Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu


Transsibiřskou magistrálou do Mongolska: 5 dnů kocoviny a Leninova hlava

  10:00aktualizováno  10:00
"S protínáním dalších a dalších časových pásem postupně ztrácím pojem o denní době. Pít alkohol je ve vlaku sice zakázáno, přesto se k nám připojují skupinky Rusů. A tak někdy v průběhu druhé noci překonáváme Ural," píše ze svých cest Transsibiřskou magistrálou Michal Vičar v druhém díle seriálu.

Vlak do Vladivostoku | foto: Michal Vičarpro iDNES.cz

Transibiřští pasažéři, 2800 km - 3500 km

Večer opouštíme Moskvu. Má postel se kolébá, konejšivě mě houpe a odpočítává tak šest tisíc kilometrů, které je třeba na cestě do Mongolska urazit. Náš vagón číslo 4 sem tam nadskočí na méně hladkém spoji kolejnic a železná péra masivních kol zaskřípou.

Postel je povlečená bílým prostěradlem. Symbolizují čistotu, pořádek a luxus panující ve vlacích sovětské výroby. Ten jen umocňuje klimatizace pracující na plné obrátky a tak je mi přes tropické teploty venku trošku zima. Proto se rozhodnu vydat se na průzkum.

Náš transsibiřský expres je složen z dvanácti lehátkových vagónů, včetně restauračního vozu. V žádném z nich nesmí chybět několik zásuvek a dva relativně čisté záchody, které se dají za asistence hrníčku a kávovaru na chodbě využít i jako improvizovaná sprcha.

Moskva. Nástupiště u vlaku do Ulánbátaru

Bloumám po vlaku, většinu kupé okupují Rusové. Pro mnohé západní cestovatele však zdolání transsibiřské magistrály představuje výzvu a tak turisté tvoří ve vlaku nezanedbatelnou menšinu.

Proto objevím ve vagónu číslo 7 partičku mladých Evropanů. Německá kráska Simone, Francouz Didier, a trojlístek švýcarských studentů: Alexe, sympatický Rafael a Andyho. Všichni směřují na Bajkal a tak se pro příští dny stanou vedle Honzy a Evky mými společníky, s kterými zaháním dlouhou chvíli. A naše pětidenní party začíná.

Nádraží  v Omsku

Nádraží v Omsku

Prima jízda, 2900 - 3500km

Hned první večer je naučím Macháčka, tradiční českou hru s kostkami. Přemíru lhaní i nedůvěry okamžitě trestá panák vodky nebo zahnědlého kvasu čekající na smolaře na malém stolečku u okna.

Pro první den stačilo. Už se mi trochu motá hlava. Proto z improvizovaného štamprlete vyrobeného ze dna PET láhve do sebe klopím zemitý mok chuti stejně zvláštní, jako je celá ruská zem. Raději se odeberu do svého kupé.

Ruský časoprostor, 3500 - 7500 km

Probudím se až někdy odpoledne a špinavým oknem sleduji krajinu. Evropská část velmoci nám nabídla pohledy na ruský venkov. Železnice oživuje dřevěné vesničky i izolované hvozdy z bříz a borovic. Vypadá to, že se v nich zastavil čas.

Ploty z trámů oddělují skromná políčka od domácích zvířat. Okna drobných roubenek zkrášlují malované okenice s vyřezávanými ornamenty. Line se z nich vůně boršče nebo šašliků. Na návsi stojí ženy v šátcích, děti si hrají v blátě a psi štěkají na projíždějící vlak.

S protínáním dalších a dalších časových pásem postupně ztrácím pojem o denní době. Pít alkohol je ve vlaku sice zakázáno, přesto se k nám připojují skupinky Rusů. A tak někdy v průběhu druhé noci za další bujaré macháčkové párty v sedmičce překonáváme Ural.

Hlouček mezinárodních cestujících

Sibiř

Ráno nás pak obklopila krajina tvaru ležaté osmy rozetnutá přímkou kolejí. Letní vítr se mazlil se zažloutlou trávou, vířil vyschlou půdu a čechral tmavé hladiny jezer postupně se měnících v bažinu.
Opakovaně jsem otevřel okno a z plna hrdla řval "Sibiiiř!" ale pochybuji, že by mě někdo neslyšel.

Po tři dny se krajina nezměnila. Jednou za 200 - 300 kilometrů jsme zabrzdili ve městě, které se tomu předešlému podobalo jako vejce vejci. Omsk, Kemerovo. Novosibirsk, Krasnojarsk, Irkutsk - betonové bloky, dřevěná předměstí, děravé silnice a na vše dohlížející Lenin. Na Sibiři je nepokořeným pánem, patří mu náměstí, ulice, sochy i srdce mnohých lidí.

Typická ruská roubenka

Typická ruská roubenka

Hranice s Mongolskem u Ulan Ude

Hranice s Mongolskem u Ulan Ude

Snad jen Ulan–Ude je ve srovnání s ostatními sibiřskými městy výjimečné. Díky přítomnosti Mongolů, Buriatů a Číňanů působí exoticky. Každé etnikum se vyznačuje odlišnou architekturou a dodává městu osobitý kosmopolitní ráz různorodosti.

Sovětský příspěvek je však nepřehlédnutelný. Hlavnímu náměstí opět dominuje přísná černá 42 tun těžká hlava Lenina, největší svého druhu. Vytváří to dojem jakéhosi vězení: kdekoliv na náměstí na vás dotírá tísnivý pocit, že vás Lenin nepřetržitě špehuje.

Hlava Lenina

Oživlé kupé

Pevnými body v orientaci v čase a prostoru se mi pak stali měnící se nájemníci v mém kupé. Ruské dělníky v Jekatěrinburgu nahradila šikovná doktorka s dvouletým synem. Poté do dveří vstoupil vousatý Kazach. V noci mě probudil zpíváním modliteb a klaněním se k oknu orientovaným na Mekku.

Následně se v kupé mihli dva muži, ale než jsme se stihli seznámit vystoupili někde uprostřed Sibiře. Místo nich se objevil mladý horolezec, kterého touha po rublech na kvalitní fotoaparát dohnala k pokládání pražců někde daleko na východě.

Pak se v kupé uvelebila mongolská rodina v počtu dozajista přesahujícím povolené množství osob. Otec několika dětí, v dobrém úmyslu zaopatřit rodinu, vytrvale pobíhal po vagónech a snažil se udat pasažérům tašky plné bot. Chtěl tak ušetřit peníze za proclení na hranicích.

Sibiřské maloměsto

Sibiřské maloměsto

Jeho počínání však zamezili průvodčí, organizující veškeré dění ve vlaku. Oblečeni v uniformě dopředu upozorňují pasažéry, kdy mají vystoupit. Zamykají záchody ve stanicích. Úzkostlivě dbají na pořádek a tak se vám klidně může stát, že vás z odpolední siesty vyruší hukot vysavače.

Naštěstí, průvodčí zodpovědný za náš vagón se k povinnostem stavěl ležérně. Sotva jsme opustili Moskvu, navlékl na sebe bermudy a tílko a o svůj revír se staral s ledabylostí "plážových" chlapců. Vysavač jsem u něj v spatřil jen jednou a proto jsem povětšinou v poklidu mohl dospávat předešlou probdělou noc.

Transibiřská magistrálaJezero Bajkal

Šťastná shledání

Příjemným zpestřením pak bylo, když si naše lokomotiva dala chvilku pauzu na některém z povětšinou rozbitých nádraží. Betonová nástupiště krátkodobě ožila. Nezávisle na denní době je zaplavila lavina cestujících toužících se protáhnout, stánkařů prodávajících koláče, chleba a alkohol za dvojnásobné ceny než ve sto metrů vzdáleném "Magazinu" a bližních nedočkavě vyhlížející své příbuzné a známé.

A došlo i na šťastná shledání. Třeba vitální důchodce Viktor z vedlejšího vagónu se v Novosibirsku ve dvě hodiny ráno setkal se svými dávnými přáteli. Jen stěží si stihli převyprávět události za 40 let, co uplynuly od chvíle, kdy se viděli naposled a nesmlouvavý vlak už už pokračoval ve své pouti. Viktor pak se mnou utopil slzy dojetí v doušku vodky. To byla jen předzvěst závěrečné párty čtvrtého dne.

Autobusové nádraží v Kemerovu

Autobusové nádraží v Kemerovu

Rozlučka, 7500 - 9020 km

Macháček v plném proudu. Tekutin z lahví ubývá úměrně naším hodům, kvas nahrazuje pivo. Koncentrace se snižuje, chyby množí. Rafael se pokouší objímat Simone, ale ta se raději usadí vedle mě. Nejspíše se domnívá, že vzhledem k mé přítelkyni doma na Moravě je v mé blízkosti v bezpečí.

Opíjecí hra pokračuje v stále rychlejším tempu. Někdy uprostřed noci Andy podlehl společenské únavě a chrápe na jedné z horních postelí, ale zábava přesto pokračuje.

Simone a Rafael

Simone a Rafael

Macháčka nahradí pokusy o výmik mezi lůžky, totálně opilý Alex opakovaně spadne a potvrdí tak rčení, že lidem na mol se zranění vyhýbají. Nakonec zůstane ležet v uličce a nedbajíc tvrdé podlahy usne.

Díky uvolněnému místu se pak kupé metamorfuje v masážní salón. Erotično prostoupí stísněný prostor a vyvrcholí Rafaelovým nápadem zahrát si Macháčka o kusy oblečení. Jeho pohled přitom ulpívá na Simone. StripMacháčka však zavrhnou mé morální zábrany, dva kusy oblečení, co mám na sobě, a pochopitelná liknavost Němky.

Mezitím se Bajkal přiblíží a tak nastane čas na evakuaci. Přes nezanedbatelné obtíže s motorikou se Švýcaři dokáží sbalit. Při pohledu na spícího Alexe mi dochází, proč cizinci mluví o "velké výzvě transsibiřské magistrály." Vzhledem k tomu, že se jej nepodaří probudit, kamarádi jej z vagonu vynesou nohama napřed.

Taxikáři před Irkutským nádražím

Se Simone pak za konzumace bajkalského omula (druh lososa, který se vyskytuje v jezeru Bajkal) pozorujeme východ slunce nad impozantním jezerem. Opustí mě za dalších tři sta kilometrů. Osiřím. Pětidenní transsibiřská cesta skončila, než se pořádně vyspím, dorazíme do Ulanbátaru. Odpočet kilometrů do cíle se definitivně zastavil.

transsibiřská magistrála

Transsibiřská magistrála je sítí železnic propojující Moskvu s Dálným východem, Mongolskem a Pekingem. S celkem 9288 kilometry kolejí je to nejdelší železnice světa, která protíná 7 časových pásem. Hlavní úsek z Moskvy přes Sibiř do Vladivostoku byl dokončen v roce 1916.

Transsibiřskou magistrálu obsadily během první světové války české legie a po vzestupu bolševismu ji využily k návratu domů.

Autoři:




Nejčtenější

Přistání na řece Hudson
Zázrak na řece Hudson. Přistání, které se zapsalo do letecké historie

Úžasná přirozená ranvej. Široká, rovná. Ne příliš rušná. Až na to, že její povrch tvoří vodní hladina, na níž neplánovaně přistál airbus se 150 pasažéry. Po...  celý článek

(Ilustrační snímek)
Léky, kosmetika, notebook. Jak zabalit kufr do letadla a projít kontrolou

Paříž, Řím, Barcelona. Podzim je ideálním obdobím pro cesty po evropských metropolích. Ve městech už není tolik turistů a počasí vybízí k bloumání v ulicích....  celý článek

Tyrkysová hladina jezera Iskanderkul
Odpočívejte, vodky popijem. Tádžické Fanské hory překypují vstřícností

Fanské hory v severozápadní části Tádžikistánu jsou vyhlášené svými tyrkysovými jezery a dechberoucími scenériemi. Díky své kráse byly hojně navštěvovány již v...  celý článek

Další z rubriky

Pohled na rozhlehlý pozemek sanatoria z mojí rákosové chatičky.
Jak jsem zvracela v Peru. Léčba magickou ayahuascou očima čtenářky

O amazonské ayahuasce, liáně duše, jsem toho spoustu četla a viděla. Od různých článků na internetu přes dokumentární film až k pestrým ohlasům mnoha lidí,...  celý článek

Finsku se přezdívá země tisíců jezer.
Místní lidé nepodvádějí. Nemají to v genech, píše Čech z Finska

Jako dvacetiletý neználek, který nechtěl strávit dalších pět let svého života studiem v nejbližším univerzitním městě, jsem se rozhodl odjet do Finska. Studium...  celý článek

V této části parku nejsou značené stezky. Cestovatel se v terénu musí...
Mnozí nás mají za šílence. Trek drsnou divočinou Yukonu nás ale dostal

Žádné značené stezky, jen kompas a topografické mapy. A taky drsné počasí i všudypřítomní medvědi. Kdo miluje trekking v divoké přírodě, nebojí se a je schopný...  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.