Bolívie je krásná země, kdyby nás tak příšerně nerozčilovala. Máme pocit, že jsme spadli do Afriky nebo postsovětské Asie. Takový hezčí Kazachstán, silnice nic moc a podivné chování na každém kroku. Nic tu není jasné. Zejména ceny ne, ale na všechno jsou pravidla. Jestli má Jižní Amerika nějaký vypečený Absurdistán, je to Bolívie. S Venezuelou v závěsu.
Rozkaz zněl jasně
Od jezera Titicaca se dostanete lodí. Tedy, loď je silné slovo. Něčím mezi vorem a prámem poháněným slaboučkým motorem. Prostě rázovitý přívoz. Lodě se ohýbají na vlnách, ale plují. A to nám stačí.
Najíždíme na první volnou, místa je dost. Maluch, trabant, jawa. Do cesty nám skáče kapitán a zuřivě mává rukama. Loď není ani z poloviny plná. Ptáme se, o co jde. "Jen dvě auta na loď!" zní rázná odpověď. Poukazujeme, že na lodi je ještě dost místa pro dva trabanty. Ne, jen dvě auta na loď! Ptáme se, zda to platí i pro šlapací autíčka. Zdá se, že platí.
Musíme na druhou loď. Nevíme, jestli se máme smát, nebo děsit. Na druhém prámu stojí náklaďák o rozměrech tatry. Lodička se pod ním povážlivě naklání.
Podle plánu
Hádáme se, že chceme jet na jedné lodi. Trabant s maluchem a jawou váží maximálně dvě tuny. Tahle obluda samotná jich má alespoň šest. Ale rozkaz zněl jasně, na zdravý rozum není čas. K šesti tunám přidáváme další. Vše je, jak má být. Prám se sice hýbe velmi nejistě, ale jsou na něm dvě auta. Zajímalo by nás, jestli by tam narvali dva náklaďáky, kdyby se tam vešly.
Dřevěné lodě v naprostém klidu převážejí nákladní automobily stejně jako autobusy, ale podlaha nevydržela ani váhu našeho bakelitového trsátka. Ještě že jsme na břehu.
Proč to dělat jednoduše
Plazíme se ke břehu, vyjet z bárky ale nebude taková legrace. V podlaze chybí pár prken. Tedy pár, zhruba polovina. Loď, kde jede zbytek týmu, má palubu kompletní. Narážíme do břehu, asi to mělo být přiražení. Opatrně couváme, křup, prkno rupne. Pojedeme dopředu, křup. Uvízli jsme, začíná nás to vytáčet. Kdybychom jeli na druhé lodi, nic se nestalo, ale rozkaz je rozkaz. Rveme trabanta pryč z paluby. Konečně jsme na suchu.
Kapitán chce zaplatit, podle něj šlo vše podle plánu. Hádáme se o cenu, až to nakonec nevydržíme a začneme se smát. Tohle je prostě Absurdistán. Dáváme mu o pět bolivianů víc, než chtěl, ať si za to koupí prkna na palubu. Kaboní se, ale peníze si nechá.
V opuštěné továrně jsme našli úkryt před nepříjemnou bouří.
No to bych se na to podíval...
Paranoia
Bolívie je země, kde vás rychle přepadne paranoia, že vás chtějí všichni obrat. Zejména, pokud mají nějakou úřední funkci. Platíte nehorázný poplatek za vjezd do města a pro jistotu i za výjezd. Ptáme se proč. A proč ne?
Na silnicích je to lepší. Standardní cena mýtného jsou čtyři boliviany (místní měna Boliviano, 1 BOB=2,7 Kč). To nic není. Ale najednou chtějí osm. Ceník nikde nevisí, hádáme se, máme pocit, že nás chtějí obrat, až přijede místní a dá osm. Nelhali nám. Už nám z toho hrabe. Musíme pryč z hlavních cest.
První kilometry po bolivijských silnicích. Míříme k Salar de Uyuni, největší solné pláni na světě.
Kdysi tudy táhli Butch Cassidy a Sundance Kid, lupiči gentlemani, alespoň podle legend. Lupičství tu provozují rádi dál, ale gentlemanství zmizelo.
Otáčíme a míříme k Uyuni, největší solné pláni světa. Cesta je příšerná, hrkáme se podle trati kamsi k jihu, ale když zajedeme do maličké restaurace uprostřed ničeho, jsou tu milí a ochotní. Čím dál jsme od civilizace, tím lépe.
Tvrdý život mezi solí
V dálce se táhne nekonečné bílo. Prostor bez lidí a bez poplatků. Ovšem až poté, co ještě musíme dát dva boliviany za vjezd na pláň. Sedm korun, to nás nezabije.
Zvedá se vítr, blíží se bouře. Jestli chcete vidět tvrdý život, zajeďte do Colchani, brány salaru. Na jedné straně sůl, na druhé straně poušť. Vítr nesoucí oblaka prachu lomcuje plechovými střechami, na kterých leží balvany, aby je vichřice neodnesla.
Nedaleko stojí opuštěná továrna, kdysi se tu pytlovala sůl. Stěny se rozpadají, dveřmi lomcují poryvy větru, ale uvnitř je klid a sucho. Zapadli jsme sem na poslední chvíli. V dolních patrech neprší ani nefouká. Plničky pytlů nejsou zas tak staré, může to tady být opuštěné dvacet, třicet let. Ne o moc víc.
Nikdo to tu nedemoluje, nekrade. Dokonce ani klubko hliníkového drátu nikdo nesebral. Jsme tu uprostřed ničeho a čekáme na ráno. Těšíme se na Salar de Uyuni – místo, které je třeba zažít.
Zatím nejhezčí cestovatelský zážitek z Jižní Ameriky máme před sebou. Rozlehlá pláň nám poskytne takový pocit svobody, jaký jsme ještě nezažili.
Velké bílé nekonečno
Bouře polevuje, nedá nám to. Vylézáme z továrny. Nad hlavou nám září miliony hvězd, sedáme do aut a míříme na salar. Chvíli hrozná cesta, pak solný nálev a hnědobílé bahno, vypadá to tu jak v Čechách po oblevě. Jsme zklamaní, ale zkoušíme jet dál. Voda mizí, bláto mizí a my vjíždíme na nekonečno, neuvěřitelné bílé nekonečno, které marně krájí světla našich aut. Můžeme jet kamkoli, až na okraj světa. Stavíme stany a čekáme na ráno. Bude to stát za to.
