Kyrgyzstán a Radek
Jsme v Kyrgyzstánu. Před námi zasněžené hory a kolem nás rozeseté jurty a koně. Užíváme si i takovou drobnost, že zastavíme, kdy se nám zachce. Jen tak u jurty. Dáme si kumis, chleba a smetanu a nikdo nás nehlídá a nekontroluje. A tak plujeme horami a dumáme, kolik nás pojede dál.
Už od samého počátku cesty čekáme na Radka. Našeho polského souputníka a odborníka na průšvihy, který pravidelně ztrácí pasy. Měl za námi přiletět už do Indie, ale nějak se zapomněl. Letenka propadla a od té doby s ním pravidelně řešíme, kde je a co dělá a jak to vidí. Nemáme tušení, jestli sem vůbec přiletěl. Celou Čínu jsme neměli připojení k internetu a teď ho taky nemáme, protože jurty nemají wi-fi.
S posledními zbytky benzinu dojíždíme do prvního městečka, zastavíme u pumpy a učiníme další offline pokus, jak ho najít. Stejně jako na hranicích zařveme sborově „Radku, ty kokote!“ Nic. Další pokus, nic. Co naděláme. A najednou je tu! Skutečný, živý Radek. Pořád stejně hlučný, pořád stejně zbrklý, pořád stejně nadšený do každé blbosti, pořád stejně vymýšlející, jak sehnat pivo zadarmo, prostě Radek. A tak je nás konečně osm.