Operace Wimbledon
Na žádné cestě nedostávaly podvozky tak zabrat, jako tady. Praskají karoserie, praskají pera a pružiny. Maluch je má vyměněné, ale stejně už si zase přetížené auto sedlo až dolů a mlátí o zem i na maličkých dírách. A protože novou pružinu nemáme, rozhodli jsme se pro jiné řešení. Zahajujeme operaci Wimledon – tenisáky v pružinách! Trik, který se používal při pašování lidí přes železnou oponu. Aby si auto moc nesedlo a celníci neměli podezření, že je v něm někdo schovaný, nacpali pašeráci pružiny tenisáky.
My sice (tentokrát) nikoho nepašujeme, ale auto potřebujeme zvednout také. Už v Buchaře jsme vykoupili jeden sportovní obchod, ale teprve teď jsme se dokopali k akci. Vykoupili jsme všechny v celém městě, máme jich jednadvacet! Nacpeme je do pružiny, složíme to celé zpátky a napjatě čekáme – funguje to! A ještě nám zbyl jeden míček pro místní kluky!
Těžko říci, jestli se jede hůře teď, nebo když jsme tu byli poprvé. Topit se v prachu není nic příjemného, ale snášet nárazy do podvozku od asfaltových ker je snad ještě horší. Ale kazašská hranice se přibližuje. Velbloudi si nás nezúčastněně prohlížejí a my jsme blíž a blíž. Až se z vysílačky trabanta Babu ozve neveselé: „Stojíme.“ Otočíme se a strneme. Pravé zadní kolo je vyvrácené ven, něco se zlomilo. Potopíme se pod auto a vidíme, že praskl závěs zadního kola.
Když nemůže svářečka k nám, musíme my ke svářečce. Sundáme zlomený díl, přivážeme ho na jawu a motorkář Marek vyrazí směrem k hranici sehnat pomoc. Po několika hodinách válení se na silnici je Marek konečně zpátky. Svařeno! Sestavíme auto a zase jedeme.
Pěkný asfalt potkáme akorát na uzbecko-kazašské hranici. Vyplníme, papíry, dostaneme razítka a hrkáme se dál. Najednou se z malucha ozve další nepříjemný zvuk.
Otočíme se a máme pocit chyby v Matrixu. Jakoby bylo včera. Maluch má taky vyvrácené kolo, jen levé přední. Prasklo pero! Co dál? Odvézt na náklaďáku? Zapálit a nechat to tady? Nakonec se nám povede kusem držáku světla, kusem kurty a kladivem posadit auto zpátky na pokřivená kola a pomaličku se plazíme vstříc osudu.
Vydrží to až do Bejňu, místa, kde má zase začít asfalt a místa, kam motorkář Marek dojel na pionýru nejdále na východ, takže on objel svět tady. Oslavíme to a jedeme na dvůr dílny, kde v roce 2010 Marek se svými souputníky spal. Tady zase brblá on, už tu nejsou vstřícní a milí, řeší, jak z nás vytáhnout co nejvíce peněz. Naštěstí máme na střeše trabanta dvě listová pera, která jsme koupili v Pákistánu. Teď už jen projet kazašsko-ruskou hranici.
