Rychle do Číny!
Vítejte v Číně! Zemi, která vám ukáže, co se stane, když zkombinujete diktaturu s technologií.
Dan se jde jen tak pro jistotu zeptat, jak funguje přechod na druhou stranu a když konečně pákistánského vojáka přesvědčí, že vážně jedeme do Číny, propadne ten dobrý muž panice. „Rychle, rychle, než zavřou!“ To ještě netušíme, že se to bude v Číně opakovat mockrát. Prodereme se selfíčkáři, otočíme auta a k velkému úžasu Číňanů se dožadujeme otevření brány.
„Nevystupujte z vozidel! Pasy a víza!“ První z povelů zaujme zejména Marka na motorce. Nakonec je ale předsunutá hlídka docela milá, byť šokovaná a postupně nás pouští bytelnou branou s rudou hvězdou dovnitř za ostnatý drát, za plot s vysokým napětím, pod dohled mnoha kamer. Musíme si pospíšit, náš průvodce na nás čeká ve městě sto třicet kilometrů odsud. Sem nahoru ho jeho lidová republika nepustí.
Ono je to vlastně komické. Stejně absurdně se asi cítili lidé ze Západu na hranici železné opony. Bylo to otravné, potřebovali spoustu papírů, ale mohli dovnitř a hlavně mohli zase ven.
Pak je to celé jen obskurní zážitek. Dokud si neuvědomíte, že přes plot se jen tak místní nedostane a vytane vám starý černý vtip otce se synem stojících u zadrátované hranice, kde se chlapeček ptá: „Tatínku, kdo je zavřený za tím plotem?“ a táta odpovídá „My, synku, my.“
Předpis pro předpis
Vyrazíme pod dohledem kamer dolů do údolí, ale ujedeme sotva kilometr, když se před námi zhmotní obludná budova imigračního oddělení. Normálně to bývá kancelář pro pár lidí, ale toto je kolos s halami pro auta, před kterými už stojí další skupina cestovatelů, kteří sem přijeli díky svým modernějším strojům o pár hodin dříve. Ptáme se, co se tu děje a dozvídáme se, že nic, že tu čekají. A tak čekáme s nimi.
„Vezměte si osobní zavazadlo z auta a pojďte za námi.“ Dumáme, co s tím, protože auta sama jsou náš baťoh. Nakonec každý z nás popadne nějakou tašku, co je zrovna po ruce, donese ji do haly připomínající letiště, nechá ji prohlédnout skenerem, a zase ji pohodí na zem. Moc tomu nerozumíme, ale postupně je více a více jasné, že tady se nepřemýšlí, tady se jede podle předpisů.
Vyrazíme pod dohledem kamer dolů do údolí, ale ujedeme jen pár kilometrů a před námi se objeví obludná budova imigračního oddělení.
Pak na povel vytvoříme novou frontu o dvě brány vedle a začneme strkat auta do obřího skeneru. Jedno po druhém rentgenují. Musíme ale uznat, že to vypadá monumentálně a rentgenová fotka auta také stojí za to. Konečně je doskenováno a začnou nám prohlížet auta. To bude na dlouho. Ale jsou alespoň v pohodě. Všichni jsou tu vlastně hrozně milí, jen se evidentně hrozně bojí, že poruší nějaký předpis, nařízení, rozkaz či pravidlo. Občas to vypadá, že ani oni sami nevědí jaké.
