Trapas na svatební cestě

Co jsem si mohla přát víc na svatební cestě? Slunce, moře, milovaného muže po boku a setkání s výbornou partou Čechů? Ano, to vše jsem měla! Jednou takhle večer jsme se usadili ve vinárničce pod palmami na okraji Splitu. Nálada byla výborná, zpívalo se a vyprávělo. Přišla řada i na mne. Nu, vyprávěla jsem, jaké kousky jsme během studia prováděli. Zvláště zdařile jsem vylíčila, jak jsem našemu třídnímu profesorovi vlastnoručně vložila do aktovky dámské kalhotky a podprsenku, a on to vše odnesl domů! Sotva dozněl bouřlivý smích a potlesk, přinesl mi číšník lístek, na kterém bylo napsáno: Tak to vidíš, Andulko, co jsem říkal? Ano, že jednou se stejně dozvím, kdo to provedl! Podepsán byl náš bývalý třídní! Já v nepopsatelném údivu hleděla k nedalekému stolku, kde seděl náš - třídní profesor... V té chvíli jsem pochopila pravdu rčení, že se nescházejí hory s horami, ale lidé s lidmi. Byla jsem poučena, že člověk si musí dávat pozor na pusu i daleko od domova. V ještě zbývajících dnech pobytu jsem se několikrát potkala s bývalým třídním, ale on se už ani jediným slůvkem nezmínil o tom, co jsem mu provedla. Věřte, na taková ponaučení se nezapomíná, především ne na takové lidi...