Zpátky na dně pouště
Lodě uprostřed pouště, u té zadní jsme před lety spali, to ale stála o pár set metrů jinde.
A už zase hltáme stovky kilometrů napříč pustinou. Uzbekistán, zdá se, má jen dva typy silnic – naprosto příšerné a úplně nové, nic mezi. Když jsme tu byli v roce 2007, nové tu nebyly, ale ty staré byly v lepším stavu. Na břehu vyschlého Aralského jezera jsme nakonec stejně pomalu jako před jedenácti lety.
Mujnak býval rybářským centrem oblasti a přístavem, teď stojí uprostřed pouště. Sovětské experimenty s pěstováním bavlny odvedly z řeky Amudarja příliš mnoho vody, ta nestihla plnit Aralské jezero, to začalo vysychat, narušil se vodní koloběh, přestalo pršet a jedna z největších vnitrozemských vodních ploch začala mizet. Už dávno se tu nikdo neptá, kde je břeh. Jen lodě stojí opuštěné v poušti. Přesto je to tu jiné.
Dan pořád brblá, jak to „za starých časů bylo lepší“, až mu konečně dojde, co ho štve „Je to celé moc jednoduché,“ prohlásí, protože „o tom to je, že to není jednoduchý,“ parafrázuje sám sebe o pár let mladšího.
A vypadá to, že brblat bude dál. Cesta, kterou se před lety probíjel skrz prach a písek, je prý vyasfaltovaná. A tak do svého repertoáru přidává k nadávání na děravé silnice i nadávání na rozvíjející se infrastrukturu, po níž sem proudí turisti, a tím kazí jeho romantické vzpomínky na staré časy. Na druhou stranu i on uznává, že auta jsou na tom tak špatně, že jim nějaká ta úleva rozhodně neuškodí. Navíc jejich schopnosti pro utkání se s terénem rapidně klesají.
