„Nedělejte to! Neřiďte tu!“ Doporučení, které na vás vypadne na mnoha místech a v mnoha podobách, pokud se pokusíte vyhledat pár rad, jak v Indii jezdit autem.
Každé čtyři minuty tu na silnici zemře jeden člověk, dopravní předpisy jsou spíše doporučení. Nejezdí se tu vlevo, ale spíše vlevo, kruhové objezdy jsou tu proto, aby byly křižovatky ještě zábavnější, protože objíždět betonovou skruž ze všech stran je přece mnohem větší sranda. Musíme říci, že se nám tu hodně líbí. Trápí nás jedině to, že nemáme čím jezdit!
Žlutý cirkus se zpozdil o týden, když jedna loď minula druhou a nepředaly si náš kontejner, takže „balíček“ se flinká někde na Srí Lance. A tak přemýšlíme, jaké služební vozidlo si pořídit, než získáme naše žluté příšery.
V jedné stopě
Jestli má Indie nějaký globálně známý dopravní prostředek, je to Royal Enfield, nejdéle vyráběný motocykl v historii. Licenční britský stroj, který se sem dostal po druhé světové válce a od té doby křižuje indické silnice.
Mysleli jsme si, že je to dnes spíše libůstka pro petrolheady, ale jezdí tady toho spousta. Sice už převažují modernější motorky, ale enfieldů je tu opravdu hodně. Mimochodem, také moderních škodovek, byť o dost méně než enfieldů. Jawy či jejich licenční verze Yezdi tady už nepotkáváte vůbec.
Původně jsme se chtěli na enfieldu jen projet, jenže pak naší slovenské dvojici Marek a Marek ujel autobus a nevymysleli žádné lepší řešení, jak se dostat na místo určení než si půjčit dva enfieldy. Bylo to drahé, zato složité. No neberte to!
A tak se u „nás“ na dvorku ocitla dvě motorová vozidla. Najednou jsme nemuseli chodit na asfaltku a mávat na tuktuky, ani volat uber. Mohli jsme vyrazit, kdy jsme chtěli a kam jsme chtěli! Sice bez klimatizace, ale ten pocit, když pod vámi tepe tvrdý jednoválec s chodem stabilního motoru, z retro posazu vás bolí záda a noříte se do oblaků spálené nafty valících se z barevných náklaďáků, stojí za to.
Erupce aktivity
A tak začal počet půjčených motocyklů rychle růst, až dvojnásobně převýšil počet řidičáků na motocykl v naší výpravě. Ne, že by to tady někoho zajímalo. Z enfieldu se stalo naše služební vozidlo. A hodilo se! Bydlíme nějakých pětadvacet kilometrů od přístavu a pravidelně tam vyrážíme podepisovat papíry a shánět razítka.
Naše loď konečně připlula a papírový proces se rozjel naplno. A musíme říci, že zíráme. Indická byrokracie je obávaným strašákem, ale tady to jde překvapivě dobře. Byť to má svá specifika.
Zdá se, že se zde pracuje v jakýchsi nepravidelných erupcích aktivity. Nic se neděje, vše se vine v poklidném tempu pomalu plynoucí teplé bahnité řeky, když najednou výbuch, sopka, vodopád! Volají z celnice, že nutně potřebují podepsat papír. Telefonují stylem, že má člověk pocit, že to u nich v kanceláři vypadá jak v hasičské zbrojnici.
„Chybí podpis!“, světla divoce blikají, siréna naléhavě houká, úředníci sjíždí na tyčích a hledají řešení, volají, píší, organizují. Nestane se, že by vám řekli „když přijdete zítra v 11, bude to ideální“, případně „zavoláme vám s dostatečným předstihem, pokud bychom vás potřebovali“. Kdepak, nic, nic, nic, výbuch!
Přijeďte! „Ok, sedáme na motorky a jedeme.“ „Kdy tu budete?“ „Za hodinu, jako vždycky, to přece víte.“ „Nejde to rychleji?“ „Nejde.“ „Tak my někoho pošleme.“ „To přece nemá logiku, pojede sem a zase zpátky k vám.“ „Nevadí. Zůstaňte, kde jste.“ O deset minut později: „Přijeďte!“ Takže jak vidíte, mít po ruce Royal Enfield se opravdu hodí!
Indický trabant
Ovšem i přes tento řekněme velice dynamický způsob práce jde všechno překvapivě snadno a začínáme věřit tomu, že bychom mohli mít náš cirkus do týdne. To by bylo po třech týdnech čekání v Austrálii zázračné!
Jen ty monzunové deště jsou trochu otravné. Což o to, ona tady prší příjemně teplá voda, ale prší skoro každý den. To nemají naše foťáky, kamery ani životně důležité papíry rády. A tak zvažujeme změnu značky. Od jedné indické legendy ke druhé. Podařilo se nám sehnat Hindustan Ambassador, takový indický trabant a enfield v jednom. Opět britská licence, jen tentokrát automobilu, a opět jde o nejdéle vyráběný stroj své kategorie v historii.
První model Ambassador sjel z výrobní linky v roce 1958, o rok později než trabant, ale výroba skončila až v roce 2014, zatímco posledního trabanta vyrobili v roce 1991. Obě auta mají podobný osud. Zastaralá koncepce, která měla dávno skončit, ale stále se vyrábí, takže se inženýři pokouší o různé drobné inovace v mezích možností.
„Náš“ ambassador je nejpodivnější z celé rodové linie, pokus o modernizaci vzhledu, takový tovární tuzing. Zepředu připomíná nové mini, zevnitř taky, ale ve skutečnosti je to pořád auto z jiné doby. Tak by asi dopadl trabant, kdyby neskončil. Zoufalá snaha o modernizaci něčeho, co už by mělo být jen retro. Ale je to auto a už nejezdíme na jednání promočení!
Sebevražedné tendence
S indickým provozem jsme se sžili snadno. Jen jsme zvědaví na Lukáše, který má ještě mokrý řidičák a jestli jediné řidičské návyky, které získá, budou ty indické, rychle se doma vyboduje. V lepším případě. Nebo taky skončí ve vězení.
Tady je provoz tekoucím proudem. Vše se přizpůsobuje všemu. Jedete v protisměru? Nevadí. Na chvilku si dáme evropská pravidla. A pak zase zpátky. Tady neplatí psané předpisy, ale pocity. Zažili jsme to už mnohokrát, ale Indie je v tom rozhodně nejdál!
Důležité je hlavně neudělat něco nečekaného, což znamená cokoli, při čemž nemůžete v příští vteřině zahynout. Třeba pustit přecházejícího chodce. To ho totálně rozhodí. On nejde, vy nejedete. Teprve když přidáte plyn a on se v tu samou chvíli rozjede, takže ho málem přejedete, je zase vše v pořádku. Dokud vypadáte, že chcete spáchat sebevraždu, je vše v pořádku. Líbí se nám tu!
Dovnitř a ven
Stačí jen nečekat, že věci fungují, jak jsme zvyklí a ony fungují po svém. V přístavu ukrajujeme další a další povolení, potvrzení a oprávnění až konečně přichází ten den! Jdeme pro auta. Zastavíme se na celnici, připomeneme, že Slovakia a Slovenia není totéž. Dostaneme poslední razítko a je to. Do přístavního skladu pustí jen náčelníka Dana.
Následuje oblíbený celní rituál „co je v této krabičce? A v této?“, až konečně i celníci jsou s prohlídkou našich strojů spokojeni a …máme přijít zítra. Sice nevíme, proč nám nemůžou dát auta hned, ale po zkušenostech z Ameriky a Austrálie nás to nestresuje. Jen dovnitř prý smí jen dva lidi. Nevadí, ve dvou to zvládneme.
Další den čekáme na telefon, kdy máme přijet, pak se tradičně hasičsky sbalíme, skočíme do ambassadoru a vyrazíme na známá místa. Jde to krásně, takže čekáme, jaký bude finální byrokratický fórek. Nějaký musí být, vždycky je! A tadá, je to tady.
„Nemůžeme vás pustit do přístavu, protože nemáte povolení.“ „Ale včera to šlo?“ „To bylo včera. Dneska to nejde.“ Takže včera jsme mohli dovnitř, ale auta nemohla ven, teď můžou auta ven, ale my nemůžeme dovnitř. No co, počkáme. A tak stojíme za bránou a vyhlížíme, kdy nám sem tu naší žlutou parádu přitlačí. Nastartovat je neumí a jsme rádi, že se o to ani nepokouší.
Je to tu! Za rohem se objevuje první žlutý čumák, a druhý a třetí a jawa. Máme je! Jen doufáme, že tohle byly poslední metry, kdy je bylo potřeba tlačit.
