Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu


Transsibiřskou magistrálou do Mongolska: Ču čuču v ruském sedle

  6:00aktualizováno  6:00
Abyste se vydali napříč zelenou mongolskou stepí na koni, nemusíte mít žádné jezdecké zkušenosti. Stačí umět nejdůležitější slovíčko. A to zní: ču. I když v případě mého kamaráda a jeho koně Hlupáka nestačilo ani to, píše ve 4. díle seriálu Michal Vičar.

Zastávka u kláštera Erdendzú. | foto: Michal Vičarpro iDNES.cz

Kde se stvrzuje dohoda podáním ruky

Novodobé město Karakorum zbudované z plstě a trámů se rozvaluje po úbočích zvlněných hor. Vysoké ploty z kůlů oddělují jednotlivé parcely tisíců obyvatel. Spíše než před lidmi, chrání své majitele před větrem a mrazivou zimou.

I dnes se od obzoru valí ocelové mraky. Už zatemnily oblohu nad opuštěnou sovětskou továrnou na mouku na okraji města. My se však vyhříváme v ranních paprscích u stúp kláštera Erdendzú. Živě diskutujeme s dvěma Mongoly:

"Devět dní, čtyři koně, z toho jeden zavazadlový, ruská sedla, sedm dolarů za koně za den, průvodce zdarma. Trasa sto osmdesát kilometrů, začátek v Karakorumu, za dva dny klášter Tövchön, Orchonský vodopád a konec v osadě Batul. A vyrazíme zítra ráno," shrnuju rusky výsledek naší domluvy. Jeden z mužů rusky rozumí, pracoval dva roky jako elektrikář v Jekatěrinburgu. A druhý jménem Eugin nám nabídne do dalšího dne přístřeší. Domluvu stvrdíme podáním ruky.

Zdobená dřevěná konstrukce jurty.

Zdobená dřevěná konstrukce jurty

Karakorum.

Karakorum

Zvěsti nelhaly. Sjednat si v Mongolsku týdenní pronájem koně je jednodušší, než si půjčit u nás auto. Stačí oslovit některého z kočovníků. Tvoří téměř polovinu obyvatel Mongolska a vlastní na dva miliony koní. Nikdo po nás nechce ani pas, ani adresu trvalého bydliště, o povinném ručení a pojistce vůbec nemluvě. Pouze se nás zeptají na zkušenosti s jízdou v sedle. Ty postrádáme zcela.

Jurta s dětmi v Karakorumu.

Jurta s dětmi v Karakorumu.

Společný jazyk popu

Už v poledne nás psí počasí zažene do Euginova domu sbitého z hrubých trámů. Kontinentální klima. Teplota oproti ránu klesla o 15 stupňů. Silný vítr, mlha a pichlavý déšť odrazují od jakéhokoliv pobytu venku. Eugin nám představí našeho průvodce Migu, vysokého šlachovitého muže se zafačovanou rukou, oblečeného do tradičního modrého deelu.

Po zbytek dne nám Euginova manželka Ma podstrojuje nejrůznější mongolské speciality. Aromatické kozí maso s nudlemi zakusujeme ovčím tvarohem a zapíjíme kumysem neboli kvašeným kobylím mlékem. Kombinaci vhodnou k rozmnožení střevní mikroflóry spořádá v celém množství jen Honza. Odměnou mu je opakovaný úprk do kadibudky.

Bohužel si nerozumíme ani slovo. V evropských jazycích mnohé výrazy pocházejí z latiny a poskytují tak pro komunikaci odrazové můstky, sem však její vliv pronikl minimálně. Pouze jejich šestiletá dcera Šulien dokáže svou dětskou bezprostředností prolomit bariéry. Na její žvatlavé hry není slov ověnčených bohatými významy třeba.

Život uvnitř jurty.

Život uvnitř jurty.

Odpoledne klesla teplota ještě víc. Mig má obavy, jaké počasí bude zítra. A tak mu aspoň Honza opakuje větu naučenou nazpaměť: "Bi nonchon mori unmár bajna!" neboli "Chtěl bych prosím nějakého klidného koně!" Odjakživa se totiž bojí koní.

Navečer Ma s Euginem zapojí do zásuvky prastarý magnetofon a na kazetě si pouštějí popové hity z počátku 90. let remixované pro mongolské publikum. Rozvlní nás rytmické "duc duc". Po chvíli všichni nekoordinovaně tancujeme na malé soukromé disko party, každý stylem diktovaným svou vlastní kulturou. Hudba se stane naším jazykem.

Soukromá diskotéka.

Soukromá diskotéka.

První sedlání koní.

První sedlání koní.

Dřevěné sedlo, dřevěný zadek

Jakoby náš zběsilý tanec odvál zimu, mraky i déšť. Dopolední vzduch hřeje příjemnými 25 stupni. Azurové nebe objasňuje, proč se Mongolsku přezdívá Land of the Blue Sky, země modré oblohy. Step láká cestovatele k prožívání nespoutaného "kovbojského" dobrodružství v sedle.

Doma se z jezdectví dělá věda, ale v Mongolsku zjistíte, že vše, co se potřebujete pro začátek naučit, je přistupovat ke koni z levé strany, aby se nesplašil a pokyn pro pohyb vpřed "Ču". A také dle potřeby přitáhnout uzdu, protože povel na zastavení koně neexistuje. Kartáčování a vytírání potu přenecháte dešti.

Není to však až tak snadné. "Ču, ČU, ČUČU, ČUČUČU!" udílí později rozkazy svému hnědákovi bezradný Honza. Ten ho ale ignoruje a ostentativně přežvykuje trávu. Podsaditá tělesná stavba s tučným zadkem, ofina padající na čelo a tupý výraz v očích prozrazují jeho charakter. Miga Honzovi splnil jeho přání, přidělil mu klidného koně do písmene. Vybral mu hřebce, kterého jsem okamžitě pojmenoval Hlupák. Ve srovnání s Migovým ryzákem nebo mým tmavým "Hatatitlá" vypadá jako zanedbaný příbuzný. Navíc mongolské koně svými rozměry spíše připomínají poníky.

"Kopni ho do břicha," radím svému příteli. Ne že bych se cítil pevný v kramflecích, ale přece jen už jsem se sladil se svým ořem v základních pokynech a klusu. "Ale mně tohle tempo vyhovuje...," obhajuje Honza svého lenivého koně, který sem tam udělá pár kroků motivován šťavnatějším drnem.

Koně čekají na jezdce. V popředí "Hlupák"

Koně čekají na jezdce. V popředí "Hlupák"

"Hm. Koukni, jak to jde Evce!" ukážu k obzoru směrem k jeho manželce uhánějící na svém tmavém hřebci po boku Migova ryzáka a koně se zavazadly. "Asi nemáš při "ču" ten správný mongolský přízvuk," dobírám si Honzu. "Podívej! Ču, ču, ČU!" Zařvu na svého hřebce a nakopnu patami. Hatatitlá vyrazí a Hlupák ho těžkopádně následuje. Klusáme.

"Tos mi musel plašit koně?" stěžuje si pak přítel napůl z legrace. "Víš, jak mě pak bolí zadek?" Vím. Můj sedací orgán začal vyjadřovat svou nevoli už před dvěma hodinami u monumentálního památníku Mocných říší hned za městem. Ruská sedla, která nám Eugin sliboval, se ukázala být dřeva přibitá na železné konstrukci s přilepeným molitanem. Ale jsme vděčni i za ně. Tradiční mongolské sedlo, které užívá Mig, je celé zhotovené ze dřeva. V něm si může vychutnávat jízdu na koni snad jen masochista.

Střed památníků Mocných říší.

Střed památníků Mocných říší.

Divoký západ na východě

Postupně přivykáme rytmu kopyt. Naším orientačním bodem v čase i prostoru se stává slunce. Pod Migovým vedením se odkloníme od řeky Orchon, která se jako stříbřitá nit vine zelenými pláněmi. Razíme si cestu stády ovcí, koz a dlouhosrstých jaků.

Překonáváme údolí a holé kopce s bílými kameny, zdobící jako cukrové čepice jejich vrcholky. Sem tam sesedneme a zatímco ulevujeme netrénovaným nohám, napojíme koně v některém z potůčků a necháme je napást trávy.

Krajina jako na "Divokém západě"

Krajina jako na "Divokém západě"

Míjíme jurty rozházené po krajině jako kuličky hrachu. S romantickou představou o životě jejich nájemníků kontrastují solární panely, džípy a motorky zaparkované před vchodem. Někomu to může pokazit dojem divokého Západu rozprostírajícího se na východě, ale místním ulehčují těžký život. Civilizace pronikla i do odlehlých částí zeměkoule.

Večer se s nohama nepřirozeně vykroucenýma do tvaru písmene O utáboříme v blízkosti jednoho z bílých plstěných stanů. Pozvolným širokorozchodným krokem plynoucím ze strnulostí spodní části těla a z únavy ze 37 ujetých kilometrů vstoupíme dovnitř. Jeho obyvatelé jsou opálení, usměvaví, přívětiví, zvídaví a pohostinní. Posilní nás mlékem, kumysem i nudlemi. Na oplátku rozdáme jejich polonahým dětem bonbony.

Detail koně se zavazadly

Detail koně se zavazadly

Po představení se však opět musíme spolehnout na úsměvy a pantomimu. A tak jim tureckým sedem a zpíváním "Om" objasním, že zítra míříme do buddhistického kláštera Tövchön. Rozesmějí se, snad mému hereckému výkonu.

Se zapadajícím sluncem začnou shánět svá stáda, veškerý zdroj obživy. Dozvídáme se, že sedm ovcí se rovná deseti kozám a ty zase jednomu koni a za jednoho a půl koně lze koupit daleko na jihu, u pouště Gobi, velblouda.

Usínám pod širým nebem posetým hvězdami s pocitem naprostého souznění s přírodou. Důkazem, že i příroda souzní se mnou, je to, že mě po zbytek noci budí ovce snažící se zkonzumovat můj spacák.

Večerní táboření s Migem.

Večerní táboření s Migem.

Mongolská travnatá step.

Mongolská travnatá step.

Osvobozující cval

Následující den vyrazíme vstříc buddhistickému chrámu. Jsem v čele. Znenadání uslyším blížící se dusot kopyt. Otočím se a spatřím Evku, jak nadšeně nadskakuje v sedle. Její hřebec se rozhodl proběhnout se ránem a... cválá!

Pobídnu Hatatitlá, který se nechce nechat zahanbit. Kopyta víří prach, krajina se zrychluje, uhání jak na filmovém pásu, slunce prozařuje modrou oblohu a vítr osvěžuje naše tváře. Zdá se mi, že letím. Přes bolest ve stehnech mě zaplaví euforie ze svobody pohybu. Teď, když zvládám cval, můžu v této zemi koní a plání vyrazit kamkoliv.

O pár hodin později dorazíme pod kamenitý kopec ozdobený monumentem. S nedůvěrou pozorujeme Miga, který na něj ukazuje a zpívá "Om". Za poledního žáru vystoupáme na vrchol, abychom tam objevili jen několik mongolských turistů a sochu jelena obaleného ve stovkách modrých šál. Toto má být ten slavný buddhistický chrám?

Posvátný jelen shlíží na městečko Khujirt.

Posvátný jelen shlíží na městečko Khujirt.

Jeden rusky mluvící návštěvník nám podá znepokojující informaci. Urazili jsme sice přes 50 kilometrů, ale místo abychom se vydali na východ, směřovali jsme na jih. Eugin totiž Migovi nevysvětlil naši trasu.

Chyba v komunikaci může nastat, i když si lidé rozumějí. Ale to nevadí. Okolní krajina je půvabná a překonat vzdálenost k chrámu nebude na hřbetu koně nic těžkého.


Mapy © Google

Autoři:




Nejčtenější

Tyrkysová hladina jezera Iskanderkul
Odpočívejte, vodky popijem. Tádžické Fanské hory překypují vstřícností

Fanské hory v severozápadní části Tádžikistánu jsou vyhlášené svými tyrkysovými jezery a dechberoucími scenériemi. Díky své kráse byly hojně navštěvovány již v...  celý článek

Přistání na řece Hudson
Zázrak na řece Hudson. Přistání, které se zapsalo do letecké historie

Úžasná přirozená ranvej. Široká, rovná. Ne příliš rušná. Až na to, že její povrch tvoří vodní hladina, na níž neplánovaně přistál airbus se 150 pasažéry. Po...  celý článek

"V den mých pětadvacátých narozen jsem se ráno podíval na svou kočku a uvědomil...
Moje kočka si žila lépe než já, říká muž, který brázdí svět bez motorů

V pětadvaceti opustil dobře placenou práci a rozhodl se věnovat své vášni – pomalému cestování. Dave Cornthwaite ukrajuje kilometry na paddleboardu, kajaku,...  celý článek

Další z rubriky

Finsku se přezdívá země tisíců jezer.
Místní lidé nepodvádějí. Nemají to v genech, píše Čech z Finska

Jako dvacetiletý neználek, který nechtěl strávit dalších pět let svého života studiem v nejbližším univerzitním městě, jsem se rozhodl odjet do Finska. Studium...  celý článek

Filadelfie
Nebojte se couchsurfingu. Já jsem tak poznala Filadelfii, píše Češka

Jako au-pair v americkém Washingtonu D.C. jsem se během svého volna snažila poznávat nová místa. Jedna z mých nejzdařilejších cest směřovala do města...  celý článek

Krteček u jezera Lake Wakatipu na Novém Zélandu. Poznáváte krajinu z Pána...
Už byl ve vesmíru, teď se Krteček vrátil z cesty kolem světa

Navštívili 22 zemí, šest světadílů a dohromady nachodili přes 12 milionů kroků a 8 900 km. Martina a Pavel spolu prozkoumali mexické pyramidy, sledovali...  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.