Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Má to ještě smysl? Dan Přibáň a jeho opium dalekých cest

aktualizováno 
Takže přátelé, končíme! Před námi je poslední trabantí výprava. Nikdy by nás před deseti lety nenapadlo, že by se mohl Egu, náš první a nejzkušenější trabant, někdy vrátit na svou první cestu. Nenapadlo nás, že by kdy nějaká další cesta vůbec byla. A ono je to tady! Ale není to tak žluté, veselé a pozitivní, jak by se mohlo zdát.

Ani nevím, jestli se mám na tu poslední expedici těšit. Ale po příjezdu do Indie všechny pochybnosti mizí. | foto: Vojtěch Duchoslav

Jak podle šablony. Promyslet a propočítat trasu, doplnit tým, začít chystat auta, začít shánět sponzory, připomenout Radkovi, že si má zařídit pas. Baví mě to vlastně ještě? Chystáme další cestu a já občas pochybuji, jestli to má smysl. Cestu od cesty je to náročnější, cestu od cesty je to větší rutina.

Kalendář, schůzky, telefonáty, e-maily, smlouvy... a zase připomenout Radkovi, že si má zařídit pas. S tím jsem do toho přece nešel. Šlo o dobrodružství, objevování nových možností, hledání vlastních hranic.

Fotogalerie

Jenže tohle je už profese, vždycky mě bavilo zařizovat a organizovat, mám to rád, jenže i tady potřebuji výzvy, dobrodružství, nové hranice. A teď nic z toho nemám.

Do odjezdu zbývá pár měsíců a já pochybuji, jestli to vlastně nedělám jen proto, že se to ode mě očekává.

Příjemná jistota nejistoty

Když jsem se stal novinářem, tak proto, že jsem chtěl psát. A skončil jsem jako šéfredaktor, který nemá na psaní čas. Ale bavilo mě to, většinou. Každé číslo časopisu bylo nové, pořád tam byla nějaká výzva. Ale tenhle stav už i tak znám. Má to ještě celé smysl?

S časopisem se to vyřešilo samo, zrušili nám ho a den po návratu z Afriky jsem byl nezaměstnaný. Bylo to k vzteku, ale byla tu i nová výzva. Zkusit rozjet časopis jinde a zkusit udělat z Afriky nejlepší film, jaký dokážeme. Časopis nevyšel, film se povedl. Byly to tři nejisté roky a všechno vyvrcholilo cestou do Jižní Ameriky. Rozhodli jsme na točit seriál. Jen jsme neměli nikoho, kdo by ho chtěl (což byla informace, kterou jsem před posádkou moc nerozmazával). Bez jakékoli jistoty či dokonce smlouvy jsme čtyři měsíce točili v pralesích, pouštích i velehorách, utopil jsem v tom poslední peníze a všichni pracovali jen za jídlo.

Náčelník sděluje Honzovi svůj názor na nabouraného malucha

Další čtyři měsíce jsem se snažil natočený materiál protlačit do nějaké televize, další rok jsme stříhali a já byl nervózní, jak to dopadne. Byla to velká výzva a šlo o všechno. A vyšlo to! A tak jsme vyrazili do Austrálie, zkušenější, připravenější, ale pořád s velkým skokem do neznáma a hlavně velkými očekáváními, zda překonáme sami sebe. Vyšlo to!

Utopeni v rutině

Ale teď? Všechno už tu bylo, všechno už jsem dělal, rutina, únava a rutina. Seženete sponzora na oblečení, což je skvělé, ale znamená to dostat k němu celou tu bandu pitomců, aby si všechno zkusili a vybrali. Je to jak vzít školku do hračkářství. A zatímco všichni si něco zkouší, zase smlouvy, faktury a připomenout Radkovi, aby si zařídil pas. Má to celé smysl?

Trabantem tam a zase zpátky

„Těšíš se?“ ptají se kamarádi a známí, „Já bych se těšil hrozně!“ A já odpovídám, že nevím, odlet je prostě jen další krok v řadě, žádná změna, jen další operace ve stroji, který jede vyrovnaným, ale únavně monotónním tempem. Už ani nechci na letišti fanoušky, které jsem dřív tak nadšeně zval, nechci selfie s nikým, chci mít klid. Prostě jen tak odletět. Bez povinností, bez očekávání, že někomu něco splníme.

Opium dalekých cest

Po patnácti hodinách přistáváme ve městě Kóčin na jihu Indie. Vystupujeme přímo na letištní plochu, dál musíme pěšky, žádný tubus ani autobus. Potutelně se usměji a do tváře mě praští horko, dusno, smog a lehký zápach hniloby.

Je to jak vůně opia z vodní dýmky, všechny pochybnosti, frustrace, pocity marnosti, únava a sklíčenost jsou pryč. Je to tu zpátky! Pocit neočekávaného a přitom důvěrně známého, ona příjemná obava z nejistoty, jak když na horské dráze stoupáte k nejvyššímu oblouku, odkud padáte dolů. Víte, že to přijde, těšíte se na to, ale současně se trochu bojíte. Ono příjemné mravenčení z nebezpečí, které tam někde v tmě hluboké indické noci čeká. Tohle je cesta!

Všechno není tak žluté, veselé a pozitivní, jak by se mohlo zdát.
Doufáme, že podobnou kolonu trabantů vytvoříme na D1 při návratu domů.

I kdybych předtím musel opsat celý telefonní seznam do excelové tabulky, za tohle to stojí. Za malý taxík, kterému uvazujeme naše věci na střechu, jako už několikrát na několika kontinentech a jako už několikrát se děsíme, že něco ztratíme.

Zdřevěnělé nohy, jak jsme nacpaní v autě, které má vozit o tři pasažéry méně. Horký vzduch, kde se spálená nafta mizerně seřízených motorů míchá s tlející mrtvolou kdesi ve tmě. Směrovky psané písmem, které neznáme, dopravní předpisy, kde červená je spíš doporučení, kde se nejezdí vlevo, ale spíše vlevo, kde světla buď nejsou seřízená, nebo vůbec nesvítí, kde po krajnici krásnou tichou indickou nocí kráčí slon.
Znovu na cestě! Chybělo mi to. Moc!

Velká cesta domů

Před námi je velká cesta domů. Pokračování výpravy z Austrálie do Asie delší, zato horší cestou. Náš minulý vrchol byl Bangkok! Náš Everest. Do žádného cíle jsme se neprobojovávali tak dlouho a tak těžce, jako do Bangkoku. Ale dojeli jsme tam! Bez trabantů na starých otlučených motorkách koupených načerno, ale dojeli! A další plán? Ten byl jasný, už když jsme startovali z Austrálie: dojet domů. A když to nejde na jeden zátah, tak na dva. Bylo to jasné, už když jsme stáli špinaví, zničení, ale šťastní pod sochou růžových tříhlavých slonů v centru města – příště odsud vyrážíme na velkou cestu domů.

Ještě jsme ani nevyrazili a Honza vytunil malucha o Babua. Klika byla, že to...

Trabantem tam a zase zpátky

Bez jiskry nadšení by to prostě nešlo.

Trabantem tam a zase zpátky

Ale to by to nebyl žlutý cirkus, aby to bylo jednoduché. Bangkok se stal místem, kde se kolo žlutého trabanta asi nikdy neotočí. Zatímco v roce 2015 bylo Thajsko pro zahraniční auta rájem, o dva roky později je z něho byrokratické peklo, kde se za vjezd po vlastní ose platí tisíce dolarů.

A tak jsme si řekli, že se nenecháme okrádat a rozhodli se splnit si svůj dávný sen – Indii. Startujeme ze stejné rovnoběžky, ale protějšího břehu Bengálského zálivu – z jižní Indie na sever. Chceme znovu dojet do uzbeckého Samarkandu, nejvýchodnějšího bodu naší první cesty. Jakmile se tam dostaneme, objeli jsme trabantem svět, a pak už v našich starých stopách domů.

Návrat ke kořenům

Tahle cesta je tak trochu návratem ke kořenům a i sestava tomu odpovídá. Po minulé výpravě jsme si řekli, že tentokrát to uděláme jednoduše a pojedeme bez ženských, bez postižených a bez Poláků... Nakonec nám to úplně nevyšlo, protože s námi pojede postižený Polák Radek… Pokud sežene nový pas.

Vzniklo z toho sedm statečných a Radek! Protože vítězné mužstvo se nestřídá, vyrážíme opět v mezinárodní česko-polsko-slovenské sestavě. Z australské výpravy je to náčelník Dan Přibáň, kameraman Zdeněk Krátký a fotograf Vojta Duchoslav, díky kterým seriál a film vypadá tak pěkně, jak vypadá.

Letíme. Naše poslední expedice začíná.

Nesmrtelný slovenský motocyklista a optimista Marek Slobodník. Marek Duranský, původně náhradník, který na minulou výpravu neplánovaně přijel, předčil všechna naše očekávání a zůstal. Nechybí už zmíněný největší pankáč Polák Radek Jona, který dokáže opravit cokoli, ale také stále dokola ztrácet pas. Pojistkou, aby to vůbec přežil, se stal Honza Setvín, hasič a záchranář a nový kapitán malucha.

A jako poslední nováček týmu vstoupil na palubu Lukáš Venclík, který poté, co nás přesvědčil, že je skvělý kandidát, přiznal, že nemá řidičák. To nás definitivně utvrdilo, že není normální, a přidal se ke žlutému cirkusu! Koneckonců kde jinde se učit řídit, než v zemi, kde mají volant na špatné straně a všichni jezdí v protisměru.

Cesta kolem světa

Cíl máme jediný: dokončit s naším prvním trabantem, veteránem Egu cestu kolem světa. Vyrazit z Indie do Nepálu, přes krásný Kašmír do divokého Pákistánu, byrokratické Číny, Kyrgyzstánu a Tádžikistánu, na jednu z posledních nezpevněných horských cest Pamir Highway a pak konečně znovu dojet do uzbeckého Samarkandu, nejvýchodnějšího města naší první cesty! Ovšem tentokrát z východu.

Jakmile ostřílený Egu znovu stane pod zbytky mešity Bibi Chanum, objede jako první trabant na světě svět. A to se počítá, i když mu to trvá přes deset let. Co byste taky chtěli od trabanta!?

A ze Samarkandu pak v našich stopách přes Kazachstán, Rusko a Ukrajinu domů. V posledních kilometrech si chceme splnit náš velký sen, vytvořit nejdelší trabantí kolonu v Česku a Slovensku. Domů vyrazíme od Užhorodu na nejkrásnější místo ve vesmíru – Banskou Bystricu, pak do Zlína vzdát hold mistru Zikmundovi a dál do Prahy a Nové vsi pod Pleší. Celou cestu chceme sbírat další a další trabanty, maluchy a jawy. Tohle D1 ještě nezažila! A že toho zažila hodně.

Nejúžasnější věcí na našich cestách je ta dobrá nálada kolem. Žlutý cirkus spojuje lidi, kteří se v jiných věcech absolutně neshodnou. Na našich kapotách se vedle sebe potkávají jména bez ohledu na to, jakému týmu kdo fandí a co si dává k večeři. A tohle je nejlepší palivo, na které chceme jet dál!
Těšte se, bude to velké!
Jo a Radek pořád nemá nový pas!

Autoři:



Nejčtenější

Sovětské mapy světových měst byly jako Wikipedia a Google Maps v jednom

Sověti byli pečliví: takhle detailně zmapovali New York (vpravo) a přístavní...

Podle sovětských civilních map vlastních oblastí se spolehlivě bloudilo. A to byl záměr, měly totiž mást Západ i za...

Hitparáda turistických přešlapů. Čím zaručeně naštvete místní obyvatele

Turista si užívá krmení volně žijících hyen v Hararu v Etiopii.

Chtějí toho vidět co nejvíc a v neposlední řadě jsou důležitým zdrojem příjmů. Z pohledu místních obyvatel jsou však...



Nejkrásnější partie Krounky. Parádní výlet s ferratou, kterou zvládnou i děti

Krounka v Otradově

Doslova pohlazením po duši je putování údolím říčky Krounky na Chrudimsku. Nejhezčí pasáž pojmenovaná Šilinkův důl je...

Les nad Kateřinkami ukrývá tajemný pomník. Nikdo neví, kdo ho vztyčil

Vojtěch Mai objevil žulový pomník, který ve stráni nad Kateřinkami stojí...

Nikdo neví, proč tam je, ani kdo ho nechal postavit. Přitom ve stráni nad libereckými Kateřinkami stojí odhadem dobrých...

Český skialpinista nepřežil 300 metrů dlouhý pád ve Vysokých Tatrách

V Nízkých Tatrách zahynuli dva skialpinisté z Česka (26. listopadu 2017)

Český skialpinista ve čtvrtek nepřežil dlouhý pád ve Vysokých Tatrách na Slovensku. Informovala o tom horská záchranná...

Další z rubriky

Je třeba zabít Hitlera. Výlet do Vlčího doupěte, kde se měl změnit svět

Hitlerův bunkr měl šest metrů silné zdi a osm metrů silný strop.

Věčný stín, vlhko a miliony komárů. Tak působí na první pohled rozlehlý listnatý les, v jehož středu se nacházejí...

Marx, kachničky a hrníčky. Suvenýry kritika kapitalismu jsou skvělý byznys

Nejslavnější kritik kapitalismu Karl Marx je v rodném Trevíru předmětem velmi...

Nejslavnější kritik kapitalismu Karl Marx je v rodném Trevíru předmětem velmi dobrého byznysu. Suvenýry s jeho...

Skotský hrad ovládl rozzuřený jezevec, turisté se do sklepení nedostanou

Skotský hrad Craignethan pochází ze 16. století.

Hrad Craignethan, ležící ve Skotsku, musel být částečně uzavřen pro veřejnost poté, co hradní sklepení ovládl zuřivý...

Najdete na iDNES.cz