, kde se scházejí hranice tří zemí, jeďte právě z polské Jaworzynky. Cesta je nejméně náročná. Od konečné autobusů vás k ní dovede zelená značka a cedulka s nápisem "Trojstyk". Pod tím názvem nic pikantního nehledejte - v polštině to neznamená nic jiného než trojmezí.

Silnice vede po asfaltce a za vesnicí se změní v polní cestu, která klesá až k louce před trojmezím. Z české i slovenské strany je klesání drsnější, a cesta zpátky tudíž náročnější.

Kdo by čekal, že se tři sousední státy scházejí v nějakém mimořádně vyhlížejícím místě, bude zřejmě zklamán. Není to ani žádný vrchol čnějící do krajiny nebo skála. Dokonce se dá říci, že Česko, Polsko a Slovensko se potkávají v močalisku, které přechází v roklinu, jíž protéká úplně normální potok. Místo spíše depresivní než vyzařující nějakou silnou energii.



Cedule praví, že jsme v nejvýchodnějším bodu České republiky

Něco poetického však tady přece jen je. Skočíš přes potok a jsi v Česku, hupsneš přes mokřinu a ocitáš se v Polsku. Jen na slovenskou stranu se musíš vydrápat z koryta potoka do stráně. Ale i to se dá. Pro ten pocit!

Významný zeměpisný bod připomínají tři kamenné mohyly. Česká a polská jsou u sebe, tu slovenskou je třeba najít ukrytou v lese. Stojí o kus dál na krásné osamocené mýtině. Že by v tom bylo cosi symbolického? I tabuli s cyklistickou mapou, která stojí o pár metrů vedle, vydala "jen" česká a polská strana...

Jsme v nejvýchodnějším místě České republiky. Klub českých turistů se tady vydováděl: "Turisto, nacházíš se na nejvýchodnějším bodu ČR" a následují přesné souřadnice tohoto místa. Další tabulka se šipkou ukazující pravděpodobně na západ nese nápis: "Trojmezí u Aše (Česko-Bavorsko-Sasko) 650 km." Takže kdo má chuť, hurá na pochod!



Jeden ze tří kamenů na trojmezí

Slovenské Čierné

My se vydáváme zpátky do kopce do Jaworzynky, tu nejnáročnější část výpravy totiž máme stále před sebou. Čeká nás třetí navštívený stát -Slovensko. Z Jaworzynky sice vede na slovenskou stranu zelená turistická stezka, ale ta je pro cyklisty nesjízdná. Kdo nevěří, může to vyzkoušet, já skončil kdesi v poli a musel jsem šlapat na nejlehčí převod zpátky do Jaworzynky. Ostatně, spoléhat se tady na mapy je ošidné a bohužel ani místní většinou nevědí, kam která cesta vede, respektive klidně vás pošlou tam, kde pak ponesete kolo na rameni. Málokdo tady tuší rozdíl mezi cyklistou na horském kole a pěším turistou.

Nádherný je naopak sešup po asfaltce z Jaworzynky do místní části Czadeczka - navede vás sem polská cyklostezka, která je sice značená jinak než česká, ale dá se rychle pochopit. Přijedete k horské bystřině a dáte se po jejím proudu - budete ji mít po levé ruce.

Po pár stovkách metrů ale pozor, asfaltka zatáčí přes most doleva a pokračuje do polského vnitrozemí. Vy však pokračujte rovně stále podél říčky. Tady je cesta rozbahněná a rozježděná traktory, ale dovede vás k hranici se Slovenskem. Polsko-slovenskou hranici překročíte v lesích u Čierne. Poznáte to opět podle česko-polské (!) cyklomapy, což tady je už opravdu zvláštní, protože by člověk čekal spíše slovensko-polskou... Každopádně hop a skok přes potok a jste u bratrů Slováků.

Tady se může trasa rozdělit. Kdo má dost sil a chuť na poměrně adrenalinovou pasáž, může vystoupat po modré na vrchol Valy. Cesta je ale drsná, navíc rozjetá traktory po těžbě dřeva. Kdo nechce riskovat, dojede po žluté na asfaltku.

Obec Čierné se nedá s Hrčavou a Jaworzynkou srovnávat. Táhne se několik kilometrů podél toku řeky Čierňanka, nejde tedy o horskou obec, ale o běžnou vesnici, což neznamená, že Čierne není hezké. Jen zcela logicky postrádá ráz horské obce. Tomu odpovídá i architektura, která není ničím zajímavá, nevymyká se od vzhledu jiných, ještě nedávno československých vesnic.



Koňský povoz v Čierne

ZHODNOCENÍ TRASY

Okruh mezi třemi státy není delší než dvacet kilometrů. Ale terén je docela náročný, rozhodně musí každý počítat s tím, že občas bude kolo tlačit. Kdo chce hltat kilometry, nechť si najde jinou trasu. Kdo touží po troše romantiky, obdivuje lidovou architekturu a říká mu něco pojem zeměpis, přijde si
na své.

Co však zaráží, je přehlížení cyklisty ze strany místních hospodských. Číšníci sice vidí místní občany oblečené v montérkách a nosí jim piva, cyklista ve sportovním je však pro ně tvor neviditelný. Je tedy třeba obrnit se trpělivostí nebo dostatečnou zásobou tekutin a ignorovat místní hospodské stejně, jako oni ignorují cyklisty. Škoda, kdo by nechtěl vyzkoušet slovenské pivo?

Zbývá tedy dokončit okruh a vrátit se do Hrčavy. Možností je celá řada, my jsme vyzkoušeli zelenou turistickou značku ze železniční zastávky Čierne pri Čadci. Je to nejkratší cesta k trojmezí. Cesta je opravdu polní, často se mění v koryto potoka, takže více půjdeme pěšky než na kole. Každopádně se po pár stovkách metrů objeví opět rozcestník a trasa pokračuje buď k trojmezí, nebo do kopce do Hrčavy.

Z české strany je cesta mezi trojmezím a Hrčavou "vydlážděna" betonovými pražci. Kdo ví, koho to napadlo. Každopádně pro jízdu na kole (byť horském) je to opravdu dost drsný nápad.

Hrčava už je vidět a s ní i první hospody s českým pivem!

 

,