Teplota venku leze ke třicítce a vlhkost je k zalknutí. Všude kolem nás jsou oblaka jemného rudého prachu, který vleze opravdu všude. Ruce se mi lepí na volant a jakmile si otřu pot z čela, zůstane mi na ruce lepkavé červené bláto. Cesta nás chce utlouct, mlátí do náprav i do nás. Občas se zklidní a pak jen plujeme jemným bílým prachem, který připomíná moučkový cukr. I ten se ale lepí úplně stejně.
Naše přetížená auta na tohle nebyla stavěná, dostávají zabrat a trpí mnohem více než my. Konečně nás čeká skutečné dobrodružství, protože s tímhle vozovým parkem máme hodně velkou naději na neúspěch. Ale rádi děláme obtížné věci. Larry Page, jeden ze zakladatelů Google, jednou prohlásil: "Je třeba mít zdravou neúctu k nemožnému". Vzali jsme to za své motto.
Napříč deštným pralesem a džunglí s auty, jaké tu nikdy neviděli.
Duchové prachu
Z prachu najednou vyplouvají duchové. Žhnoucí oči a mohutný řev patří Bedfordům, britským armádním náklaďákům, kterým tento svět patří. V patách se jim ženou dodávky s číslem 94. Nejprotřelejší harcovníci této štreky.
Vyráží večer z Georgetownu, aby byli odpoledne na brazilské hranici: 650 kilometrů, z nichž 550 je jen prach, bláto a díry v silnici. Pro nás jsou to jen přízraky které se objeví, proletí kolem na plný plyn a mávnou nám na pozdrav dřív, než zase zmizí v oblacích prachu.
Z kopce nad námi se najednou objeví tahač s bagrem na návěsu. Nezpomaluje, jen troubí, a tak uctivě vyklízíme cestu. Stejně jsme se do kopce přes ty strouhy vymleté po deštích jen plazili.
Mosty na přání
Překonáváme přívoz přes řeku Essequibo, dál už náklaďáky skoro nejezdí. Jsme v srdci pralesa, všude kolem nás jsou jen obrovské stromy a stovky žlutých motýlů. Snažíme se je vyfotit, ale jsou jak stíny, které rychle mizí.
Překonáváme snad už padesátý most. Připadaly nám v dost mizerném stavu, dokud se neobjevila cedule "pozor poškozený most". Až teď je nám jasné, že ty předchozí byly opravdu v pohodě. Další mosty jsou na přání. Můžete si je postavit, jak chcete, záleží na šířce vašeho auta. Jediný, kdo projede všechno, je Marek a jeho jawa.
Žasnu, jak vysoké jsou sloupy těch mostů. Byl jsem tu minulý rok v nejprudším období dešťů a voda sahala těsně pod trámy. Dnes je tam několik metrů prostoru a dole protéká malá říčka. Počasí je dokonalé, pokud nebude pršet tak projedeme.
Zlí duchové
Prales postupně přechází v pláně. Jedeme už třetí den. Cesta je širší a taky ubylo mostů. Zbývá nám jen pár desítek kilometrů, snažíme se je rychle, ale narážíme na "roletu", nekonečnou řadu vlnek napříč silnicí.
Tady, na území indiánů, by člověk klidně uvěřil, že je to práce nějakých zlých duchů: nekonečné úmorné rány, vibrace, které trhají šrouby, lámou rámy motocyklů a ničí ložiska i morálku posádek. Nevíme, kudy jet, a pořád to nepřestává. V Guyaně se jezdí vlevo, ale jen na asfaltu, tady se jezdí všude, kde to jde.
Pravidla civilizace
Po čtyřech dnech cesty se konečně blížíme do cíle, Lethem je na dohled. Hraniční město, kde začíná asfalt. Člověk se na cesty vydává, aby poznal divočinu, ale pak se vždy rád vrátí k civilizaci. K té ale bohužel patří i dodržování všelijakých pravidel, o čemž se přesvědčíme hned na hranici.
Pokud nebude mít celník dobrou náladu, vzpomene si na tolik pravidel, že se nehneme z místa, dokud se mu nebude chtít. Zkoušíme to po dobrém. "Prosím pusťte nás, brazilská hranice zavírá v šest."
"Zavírá v sedm!" zazní úsečná odpověď. Navíc potřebujeme ještě dvě kopie papíru, který nám o týden dříve nedali. Jdeme na to ale podle pravidel, nakonec jsme přinesli tolik papírů, že obsluha nedaleké kopírky měla vyděláno na týden. "Můžete jet," zní celníkův verdikt. Jen už není kam, hranice zavřela v šest. Přespáváme v území nikoho a pak už nás čeká Brazílie.
