Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Transsibiřská magistrála aneb nebojte se cestovat vlakem po Rusku

  11:39aktualizováno  11:39
Pod dojmem nejrůznějších hrůzyplných zvěstí spojených s transsibiřskou mgistrálou (z nichž ta nejmírnější tvrdila, že po návratu z jídelního vozu najdete své kupé kompletně vybílené) a temných varováních cestovních průvodců jsme se rozhodli vydat do Ruska vlakem v pěti, vyzbrojeni sveřepými výrazy a lahvičkou slzného plynu.

První část cesty z Prahy do Moskvy proběhla zcela hladce, od zakoupení jízdenky (1800 Kč + 1200 lůžko na osobu), přes celkem pohodlné kupé (trochu těsné, zato s umyvadlem) až po odbavení na polsko-běloruských hranících (slušní celníci, rusky psané formuláře, vyžadující uvést stav našich financí). Poslední pasová kontrola se navíc vůbec nekonala díky bezcelnímu styku Ruska s Běloruskem. Po 32 hodinách (a dalších dvou časového rozdílu) přijíždíme do Moskvy na Běloruské nádraží, v pouliční směnarně vyměňujeme dolary a metrem se přesunujeme na nádraží Jaroslavské (stanice Komsomolská), kde narazíme na první úskalí, jimž je zakoupení jízdenky do Irkutska.

Základním problémem totiž je najít patřičné okénko, kde bychom jako cizinci a) byli vůbec vzati na vědomí, b) dostali patřičné a hlavně správné informace ohledně odjezdu, volných místenek a ceny a c) směli skutečně zakoupit kýžené jízdenky. Velké haly několika přilehlých nádražních budov, postavených v typicky velkorysém sovětském stylu, poskytují totiž štědrý prostor pro omyl (a jelikož prakticky před každou zasklenou přepážkou - obsluhovanou jednou z oněch nevlídných, podezíravých ženštin, se kterými se
během cesty tak často setkáváme - stojí dlouhá fronta, je naše metoda pokusu a omylu časově značně náročná). Nakonec překážku úspěšně zdoláváme, poučeni o důležitý poznatek.

Jako cizinci sice platíme zhruba dvojnásob toho, co Rusové (týká se jízdného na dálkových expresních tratích), což jsme fakticky očekávali, vetšinou však lze dosáhnout výrazné úspory volbou ekonomičtější kategorie jízdného. Nejdražší je kupé, představující lůžkové kupé, jak ho známe, uzavřené. My jsme obvykle volili oddělení "místenkové" (plackartnoje), neboli otevřené, sestávající ze dvou lůžek nad sebou na každé straně. Následuje ulička a dvě místa u protějšího okénka, jež lze rozložit  na další dvě palandy; každé otevřené kupé tak vlastně tvoří šest lůžek s průchozí uličkou. Nejenže je tato kategorie o 30% levnější, ale představuje mnohem "společenštější" formu cestování (což jsme po překonání počáteční, lehce paranoidní nedůvěry, velmi ocenili). Nejlevnější typ vlaku je "obščij", čili obyčejný osobní. Tuto jízdenku vám ovšem prodají jen na krátké, místní tratě - zato zaplatíte jen tolik, co Rusové, tj. velmi málo. Takže jsme zakoupili "místenky" do Irkutska u Bajkalu v přepočtu za necelých 150 dolarů (a později s úžasem zjistili, že jízdenka až do Ulanbátáru, cíli naší cesty, je o nějakých 20% LEVNĚJŠÍ) a večer se s poněkud tísnivými  pocity vydali k příslušnému vlaku.

Příjemné překvapení je uspořádání a čistota našeho kupé i fakt, že průvodci kontrolují jízdenky již před vstupem do vlaku a teoreticky tím znemožňují přístup nežádoucím osobám. Rozložili jsme si spacáky na připravené matrace (za 2 dolary dostanete i povlečení, což se na tak dlouhou cestu rozhodně vyplatí). Další příjemností byl v uličce umístěný samovar s neustále doplňovanou horkou vodou - instantní polévky, káva a čaj vám při čtyřdenní jízdě rozhodně přijdou vhod. Ukolébáni rytmickým klapáním kol jsme vbrzku usnuli a na druhý den se probudili již v Asii.

Cesta do Irkutska vedla přes pět časových pásem a trvala celkem 88 hodin; dostatečně zásobeni čtivem a společenskými hrami jsme ji překonali překvapivě snadno. Ač jsme zpočátku dbali na to, aby vždy alespoň jeden z nás střežil spacáky (bágly se velmi prakticky a bezpečně ukládají pod spodní lůžko), naše obavy se brzy rozptýlily a ke konci cesty už jsme podnikali hromadné výpravy do jídelního vozu (na jídelním lístku téměř nic, zato předražené). K pocitu bezpečí významně přispěl i uniformovaný strážce (policista či jakýsi ozbrojený ochránce železnic), který nás doprovázel celou cestu a vykonával pravidelné obchůzky. Kromě vlastního proviantu jsme využívali nabídek prodavačů, postávajících na nástupištích některých stanic (hlavně typické ruské bábušky, prodávající pirožky, ovoce, zeleninu a poblíž Bajkalu i ryby). Jedinou nepříjemností bylo WC, které nejenže nebylo občas nejčistší, ale obvykle se zamykalo půl hodiny před a po každé zastávce; zjevně zde nedůvěřují lidu, že by se řídil zásadou o nepoužívaní záchodu ve
stanici. To pak byly občas nervy!

Pojízdný černý trh

Kdo to nezažil na vlastní kůži, těžko uvěří. Do stanice, jejíž nástupiště je doslova zavaleno davem netrpělivě přešlapujících zákazníků, pomalu přijíždí vlak. Z okének vlají jakési podivné fangle; po bližším pohledu zjišťujeme, že jde o směsici nejrůznějších kusů oděvu, od triček přes sportovní soupravy po župany - vše značkové a vše spolehlivé padělky Made in China. Mezinárodní expres Peking - Ulanbátár - Moskva je jedním z nejsvéráznějších pojízdných černých trhů, které vynalézavý rusko-čínský duch vymyslel. Je prakticky, spolehlivý (podle spojů transsibiřské magistrály si navzdory všem kolujícím
zvěstem můžete doslova řídit hodinky, alespoň podle naší zkušenosti) a neuveřitelně efektivní.Vlak postupně zpomaluje a první neohrožení prodejci (vesměs Číňani) již
seskakují na perón, obtíženi nákladem zboží. Sortiment tvoří téměř výhradně oblečení, obuv a bytové doplňky. Zastávek na mnohatisícikilometrové trati je relativně málo a až na výjimky nepřesahují 15 minut - někde vlak staví na pouhé dvě minuty. I za tuto superkrátkou dobu zkušený obchodník dokáže své zboží prodat. Sledoval jsem čilého muže středního věku, navlečeného do "svého" artiklu, teplákové soupravy s obrovským nápisem Adidas na prsou, který z vlaku seskočil jako první, v obou rukou po pěti ohavných plastikových lustrech, ověšených blýskavými cingrlátky. To přece nemyslí
vážně! Myslel a hbitě mi to dokázal. Když se za tři minuty vlak dal opět tiše do pohybu (bez pískání či volání průvodčích, zato velmi pomalu, aby opozdilci mohli naskočit), můj obchodník se vynořil z hroznu dychtivých Rusů, mávajících svazky bankovek, zkušeně se chytil tyče, naskočil a ještě na stupátku počítal ruble. Prodal všechno...

Vlak z Ulanbátáru do Moskvy jel přesně 100 hodin a výsledné pětiminutové (!) zpoždění nabral teprve hodinu před cílovou stanicí. Až na armádu čínských pašeráků, kteří svým zbožím doslova zaplavili všechna volná místa - v kupé svých i cizích (my jsme své hrdinně ubránili), v uličkách i v prostoru nad a pod nimi - cesta proběhla zcela hladce. Jak se přibližovala Moskva, tenčily se i zásoby a uličky tak mohly být hojněji využívány k procházení. Mongolský policista, přiřazený do našeho vagónu (každý z vozu měl svého
strážce, který ho doprovázel až do Moskvy!!), k naší spokojenosti bděle dohlížel na pořádek a ve stanicích každého cizího odháněl od schůdků - jen zaručeně nelegálni prodej pašovaného zboží, probíhající mu přímo před očima, jako by neviděl. Štědré výpalné zřejmě udělalo svoje (stejně jako v případě celníků). Jedinými cestujícími s baťohy na zádech byli v Moskvě turisté; čínští obchodníci a obchodnice se kolem nás prodírali s malými aktovkami a kabelkami - a značně nabobtnalými kapsami. Pro ruskou metropoli jejich zboží zjevně určeno nebylo, tu patrně zásobují jinačí kmáni. Naposledy jsme své prodejce zahlédli v nádražní hale, když si rezervovali jízdenky nazpět do Pekingu (zřejmě k další služební cestě).

V létě 1998 jely z Ulanbátáru do Moskvy tři vlaky týdně: ruský, čínský a
mongolský. Cena jízdenky byla na každý jiná, pohybovaly se v rozmezí 120-130
dolarů, kategorie kupé. Na ISIC a ITIC sleva zhruba 15%.
Rezervace se doporučují minimálně týden dopředu.

Vlakem napříč Ruska.

Zastávka, kdesi na trati.

Autor:


Nejčtenější

Zakázaná místa lákají zvědavce, někteří se však z dobrodružství nevrátí

Turistka spadla ze skály v lomu Velká Amerika.

Lidé často zbytečně riskují, když chodí na místa se zákazem vstupu. Lezou do zatopených lomů, šplhají na komíny nebo se...

GLOSA: Kolo Favorit je opravdu legenda. Ale ze zoufalství

Výstava Fenomén Favorit v Národním technickém muzeu

Není legenda jako legenda. Některé věci si připomínáme zaslouženě pro jejich výjimečnost. Jiné se staly legendárními z...



Deset tajných tipů na nevšední pláže v Chorvatsku

Pláž Punta rata, Brela

Chorvatsko má 1 246 ostrovů a 5 835 kilometrů pobřežní čáry. Přinášíme vám výběr z těch nejlepších a zároveň méně...

Polsko na dosah. Výlety do liduprázdných míst, která Češi příliš neznají

Zámek Moszna

Do Opolského a Dolnoslezského vojvodství v Polsku je to z České republiky kousek. Ale předností mají tyto regiony...

Po Česku jezdí sto tisíc elektrokol. Bez přilby na ně nesedejte

Redaktor MF DNES Miloslav Lubas s manželkou si vyzkoušeli, jak se v Jizerkách...

Elektrokola zažívají boom, podle odhadů prodejců jich po Česku jezdí už na sto tisíc. S rychlejším kolem však roste...

Další z rubriky

Kim má velké plány s turistikou. Vymění bomby za pláže?

Do Wonsanu za odměnu. Skupina žen pchjongjangské textilky se na pláže ve...

Wonsan. Zapamatujte si to jméno. Pokud všechno půjde tak, jak si vysnil severokorejský diktátor Kim Čong-un, možná už...

Skoro jako doma. Výlet na slovinská pohoří, kam zatím chodí jenom místní

Roku 1586 na náhorní plošině zbudován kostel. Patronem svatyně je logicky svatý...

Kromě Alp zasahuje na území Slovinska také severní cíp Dinárských hor. U nás je z jejich tamní části trochu znám...

Trabant má výškovou nemoc a budí ho samopaly. Kašmír je prostě boží

Babu má problémy a netušíme proč. Je možné, aby trabant trápila výšková nemoc?

Kolem je nádherná krajina, která vás těší na každém kilometru a sedíte v autě, jež vás na každém kilometru víc a víc...

Najdete na iDNES.cz