Každým rokem je první (nejčastěji druhé) pondělí v říjnu – tzv. long weekend ( kdy jsou volné tři dny po sobě) věnováno právě onomu svátečnímu dni. Slavnostní oběd se sestává tradičně ze stejného druhu jídla – bramborové kaše bohatě polité masovou šťávou a kusu pečeného nadívaného krocana. Saláty, nesmí chybět kukučice, ovoce, tradiční - pro Evropana nezvyklý, dýňový dort. Ty, co do Kanady teprve přišli, může udivit skutečnost, že tento den je ve znamení krůtí pečínky. Někteří z nich jej proto nazvali podle svého - „den krůty“ (Turkey Day).
Ne vždycky byl ale slaven o říjnovém pondělí. Thanksgiving Day se jako slavnostní den poprvé v historickém kalendáři jedné části Kanady objevuje na začátku ledna již v roce 1799 jako díkuvzdání za vítězství nad napřáteli a jako projev díků za rozmanité a nedocenitelné požehnání, kterého se království a provinciím dostalo a dostává… Porůznu se vzdával dík nejčastěji za mír, za hojnost úrody, za uzdravení panovníka apod. Po více než dalším desetiletí byl stanoven, až na nečasté výjimky, jednotný měsíc, a až na malé výjimky i jednotná příležitost, která bude tímto vděkem a oslavou poctěna. A jak jinak, favoritem oslavy se stala bohatá úroda. Ministryně národního dědictví v Kanadě nikdy nemá při této příležitosti projev a ani předem neudává „tón“ jeho oslavám.
Odskočíme si do sousedních Spojených států, abychom si všimli data 1620, kdy se slavil první Thanksgiving Day, a snad bude překvapením, že jeho původci byli Holanďan a domorodý Indián. Každým rokem je prezidentem Států vyhlašována proklamace, kterou prezident Států určuje, čemu bude díkuvzdání věnováno. Tento rok se očekává, že bude věnován holdu obětem a zachráncům obětí tragického útoku na USA minulý měsíc. Podle zkušeností z místní historie mnozí Američané totiž spojují jedno s druhým, takže na jedné straně vzpomínky na minulost veselé, s tanci a slavnostním průvodem, na druhé zase pokorná motlitba s nadějí v lepší budoucnost. V letošním roce připadne na 22. listopad (jež patří mezi nejčernější dny americké historie, neboť na tento den v roce 1963 byl spáchán atentát na prezidenta Kennedyho v Dallasu).
Nezavedla jsem čtenáře do stránek historie náhodně. Úmyslně bych chtěla dnes ukázat, kolik mají obě země společného, ale jak odlišně každá z nich na události reaguje.
Bohužel, tento rok ze svátečního očekávání mnoho nezůstalo. Den díkuvzdání byl jednak poznamenán vzpamatováváním se ze zářijového teroristického útoku na WTC v New Yorku a Pentagon ve Washingtonu, kde bylo téměř sedm tisíc lidí usmrceno (z čehož pětatřicet Kanaďanů). Lidé se ještě nezbavili pocitu úzkosti, mnozí nestačili ještě ani pochovat své příbuzné a zvyknout si na nový běh života bez nich (jen pro dokreslení tragičnosti obrazu: starosta New Yorku R. Giuiliani se zúčastňuje v průměru pěti pohřbů denně, v sobotu 6. října se newyorská veřejnost loučila s dalšími třiadvaceti hasiči, přičemž jich tam zahynulo na tři stovky, a čtyřmi policejními důstojníky, jichž tam zahynulo na dvě stě). Kolem 15 tisíc dětí se stalo úplnými nebo částečnými sirotky, jeden ze tří Američanů nemůže spát, osm z deseti trpí depresemi, mnozí uvažují, že se přestěhují z města do málo zabydlených končin. Mnozí ztrácejí půdu pod nohama. Ale i přesto, anebo snad právě proto, očekávali jedni odvetnou, jiní akci spravedlnosti.
Kanaďané jsou pochopitelně velice blízko těmto pocitům. Mnozí z nich přibyli ze zemí, kde se válka přelila nedávno, mnozí opustili svou zemi, kde válka ještě ani neskončila.
Američané doslova pěstují kulturu amerického spiritu, chcete-li vzájemné sounáležitosti, soudržnosti, vzájemné podpory, pěstují v sobě hrdost a odvahu. V čele jejich odhodlání stojí rozvážný člověk a vláda, která vyjadřuje jako jeden muž jednotný postoj. Z každého vystoupení dýchá podpora v odhodlání skoncovat s teroristy, ale současně i soucítění s obyčejnými lidmi, kterých se bohužel věc spravedlnosti musí zákonitě negativně dotknout, a to i za okolností, že se jim snaží Američané a jejich spojenci vrcholící trýzeň ulehčit. Američané si vzájemně pomáhají, veřejně hovoří o svých i soukromých pocitech na talk show, společně se modlí, společně zpívají, diskutují a neváhají si vzájemně říci nesouhlasný názor.
Se svým vnějším projevem v téměř opozitním postavení stojí - s výjimkou představitelů - opozice kanadská reprezentace. Ačkoliv ve většině obyčejní lidé spontánně vyjadřují postiženému a mocnému sousedovi jednoznačnou podporu, stejnou mincí to není předáváno představitelem státu dál. V den zahájení útoku proti teroristům se na televizních obrazovkách objevovaly hlavy států nebo jejich představitelé se svou podporou. Na televizi promluvil i Jean Chretien, premiér Kanady. Ve svém bezduchém vystoupení svému lidu ale nic neřekl. Svůj proslov ukončil otřepanou formulkou, že nemůže slíbit, že to nebude bolet, ale že může slíbit, že to bude výhra. Uvedl dále, že Kanada neomezeně podporuje zahájený boj a je připravena se jej aktivně zúčastnit. Neuvedl však žádné detaily, a tak se stala kanadská eventuální účast v samotném boji téměř okamžitě předmětem spekulací médií a široké veřejnosti, kdy obě strany doslova běhaly s otázkami od jednoho představitele ke druhému. Pro informované je skutečně otázkou, jak vlastně může Kanada aktivně pomoci?
Jak uvádí pondělní torontský deník Sun, kanadské stíhací letouny CF-18 budou stěží použitelné, neboť jejich navigační technika je do té míry zastaralá, že jsou použitelné jen za denního světla. Byli bychom rádi, kdyby to byl vtip, ale bohužel není. Není možné ani poskytnout zprvu uvažovaných 250 mužů Joint Task Force 2-antiteroristická skupina, protože tito chlapci jsou cvičeni na boj s únosci letadel, ne na boj s teroristy na nepřátelském území.
Premiér Chretién se ocitl pod tlakem veřejnosti, aby se nakonec zachoval tak, jak si celá země přeje. Musel rozhořčeným Kanaďanům povolit a rozhoupat se ke správné věci. Realisticky vzato, jedinými možnostmi aktivní účasti bude nasazení transportních letadel Hercules, vyslání spojovacích útvarů a určitého počtu mužů v uniformách na území bývalé Jugoslávie, aby tak uvolnili mnohem lépe vybavené, a tudíž i akceschopnější americké jednotky pro službu ve zmíněném protiteroristickém boji v Afganistánu.
Pro kanadské občany, kteří se cítí být s Američany velice blízko, je to více než zklamání (dovolím si citovat z mnoha jeden dopis čtenáře Sunu Craiga Murraye: “Sledoval jsem vojenské akce USA a Britů, kteří zahájili útok při zneškodňování nepřítele humanismu a musel jsem konstatovat, že v této akci postrádám Kanadu. Nejbližší soused a spojenec – Amerika a Británie se spojili, ale my tam nejsme. Důvod je prostý - idioti, vládní liberálové, kteří rozhodují, se starají jen o daně, dosazování do senátu a investování ve svých volebních distriktech. Jsem zhnusen a dnes se stydím za to, že jsem Kanaďan.). Tím spíše byli zklamáni a rozhořčeni, že v nočním interview ministr obrany John Manley prohlásil, že vláda nechce, aby se Kanada stala jedenapadesátým státem Ameriky, že má jinou programovou náplň a jiné poslání, nežli Amerika.
Neumíme si vybavit, v čem se poslání Kanady tolik od USA odlišuje. S Amerikou ji spojuje 90 procent veškeré obchodní činnosti. Tedy i dopady v důsledku teroristického útoku budou obdobné. Spojuje ji s ní doposud nezabezpečených 3100 mil. hranic, přes které ročně ilegálně přejde do USA přes dvacet tisíc lidí. Jen pro zajímavost – ve Státech je zhruba sedm miliónů emigrantů ilegálně, kteří tam kdysi vstoupili např. jako turisté a nikdo se po jejich osudu dále neptal. Ostatně, obdobný osud prožívá i Kanada. Ovšem na rozdíl od USA, které udělalo rádikální kroky proti vstupu dalších nežádoucích osob do státu, Kanada bojuje s aktivisty, kteří se ilegálně pobývavších turistů zastávají, a to už i při tak špatně pracujícím emigračním rádoby systému. Oba státy spojuje obava z dalšího napadení teroristy, ať už tradiční či biologickou zbraní. V tomto ohledu je třeba si všimnout Američanů, kteří před hrozbou biologické zbraně a před rozšířením napadení anthrax-baktérií zablokovali přístup do prostorů s léčivy a do zdravotnických zařízení, rychle vybavovaných očkovacími anti-séry. Totéž se bohužel nedá řici o kanadské straně. Veřejná zábavná vystoupení jsou v těchto dnech v Americe omezována. Kde to možné není, tam nastupuje nejvyšší ochrana. Ani v tomto bodě nemůžeme kanadskou vládu pochválit. Těch příkladů rozporuplných pocitů občanů Kanady s tím, co jejich vláda prezentuje, bychom mohli jmenovat více. Nesvědčí to ani o dobrém vedení a ani o prosazování vůle voličů.
Letošní Thanksgiving Day většina obyvatel strávila u televizní obrazovky. Přirozeně, více než padesát procent obyvatelstva má nekanadský původ. A snad ani neexistuje kout země, kde by někdo z nich příbuzné neměl.kan
Z ontarijského Bramptonu své čtenáře srdečně zdraví a každý den úsměv přejí Věra a Petr Kohoutovi. Chcete-li nám psát: petrvera@home.com
