Flores, Flores... kdo to kdy slyšel? Třeba Bali, Jáva, Sumatra, to jo, ale Flores? Měli jsme to podobně, ale teď na něj budeme dlouho vzpomínat. Je to jeden ze sedmnácti tisíc indonéských ostrovů. Na místní poměry spíš větší a leží skoro na samotném konci Indonésie. Na rozdíl od svých provařenějších bratrů sem ale turisté moc nejezdí.
Ani my jsme neměli původně v plánu zdržovat se tady. Ne, že by nás nelákal zapomenutý kousek známé země, ale máme obrovský skluz, domů jsme měli letět minulý týden až z Bangkoku a jsme na Floresu, o pět tisíc kilometrů východněji. Flores, Flores.... Ano, hobiti, odtud je to jméno povědomé! Našli tu kostru sotva metr vysokého blízkého příbuzného člověka, který tu žil ani ne před 18 tisíci lety. No ale stejně je to zajížďka.
Nemáme ale jinou možnost. Na ostrově jsou tři přístavy pro trajekty. Jenže loď nejela ani do toho na západě, ani do toho uprostřed, jen sem do Laratunky, do málem nejvýchodnějšího konce Indonésie. Pokud tedy nepočítáme okupovanou Papuu. Přijeli jsme v noci a teď koukáme na kopce kolem nás. Po úplně placaté Austrálii jsou to velehory a po mírně kopcovitém Timoru, kde jsme byli doteď, víme, že se máme bát.
Flores versus Andy
Ano, přejeli jsme Andy, vyjeli jsme skoro pět tisíc metrů vysoko. Jenže po dokonalé peruánské silnici alpského stylu, vinoucí se v dokonalých serpentinách pomalu nahoru. Tady na takové věci není čas ani místo. Ostrovy jsou malé, lidí je hodně, cesty vedou málem napříč vrstevnicemi, takže i výkonná auta se nahoru občas drápou na jedničku. A co teprve my. Andy byly v porovnáním s Floresem demoverze. Tady nastoupáme a naklesáme mnohem víc.
Jedeme banánovou alejí, což je hodně nebezpečné, pokud nemáte speciální banánové pneumatiky proti uklouznutí na banánové slupce. Platí tady povinnost mít je obuté na vozidle celoročně, pokud vjíždíte do oblastí, kde rostou banány. Výjimkou jsou jen období dešťů. Policie je na jejich kontrolu poměrně přísná, ale ukecali jsme je na to, že jsme z Evropy. Stačil úplatek 200 dolarů.
Nemáme ale jinou možnost, jízdu po pláži už vážně zkoušet nehodláme! Motory přetížených aut úpí, kola občas proklouznou. Suneme se nahoru tempem náklaďáků. Normálně kopce vyjíždíme jako na kole, napřed to dole pořádně rozšlapat, a pak doufat, že nás setrvačnost vytáhne co nejvýše. Jenže to tady nejde, není se kde rozjet. Zatáčky jsou tak prudké, že si člověk občas málem vidí na záda. Takže jednička, dvojka, jednička.... eeeeeeeeeee. Ale jedeme!
Dolů je to horší, to už víme. Trabant kvůli svému dvoutaktu nemůže moc brzdit motorem. Jak se motor točí ve vysokých otáčkách naprázdno, nemaže se benzinem s olejem a může se zadřít. Takže spoléháme na brzdy, které moc nebrzdí. V Etiopii nám už shořely, v Peru přestaly fungovat. Čekáme, co předvedou tady. Zatím pískají jak brzdící nákladní vlak plný hnědého uhlí.
Vozíčkářské kamikadze!
Ukroutit tohle se dvěma rukama a nohama je poměrně náročné, ukroutit to jen rukama je frajeřina. Naši vozíčkáři Kuba s Kikou se střídají po dni za volantem trabanta s ručním řízením. Volant, řadicí páka a sdružená páka pro brzdu a plyn. Nahoru to ještě jde, dolu je to náročnější. Jednou rukou se musí točit volantem, druhou brzdit. Bez posilovačů je to dobrá posilovna.
Klesáme a stoupáme, brzdy se hřejí, motor úpí. Najednou nám vozíčkáři mizí ze zrcátek. No co, není to poprvé. Pořád se někdo zapomíná vzadu a někdo zapomíná sundat nohu z plynu a mizí vpředu. Voláme do vysílačky, nic. Zastavíme, počkáme. Za chvíli jsou tu. Kika trošku rychle dýchá a vyjeveně se tlemí. Dumáme, co si cestou sehnali za drogy.
Do národního parku Kelimutu jsme přijeli až v noci. Jsme zvyklí na neorganizovanou divočinu, takže nás trochu zaskočili tím, že je zavřeno. Výhled byl skvělý, tak jsme si řekli, že počkáme do rána...
Činná sopka Kelimutu na ostrově Flores naposledy soptila v roce 1968. Říkali jsme si, že by rok 2015 nebyl taky špatný, ale nechtělo se jí. Její barevná jezírka stála za to i tak. Sice nejsou úplně dobrá na koupání, protože jsou trochu jedovatá, ale pohled je to úžasný!
Málem jsme se převrhli, vypadne z nich. Prostě to přestalo brzdit a jeli jsme dolů. Kuba strhl volant, auto zamířilo do pangejtu, tak ho strhl znova a trabant šel na dvě kola. Pak Kika zatáhla ruční brzdu. Kaskadéři! Je to průšvih, když vám selžou brzdy a vy musíte rychle přehmátnout z jedné ruční brzdy na druhou. Ještě že se jim nic nestalo, mohli se taky nabourat a skončit nedejbože na vozíku!
Ty kokos!
Ale Flores není jen o život. Tedy pokud stojíte, máte zataženou ruční brzdu a za kolem pořádný kámen. Jedeme si tak banánovou alejí, když se k nám připojí Indonésan na skútříku. Místní jsou hrozně přátelští, někdy až moc. Pořád na nás někdo někde kouká a na něco se ptá.
Zvažujeme, že uděláme přehled základních otázek a odpovědí a nalepíme si je na záda: odkud jste, kde to je, co je to za auto, to neznám, odkud je to auto, kde to je, odkud jsou motorky, kde to je, kam jedete, tam to znám, odkud jedete, tam to neznám, proč jedete, to nechápu... takové FAQ. Tenhle muž se ale neptá. Ukazuje na kokosovou palmu. Kokos? Jo, jasně, že chceme kokos. Indonésané umí být skvělí.
Mačetou si vysekal do kmene schůdek a začal házet kokosy. Když se tu podíváte na kokosové palmy, všechny v sobě mají vysekané stupínky a jak rostou, čas od času přibývají další.
Do vedra ideální! Jedna malá Dominika klidně vypije a vyjí dva kokosy a ještě si z něj může vyrobit stylovou helmu, protože jí je v integrálce horko.
S mačetou v zubech bleskově vyleze na pětimetrovou palmu. Když jsme to jednou zkoušeli my, skončili jsme asi dva metry nad zemí. Chlapík zkušeně vysekne do kmene schůdek a hází nám kokos za kokosem. Pak sjede stejně rychle dolů, useká jim vršky a už tomu všemu chybí jen bílý rum.
Benzin s doplňkem
Kokosy jsou tady všude. Co byly na Timoru banány, jsou tady kokosy. A také benzin je tu všude. Tankování v Indonésii má svá specifika. Je to mírně řečeno hodně přelidněná země, kde se neustále někdo někam přemisťuje. Pump tu moc není a všichni jezdí na malých motorkách, které nemají závratný dojezd, tak tu všude kolem cest prodávají palivo. Je většinou balené po litrech v krásných skleněných lahvích.
Chcete mít vlastní benzinku? Stačí pár prkýnek, pár hřebíků, všechno to stlouct do tvaru jednoduchého přístřešku a je to. Do něj vyskládáte několik lahví benzinu a čekáte, jestli někdo zastaví. Stejně jako to udělal váš soused na každé straně a jejich sousedi a sousedi jejich sousedů. I když Flores není tak přelidněný jako Timor, benzin koupíte minimálně na každém desátém kilometru.
Nejčastěji tu benzin koupíte v litrových lahvích, mají ho všude kolem silnic. Opravdu a doslova všude.
Jenže plnit nádrže tří aut a dvou motorek odšpuntováváním litrovek je na palici, a tak se snažíme hledat mechanické pumpy na kliku. Tyhle „benzinky“ jsou mnohem modernější, byť u nás je najdete leda v muzeu. Barel, v něm hadice s ručním čerpadlem a skleněný odměrný válec. Pumpař zatočí klikou, přečerpá benzin do válce, a pak vám jej vypustí do nádrže. Elegantní a nepotřebuje to elektřinu.
I doplňkové služby jsou zajímavé. Neprodávají ani olej, ani bagety, ani kafe, vlastně většinou neprodávají nic. Ale najdou se výjimky. U jedné pumpy najednou zmizí Radek, pak Vojta, pak Marek, druhý Marek. Vozíčkáři zatím nemizí jen proto, že je dav dětí nepustí z auta. Najednou zjistíme, že za pumpou rozdává veselý pumpařův taťka, sedíc při tom na dědečkově hrobě, palmovou pálenku Arak a všichni koštují.
Parádní mechanická benzínka, jakou člověk většinou vidí jen v technickém muzeu.
Řidič neřidič, všichni musí ochutnat. A do druhé pneumatiky. A do třetí. A ještě do rezervy a do druhé rezervy. Musíme zjistit, jak to tu vlastně mají s alkoholem za volantem, ale teď už je to jedno. Na zdraví, ať to brzdí! Když nás Flores nezabije, tak nás posílí. Líbí se nám tu!
