Jedeme, jedeme, jedeme! Měli bychom být nadšení, že konečně vyrážíme, bouchat šampaňské, připíjet si indickou whisky, ale vlastně ani nejsme. Zaprvé jsme o náš žlutý cirkus nesvedli žádnou zásadní bitvu, auta jsme z přístavu vybojovali za pouhý týden po připlutí lodi.
A zadruhé se nám tu líbí. Jak město Kochi, tak celá Kérala, indický stát, kde zrovna jsme. Mimochodem, věděli jste, že Indie má 29 států, které se od sebe liší jak jednotlivé země Evropy? Kérala je milá, pohodová, příjemná, přátelská, a navíc tu mají dobré kafe! Uznáváme, že jsme z Indie moc neviděli, ale řekli bychom, že je to tady lepší než kolem profláklých památek na profláklém severu.
Sice neoslavujeme, ale přesto v povznesené náladě opouštíme URU - bývalý sklad koření, který po letech ožil jako industriální galerie. Něco jako pražská Meat Factory, ale na břehu zálivu s rybářskými loděmi hned za okny. Ve střeše sice chybí pár tašek, jak se tudy prohnal monzun, ale zamilovali jsme si to tu.
Navíc tu proběhla indická a vlastně i celoasijská premiéra našeho australského filmu! Přišlo asi sto lidí a nejenže neodešli a zatleskali nám, ale oni se na to vážně koukali! Alespoň to tak pak podle jejich otázek na konci vypadalo.
Vyrážíme!
Teď už ale naši základnu necháváme za sebou. Základnu, kde jsme málem vyndali motor z malucha, opravili volnoběh trabantu tím, že jsme napřed všechno rozebrali, složili, a když to nepomohlo, vytočili motor naplno, ten zaječel, zabafal …a byl opravený. Základnu, kde nás našla polovina novinářů z města, místní veterán klub i místní jawa gang. Líbilo se nám tu, ale musíme jet.
Poslední rozloučení a první kilometry. Tak dva… pak trabant Babu začne divně cukat. Dumáme, co s tím, až se nakonec rozhodujeme vrátit a opravit to v klidu. A dát si k tomu kafe. Ale než dojedeme zpátky, trabant se opraví sám. Zajímavé, už zase! A tak zase jedeme zpátky tam, odkud jsme se vrátili.
Kochi je nakonec za námi a my se pomaličku noříme do Indie. Vážně pomalu. Provoz je hustý, silnice úzké, ale proti Indonésii, kde jsme často několik týdnů ani nezařadili čtyřku, je to pohoda! Sice už se pomalu smráká, ale ještě kus potáhneme. Noc tu padá rychle. Čím blíže rovníku, tím rychleji se den vypíná.
Poslepu monzunem
Vypnul se den, zapnul se déšť. Na monzuny jsme si tu už zvykli, ale zatím jsme v nich nejeli. Maximálně nám loupaly tašky ze střechy v URU. Že do trabanta teče, víme. A jak jsou za ta léta pokroucení, teče do těch našich ještě více. To by nám nevadilo. Jenže ono není vidět ven. Naše stěrače, připomínající modely v měřítku 1:3, dělají, co mohou, ale před námi je jen stěna vody.
Markova ochrana před deštěm spočívá v tom, že je tak promoklý, že už více promoknout nemůže.
Že do trabanta teče, víme. A jak jsou za ta léta pokroucení, teče do těch našich ještě více. A stěrače nestíhají.
Navíc když už má indické auto světla, svítí naplno a co nejdál, ideálně do očí všech kolem. Což je v kombinaci s vodou pokrytým oknem smrtící kombinace. Kudy vede silnice bez jediné čáry, často jen tušíme a u značky s lebkou a zkříženými hnáty dumáme, jestli to znamená „pozor piráti“, nebo něco jiného. Auto vyvalené přes zídku na kraji silnice nás vede spíše k domněnce, že značka se má číst jako „jestli si nedáš bacha, zahyneš!“
Holka, nebo kluk?
Déšť ustává a my žijeme, nejde to však úplně říci o našich strojích, jež proplavovány návaly vody vypadají, že toho mají dost. Co, že Marek i na jawě svítí čelovkou, protože všechna světla mu zhasla, ale Babu vypadá špatně. A to si tenhle nezmar drží pověst vozu, který se nikdy nezastavil.
Často se nás ptali, zda je Babu holka, nebo kluk. Pro nás to byl vždycky kluk, ale když se člověk nad našimi trabiky zamyslí, je to sporné.
Babua jsme koupili na poslední chvíli, než začal platit zákon o ekovýpalném. Tedy pokutě za to, že si koupíte staré auto. Mělo to omladit vozový park, ale neomladilo. Což ovšem našim zákonodárcům nebrání vymýšlet další podobná „eko“ opatření, kde za slovem „eko“ rozhodně nelze hledat ekologii, ale jen ekonomiku. Prachy až na prvním místě!
My jsme však Babua stihli pořídit dřív. Ale protože v omezeném čase nebylo moc na výběr, koupili jsme trabanta po útoku tunera, který mu chtěl rozšířit blatníky. Takže první, co jsme na Babu udělali, byla demolice laminátem opatlaných boků a instalace nových.
Nikdy se nám ale nepovedlo jejich linii úplně vyrovnat, a tak měl Babu vždy trochu oblejší zadeček. Takže by to holka být mohla.
A i povahy aut by seděly. Trabant Egu, který je rozhodně kluk, měl vždy jen dva režimy: buď byl hustý, nebo mrtvý. Jel, jel, jel až se úplně složil: zadřel si motor, nebo se mu ulomilo kolo. To Babu, pokud vezmeme, že je holka, měla pořád své malé problémy a museli jste jí neustále věnovat pozornost. Hladit, mazat, pečovat, opatrovat… ale nikdy, opravdu nikdy se nezastavila! Jela a jela i tam, kde Egu skomíral.
Babu poprvé stojí!
Až teď! Babu stojí a my se v hluboké noci noříme hlouběji a hlouběji do motoru, až je nám jasné, že bude muset celý ven. Dá se to sice dělat i v monzunem promočeném lese mezi pijavicemi, ale nějaká střecha by se hodila. A tak vysíláme malucha vzbudit jediného člověka, na kterého máme široko daleko kontakt. Malý fiat mizí v dáli a trabantí posádky usínají. Jsou dvě hodiny ráno.
Je na čase se pořádně zamyslet. Kdybychom měli šanci postavit trabanta z nových dílů, věříme tomu, že minimálně dvě třetiny závad by se nekonaly.
Ze sladkého spánku nás budí řev mohutného pickupu! Náš člověk (jmenuje se Manoj) nejenže naši motospojku nevyhodil, ale vážně přijel. Takže teď jen natáhnout lano a jedem! Jenže lano je v maluchu. A maluch? Maluch je u Manoje doma i s jeho kapitánem Honzou.
Situace dostává absurdní rozměr. To tak vytáhnete naprosto neznámého člověka ve dvě v noci z postele, aby vás odtáhl k sobě domů …a nemáte lano. Už, už budíme dalšího chudáka, který lano má, když si vzpomínáme na kurty, kterými byla uvázána auta v kontejneru. Máme lano, jedeme na novou základnu! Překonali jsme pouhých dvě stě kilometrů a nikdy bychom nevěřili, co všechno se může na vzdálenosti mezi Prahou a Brnem stát.
Další dva dny rozebíráme a skládáme motor, abychom zjistili, že si za tenhle kolotoč můžeme sami. Při montáži jsme zapomněli na jednu zajišťovací pružinu a je vlastně dobře, že se Babu zastavil/a tak brzo. Mohlo to dopadnout mnohem hůř! Motor je znovu na svém místě a v oblacích modrého dýmu krásně vrčí.
Jedeme, jedeme, jedeme! A teď už to oslavujeme! Tohle je ten vybojovaný start, který nám asi chyběl. Indie je před námi, velká cesta domů začíná!
