Poslední průsmyk: Trabanty se vyšplhaly do pěti tisíců a přejely Himálaj

aktualizováno 
Vybojovali jsme výškový rekord dvoutaktního auta, přejeli dvě pětisícovky, utkali se s prachem, blátem, deštěm, sněhem, příkrými svahy a řídkým vzduchem. Himálaj nám dal zabrat. Před námi je už jen jeden průsmyk, který má slabé čtyři tisíce.

Najednou maluch zaječí a vyrazí do proudu. „Co ten blázen dělá?“ | foto: Vojtěch Duchoslav, Marek Duranský, Zdeněk Krátký

Sjíždíme níž a níž, kolem se objevují stromy i lidé, cesta občas zmizí, jak ji semlel sesuv, ale dolů to jde. Ještě níž a ještě níž, až dolů k řece, do městečka jak ze Zlaté horečky. A zase nahoru. Pod koly sviští nový asfalt a my se těšíme, že za pár hodin budeme za posledním průsmykem. V Manali, ve městě za horami, v našem cíli.

Fotogalerie

Najednou kola zadrnčí v blátě, za zatáčkou se otevře pohled na kolonu o pár serpentin výše a před námi se po bahnitém svahu rve ze všech sil nahoru náklaďák. A sakra! Necháváme auta pod kluzkou pastí a jdeme se podívat.

To, co uvidíme, nás nepotěší. Po vytrvalém dešti se přes cestu valí voda z mohutného vodopádu. Směrem nahoru stojí jedna kolona, dolů druhá a obě názorně demonstrují, jak se spolu neumí Indové na silnici domluvit. Stejně jako kdekoli jinde se cpou do každé volné mezery, předjíždí se, nejsou schopní či ochotní na sebe počkat, uvolnit si místo, do každé skulinky se narvou motorky, i když stojí po lýtka v ledové vodě, a proti nim se sune náklaďák.

Koncentrovaná indická bezelstná bezohlednost, tak jsme to nazvali. Oni to nemyslí zle, ale chovají se bezduše sobecky. Jestli si chcete o Indech udržet pozitivní mínění, neřiďte tu. A když už tu řídíte, potkávejte co nejvíce Indů nesedících zrovna za volantem, abyste si o nich zlepšili mínění. Vzdáváme to, tady nemáme šanci projet. Ne kvůli vodě, ale kvůli absurdnímu chaosu, jaký umí místní řidiči vyvolat.

Stan pro princezny

Sjíždíme dolů do městečka u řeky. Leje víc a víc. Nevíme, jestli počkat do rána, nebo to zkoušet potmě. Oboje je na prd. Ráno může být víc vody, ale pokud vstaneme dost brzo, bude méně Indů a více světla.

Nakonec zůstáváme. Už nemáme sílu hledat místo na spaní, zaplatíme si nocleh ve stanovém městečku jak z kýčovité pohádky, kterému jsme se ještě před dvěma hodinami smáli a říkali si, „kdo tam asi tak může bydlet“. Rozhodně zoufalec, který se snaží už několik dní marně přejet hory. Aspoň, že je tu dost jídla a vody.

Ještě před pár hodinami jsme si říkali,

Ještě před pár hodinami jsme si říkali, "Kdo může spát v těch kýčovitých pohádkových stanech?" Už je nám to jasné, někdo, kdo je úplně mokrý, zmrzlý a nemůže jet dál.

Vstáváme ve čtyři ráno, abychom byli s úsvitem u vodopádu. Silnice je krásně prázdná, slunce pomalu skrz mraky rozsvěcuje mlžnou krajinu a my se blížíme ke kritickému místu. Kluzká past je pryč, voda přes noc odnesla bláto a přes kameny se vyškrábe nahoru i zadýchaný trabant Babu. Jenže pak se před námi otevře pohled, který nás nepotěší. Ze skály se s hukotem valí mnohem více vody než večer, proud stravuje cestu a mizí v údolí. A uprostřed brodu trčí uvázlé auto.

Skoro nikdo tu není, takže tu není ani chaotická kolona. Zdáli pozorujeme snažení posádky vybabrat se z ledové vody, až se nám jich zželí a jdeme jim pomoct. O co jsme překvapenější, když na zadní sedačce dřepí mladý kluk a kouká z okna, místo aby pomohl. Dan mu důrazně pantomimicky naznačí, ať vypadne a kouká máknout, že s ním to tahat nebudeme. Zatváří se překvapeně, ale poslechne.

Zabereme, a pak znovu a znovu… máme trošku pocit, že posádka se o auta spíš jen symbolicky opírá, ale možná jen nemají dost sil. Héj rup… Nic. Héj rup… zase nic. Zdola přijíždí náklaďák. Chvíli stojí a pozoruje nás, pak řidič vyleze. Je mu jasné, že když pomůže, projede i on. Přivazuje utopený osobák na lano, diesel trucku zahučí a cesta je volná!

Po kolena ve vodopádu

Jenže jaká cesta. Valící se voda vymlela přes noc z cesty všechny kameny menší než dětská hlava. Zbyly jen mohutné valouny a voda, které už dávno máme plné boty. Projedeme to? Neprojedeme? Dolů by to asi šlo, ale nahoru? Klouže to, některé kameny jsou fakt velké. Stojíme, přemítáme a pozorujeme pomalu se probouzející provoz. Brod dává zabrat i velkým náklaďákům. Co teprve nám?

Začínáme pochybovat, že dokážeme projet vlastní silou nahoru, když projet dolů...
Auto ale zastaví za brodem. Provoz shora houstne. Koukáme na terénní mahindry a...

Čekání a přemýšlení: projedeme to, neprojedeme?

Vyndáváme kurtu, necháme se přetáhnout, to nevyjedeme. Snažíme se řidiči menšího trucku vysvětlit, o co nám jde. Vypadá, že nás chápe. Přivážeme kurtu na náklaďák, chceme přivázat Egu, když si to řidič rozmyslí. Nabízí, že nás převeze. Odmítáme. Chceme jen přetáhnout. To zase odmítá on. Nevíme, o co mu jde. Najednou se rozjede i s naší kurtou a míří do brodu. Honza ji jen tak tak odváže. Vykašlal se na nás, idiot!

Auto však zastaví za brodem. Provoz shora houstne. Koukáme na terénní mahindry vycházející z válečného džípu a pomalu dáváme kamioňákovi za pravdu. To neprojedeme. Ohromná kola skáčou po kamenech. I čtyřkolky se občas na chvíli zastaví a musí zabrat. A to jedou dolů.

Himálajské smlouvání

„Za kolik nás převezeš?“ „Deset tisíc rupií za auto.“ „Cože? To tedy ne“. „Odvezu vás až do Manali, cesta moc špatná.“ „Ne Manali, chceme za ten brod.“ „Manali, cesta špatná!“ „Ne, za brod!“ „Tak čtyři tisíce za brod.“ „Čtyři tisíce za pár set metrů?“ Prohrabeme kapsy a najdeme devět. Ani nezkoušíme hru, že nemáme víc, fakt nemáme. „Čtyři tisíce, nebo nic.“ Nejsme zrovna v pozici pro vyjednávání. Znovu prohledáváme kapsy. Honza si brumlá, že to zkusí projet a když tam uvázne, bude ho muset vytáhnout i tak. „Nemáte někdo nějaké prachy?“ Honza brumlá dál. Dan nachází poslední rezervy, dáme to dohromady. Honza brumlá z dálky…

Trabantem tam a zase zpátky

Najednou maluch zaječí a vyrazí do proudu. „Co ten blázen dělá?!“ Maluch se rve proti vodě, dál a dál, zadní náhon ho tlačí nahoru. Zatím projel všechno, kde trabanti uvázli. Metr za metrem se dere prudkým proudem. Současně mu fandíme a současně chceme Honzu zabít. Náčelník běží nahoru. Nadává a doufá, že aspoň pomůže zatlačit. Další metr… a konec. 

Fiátek zoufale hrabe vodu, Dan nadává, že přeřve i proud valící se ze skal. „Cos čekal, že to udělá?!“ Zbytečná otázka, každému je jasné, co čekal, že to udělá. Že projede. Noříme se po kolena do ledové vody a rveme malucha ven. Dáváme dohromady dvanáct tisíc a jdeme za řidiči.

Nemám tušení!

„A kde to naložíme?“ „Dole ve vsi…. možná.“ „A vyložíme?“ „Nemám tušení!“ A sakra! Takže on vlastně neví, jak to udělá. „No idea,“ rozhodí řidič rukama, jehož angličtina není z nejlepších. Ale máme na výběr? V brodu se zatím dokázalo nevyhnout několik dalších Indů. Provoz začíná houstnout. Rychle, než bude pozdě. „Naše“ dva náklaďáky proskákají přes kameny zpátky a míří do údolí. My pomalu za nimi. O dvě zatáčky níž našli nakládací místo. Pěkný rovný schod, akorát na najetí dovnitř. Naše důvěra v ně o něco stoupla.

Vytáhnou z auta malované okované fošny a postaví nájezd. Naložíme napřed „to maličké“ jak říkají maluchu, pak „toto“, čímž myslí Babu. Nemáme moc kurt, k upevnění a když vidíme, jak šoféři uzlují, naše důvěra zase o něco klesne. „Ne, netahejte to lano skrz kabinu!“ „Ale bude to skákat, měli bychom ho nějak udržet u země.“ To uznáváme a kompromisně táhneme lana přes zahrádku. Plán je následující, Dan a Vojta zůstanou s Babu, zbytek vyrazí vyložit Malucha a Babu. Řidič zuřivě gestikuluje. „Strong man, strong man,“ ukazuje na náčelníka. „Jako jak silný muž,“ ptá se Dan.  „Budeš tlačit auto,“ odpovídá šofér. „Tlačit náklaďák? To sotva.“ Šofér trvá na svém. Dan se vymění s Lukášem a jedeme.

Vody je pořád víc a v ní… další uvízlé auto. „Strong man,“ zazubí se řidič. On...

Vody je pořád víc a v ní… další uvázlé auto. „Strong man,“ zazubí se řidič. On nechtěl náčelníka na tlačení jeho auta, ale aby uvolnil cestu.

S každým hrknutím trneme. Utrhnou se auta a potlučou? Zažili jsme to před lety v Africe. Tři sta kilometrů na náklaďáku a škody větší, než kdybychom jeli tři tisíce po svých. Kamion se kroutí, řidič se modlí k oltáříku na palubní desce. Vody je pořád víc a v ní… další uvázlé auto. „Strong man,“ zazubí se řidič. On nechtěl náčelníka na tlačení jeho auta, ale aby uvolnil cestu. Asi má své zkušenosti. A taky viděl Dana, jak žene indické pasažéry do ledového proudu, aby pomohli vyprostit alespoň vlastní auto.

Mistrovství světa v čumění

Kolem brodu už stojí slušný dav Indů a zírá na ty, kteří se pokouší dostat auto z vody. Zvládli by ho odnést na zádech, ale asi se jim nechce. Uvnitř zase někdo sedí, zatímco posádka se zoufale snaží svůj stroj vyprostit. Opakujeme scénář z rána, náčelník vyhodí pasažéra, ten se zatváří překvapeně a ukazuje, že má jizvu na noze. Bosý stojí na suchu a kouká. Stejně jako dvacet dalších.

Kolem brodu už stojí skupinky Indů a zírají na ty, kteří se pokouší dostat auto...

Kolem brodu už stojí skupinky Indů a zírají na ty, kteří se pokouší dostat auto z vody.

Potopíme se po kolena do ledové vody a snažíme se dostat auto ven. Marně. Hulákáme na zírající, ať nám pomohou, marně. Asi čekají, až se to vyřeší samo. Čas nebyl v Indii asi nikdy vzácná komodita.

Ráz, dva… nic. Konečně se jich pár osmělilo do vody. One, two… nic. Vrací se zpátky na břeh a Dan na ně řve „Angličany na vás!“ Odklízíme kameny od kol. Ráz, dva, tři… ve třech zvedneme čumák auta, motor zaječí a stroj se pohne. Ráz, dva, tři… a znova a znova. Indové na břehu jsou nadšení. Náčelník huláká něco o Angličanech a masivních bičích, hop. Auto je venku. Uf, můžeme jet.

Vracíme se s botami plnými vody, když na nás zavolá z druhého břehu cesty chlapík s jizvou na noze. Naznačuje, že chce přenést přes vodu k autu. Začneme se sborově smát a voda už tak nestudí. Dan se přebrodí k zoufalému Indovi a odnese ho na zádech na druhý břeh.

Přes rozbouřené vody

Jedeme! „Naše“ dva náklaďáky se prodraly vodou a hledáme místo, kde bychom je vyložili. Jedna zatáčka, další a další, přes zamlžené okno není nic vidět. Dole zatím čeká Egu s Vojtou a Lukášem. Tady by to šlo. Zase v zatáčce, ale tentokrát ne tak pěkný schod. Řidič se zazubí, zvedne palec a vystrčí čumák svého stroje nad sráz. Pěkný výhled! Mistrně nacouvá ke svahu, z fošen a kamenů postavíme výjezd a maluch je venku, pak stejný taneček znovu s Babu. Uf, dvě třetiny jsou za námi!

V kabině náklaďáku totiž už není místo. Tak jedou Vojta s Lukášem uvnitř Egu...

V kabině náklaďáku totiž už není místo. Tak jedou Vojta s Lukášem uvnitř Egu a sepisují reportáž psanou na špagátě, kterým trabant jen tak tak drží na svém místě.

Vracíme se zpátky přes brod, tentokrát v něm nic nestojí. Nakládáme Egu a jedeme nahoru. V kabině náklaďáku už není místo, tak jedou Vojta s Lukášem uvnitř Egu a sepisují reportáž psanou na špagátu, kterým trabant jen tak tak drží na svém místě. V brodě zase stojí auto. Pokoušíme se zase pomoci, ale už to nejde, motor je moc slabý a voda je už moc silná. 

Odněkud se vynoří skupinka dělníků opravujících silnici a začnou páčit auto ven. Okolní dav jim nadšeně fandí. Vzdáváme to, je nám zima. Po půl hodině marné snahy sjede shora velká čtyřkolka a uvázlé auto vytáhne… poté, co si umotají z kusů gumy a silného drátu lano. A pak už celá kolona a nakonec my.

Bláto a kameny

Jedeme nahoru, řidič by si dal rád snídani, ale přesvědčíme ho, že až po vykládce. Egu nám sice trochu spadne z nájezdu, jak se cesta více a více sype, ale nic se mu nestane. Zaplatíme a řidič kupodivu neshrábne peníze a nezmizí. „Nahoru špatná cesta, já pomoct!“ Děkujeme, že to už zvládneme sami, vždyť nám říkali, že dál už je to v pohodě a asfalt! Vyrazíme… abychom se zastavili u dalšího závalu, kde už naštěstí bagr klestí cestu dál. Cesta je jakž takž obnovena a další zatáčka za námi. 

Ale asfalt nikde. A další zatáčka a na ní jen bláto a kameny, bláto a kameny… nápravy úpí, motor ječí, bláto a kameny, bláto a kameny. Dojel nás „náš“ náklaďák a zase nabízí odtah. „To zvládneme,“ trváme na svém. Ale pomůže nám, když odlehčíme. A tak přibereme veselého šoféra, kterému Vojta přinesl pytlíkovou whisky, do kolony a do jeho náklaďáku posadíme všechny, kromě řidičů žlutého cirkusu. Bláto a kameny, bláto a kameny… zatáčka za zatáčkou. A zase ucpané cesty Indy neschopnými či neochotnými dát si přednost. Bláto, kameny a Indové… provoz houstne. Ale stoupáme, pořád výš a výš.

Selfie apokalypsa

A najednou je tu asfalt, ta nejkrásnější věc, kterou si lze přát, kolem nás mlžné hory jak z Jižní Ameriky a před námi kolona. Ale proč sakra? Vážně jsou to oni, vážně už jsme nahoře? Selfíčkáři a vrchol průsmyku Rohtang? Místa, kam se davy Indů navlečených v zimním oblečení z půjčoven chodí fotit se sněhem. Vypadají jak Špindl roku 1991! 

Je to ono? Je! Tisíce a tisíce lidí, doslova! Netušíme, jak mohla Indie existovat, dokud neměli mobily s foťákem. Celé sedlo je plné parkujících aut brzdících provoz. Nápor na průsmyk dosáhl tak absurdních rozměrů, že se dnes vydávají pro výjezd nahoru permity. Naštěstí jen pokud jedete z jihu na sever. My jedeme opačně.

Dojel nás „náš“ náklaďák a zase nabízí odtah. „To zvládneme,
A najednou je tu asfalt, ta nejkrásnější věc, jakou si lze přát, kolem nás...

Další kolona. Proč? Selfie. Indové v zastaralých kombinézách se fotí se sněhem.

Mravenečci v teplých kombinézách, které dávno vyšly z módy, jsou všude, fotí sebe a cokoli, co vypadá jako sníh. Nesnášíme je. Je nám hrozná zima, jsme hrozně unavení a chceme dolů. „Můžeme se s vámi vyfotit?“ přichází s bezelstným úsměvem, budeme mít milionté první selfie s Indem. Nesnášíme je!

Celé tři měsíce se nás tu ptají „How do you find India?“, „Co říkáte na Indii?“, „Jak na vás působí Indie?“, „Jakou shledáváte Indii?“. A ani po čtvrt roce to nedokážeme říci. Všechno tady má tolik vrstev, pohledů, úhlů. Od bohů po nejobyčejnější smrtelníky. Jen jediné slovo ji dokáže popsat tak, aby tam nebyl ani náznak pokrytectví – Indie je intenzivní! A myslím, že nám bude nakonec chybět. Před námi je už Pákistán.

Autoři:


Nejčtenější

Brány a soutěsky Strážovských vrchů. Neskutečný výlet pro milovníky skal

Panoramatický rozhled ze zříceniny Súľovský hrad

Skalní města bývají vyhledávaným cílem turistů. Súľovské skály vám pak k malebnosti přidají bonus v podobě...

Silný žaludek a trpělivost s sebou. Na co se připravit při cestě do Indie

Hmyzí trus a znečištěný vzduch zabarvily původně bílou hrobku Tádž Mahal v...

Do druhé nejlidnatější země světa míří na přelomu roku tisíce cestovatelů. Indie je pestrobarevná a hlavně...



Tísnivé pátrání po starém Bejrútu. Jak jsem si užil lekci pomíjivosti

Centrální čtvrt v Bejrútu byla tak zničená, že se zatím neví, co s ní.

Bejrútu a Libanonu se dříve říkalo Švýcarsko Blízkého východu, dnes však je bohužel pravdou opak. „Bejrút už není tím,...

Byl jsem ve všech zemích světa dvakrát, tvrdí cestovatelský rekordman

Babis Bizas na návštěvě Crozetových ostrovů v roce 2013

Řecký cestovatel Babis Bizas se na svou první cestu vydal v roce 1976 ve věku 22 let. Od té doby se v podstatě...

Trendy nejlepších restaurací světa. Co objevili čeští kuchaři na cestách?

Kachní prsa s kachními játry foie gras v La Verandě – inspirace ze Singapuru

Návštěva nejlepších restaurací světa je zážitek, na který se nezapomíná. Co všechno v nich hosty čeká, prozradí...

Další z rubriky

Byl jsem ve všech zemích světa dvakrát, tvrdí cestovatelský rekordman

Babis Bizas na návštěvě Crozetových ostrovů v roce 2013

Řecký cestovatel Babis Bizas se na svou první cestu vydal v roce 1976 ve věku 22 let. Od té doby se v podstatě...

Brány a soutěsky Strážovských vrchů. Neskutečný výlet pro milovníky skal

Panoramatický rozhled ze zříceniny Súľovský hrad

Skalní města bývají vyhledávaným cílem turistů. Súľovské skály vám pak k malebnosti přidají bonus v podobě...

Tísnivé pátrání po starém Bejrútu. Jak jsem si užil lekci pomíjivosti

Centrální čtvrt v Bejrútu byla tak zničená, že se zatím neví, co s ní.

Bejrútu a Libanonu se dříve říkalo Švýcarsko Blízkého východu, dnes však je bohužel pravdou opak. „Bejrút už není tím,...



Najdete na iDNES.cz