»Nikoliv však na půdě Pákistánské islámské republiky, pánové!« zaráží nás neoblomný celník: »Račte se odebrat zpátky do Indie!« Dobrá, jdeme. »Musím vám ale zrušit vstupní razítka!« mačká nás ke zdi. I na to přistupujeme. Sotva ujdeme sto metrů, ozývá se za námi volání. Znovu celník. Dobíhá k nám a tajuplně sděluje. »Koupím od vás tu láhev.« Máme ale svoji hrdost. Vízum do Indie už nám pochopitelně chybí, a tak na půl cesty v zemi nikoho odbočujeme do křovin, kde si uspořádáme malý piknik. Když o půl hodiny později vstupujeme znovu do Pákistánu, whisky v žaludku už nikom u nevadí. Naopak, zdá se nám, že osazenstvo celnice nám lehký stav rozjařenosti závidí... Jiný hraniční přechod do Pákistánu, a také někdy jindy. Pasy, razítka, rychlé odbavení. Důstojník salutuje,vše máme v pořádku. Jdeme shánět dopravu, ale nejprve hledáme, kde bychom si mohli vyměnit peníze. Banka na hraničním přechodu není. Ukazují nám starého seschlého dědu, že to je místní oficiální směnárník. Dobrá. Děda se zubí a ochotně přikyvuje. Přes rameno má ošoupanou žlutou brašnu, jakou u nás nosí instalatéři a v ní spoustu svazků bankovek. Nabízí nám rupie v úředním kurzu, který máme ověřen už předem, abychom nenaletěli. Dohadujeme se, kolik vyměníme. Děda se najednou zatváří tajuplně, ztiší hlas a nabízí nám rupie z jiného svazku za poloviční cenu. Trochu se divíme. Děda bezelstně praví: »Tyhle jsou falešné a ta sleva je za riziko!«
(Autor cestuje hlavně po Asii. Strávil zde celkem několik let.)
- pondělí 15. listopadu 1999
