Na začátek něco o těch komodských dracích. Těšili jsme se na ně od Perthu. Marek Slobodník jako bývalý vydavatel občasníku „Plazy“, jehož byl ve svých deseti letech zakladatelem, šéfredaktorem, redaktorem, obchodním oddělením i distribucí, se na ně těšil dvojnásob. Komodští draci, obrovití ještěři, něco, co prostě musíme vidět!
Když jsme se konečně probojovali horami ostrova Flores až na jeho nejzápadnější konec, okamžitě jsme se nalodili a jeli se na ně podívat. Komodo se blížilo! Už jen kousek, nádherná bílá pláž... a pokladna. Holt, národní park, tak to chodí.
Zaplatili jsme slušné vstupné do národního parku, dostali dva průvodce, aby na nás náhodou varan nezaútočil ze zálohy a šli. Po chvíli jsme je viděli, sice menší, ale byli to oni! Jeden, druhý, třetí… Průvodci nadšeně pomrkávají, jako by je viděli poprvé. Chvilku nám trvalo, než jsme si všimli, že na stromě visí mrtvá koza a tyhle ještěrky jsou sem prostě jen naučené chodit.
Divočina?
No co, divočina určitě přijde, jdeme dál. Průvodci se na nás trošku nechápavě podívali, jako to, že nám to nestačí, pak se zatvářil jeden z nich smutně a kráčel za námi. Nechtělo se mu v tom vedru. Po pár stovkách metrů jsme ho začali chápat, nikde ani gekon. No co, aspoň vylezeme na kopec a rozhlédneme se po ostrově. Ještě pár kroků na vrchol kopečku ... a billboard. Na krásné vyhlídce na moře stojí ve výhledu billboard místního telefonního operátora. Tutová volba, tady ho nikdo nepřehlédne! Můžete natahovat krk, jak chcete, moře neuvidíte. Ale tarify mají skvělé!
Konečně jsme se dostali na Komodo, ostrov, kde žijí obří komodští varani. Těšili jsme se na ně pěkně dlouho.
Tak nějak to vystihlo celé Komodo. Slezli jsme dolů, zahnuli doprava a kousek od místa, kde jsme si koupili lístky, se válí varan, vedle další. Velká lenivá potvora, které se nechce nikam v tom vedru chodit, když ji tady tak dobře krmí.
Marek smutně prohlásil, že snad bude muset článek o Komodu celý přepsat, když ten časopis někde najde.
Plujeme mezi světy
Přeskočili jsme na Sumbawu, další ostrov v řadě, dalších pár desítek kilometrů na západ. Jedeme nejrychleji, jak to jde, což je v překladu hrozně, ale hrozně pomalu, aspoň se můžeme kochat. Sumbawa je jiná než Flores, stejně jako Flores je jiný než Timor.
Jsme sice pořád v jedné zemi, ale máme pocit, že každý trajekt pluje do jiného světa. Flores je hornatý a křesťanský, Sumbawa muslimská a placatá.
V pět ráno spustil muezín z mešity. Mohamed asi nepočítal s vynálezem amplionu. Lidé v přístavu jsou buď hodně nahluchlí, nebo málo pobožní, protože huláká přes hodinu. Asi ho jeho práce baví. Budíček nás sice úplně nenadchnul, ale zato reliéf ostrova ano. Konečně se nerveme z kopců a do kopců a občas dokonce jedeme na čtyřku skoro šedesát! Máme pocit, že letíme, když za den dokážeme v hustém indonéském provozu ujet dvě stě kilometrů od rána do večera a opravovat při tom jen jednou.
Tabák, tabák, všude kolem samý tabák. Jestli se chcete odnaučit kouřit, do Indonésie nejezděte. Cigarety jsou tu levné a kouří se všude.
Během dvou dnů jsme na druhém konci ostrova, už, už se chystáme vyrazit se svítáním na loď, když zase stojíme. První porucha se objevila po ujetí nula metrů, druhá po půl kilometru. Za den se nehneme ani o píď. Druhý den je ještě hůř. Už několik týdnů bojujeme s jakousi záludnou střevní potvorou. Napřed ji měl Marek Duranský (neboli Marek Mk II, nový člen týmu, který za námi přiletěl na Timor) a byli jsme s ním dvakrát u doktora, pak Kika, pak Dan a teď se vrhla na Dominiku …a pořádně. Bojovala celou noc, ráno už jen leží a trpí. Vypadá to na další kontakt s indonéským zdravotnictvím.
Na kapačkách
Jedeme do nemocnice, Dominika se strhaně kroutí v každé zatáčce, na každém hrbolu, při každém zpomalení a všeho je tu požehnaně. Ujet deset kilometrů je záležitost minimálně na půl hodiny. Dominika je bílá jako zeď.
Nemocnice nevypadá tak špatně. Čekali jsme to po minulé zkušenosti horší. Snažíme se vysvětlit, o co jde, ale pohledem na pacientku je to celkem jasné. Zatímco platíme 10 000 rupií (asi 18 korun) a dostáváme důležitě vypadající nemocniční kartičku, Dominika dostává kapačku a nevypadá vůbec dobře. Tahle cesta je všechno jen ne pohodová výprava, jak jsme si ji vysnili. Z dílny do nemocnice, z nemocnice do dílny. Domča leží a trpí, léky pomalu zabírají. Nevíme, jak dlouho nás na pohotovosti nechají.
Už nám to začíná lézt krkem. Trabanty jsme rozebrali a smontovali snad stokrát a pořád se najde něco, kvůli čemu musíme znovu do dílny.
Z dílny do nemocnice, z nemocnice do dílny. Tahle naštěstí nevypadá tak špatně jako ta předchozí.
Odpověď máme za chvíli. Tahle nemocnice nemá lůžka, takže vás buď odvezeme sanitkou jinam, nebo musíte jet „domů“. Ani jedna varianta se nám moc nezamlouvá. Doma je už čtyři měsíce stan postavený, kde to zrovna jde, a v nemocnici nechce být člověk ani doma, natož v Indonésii.
Jdeme ven. Domča leží na lavičce a nevypadá dobře. Po půl hodině nás zavolají zpátky, ať si lehne na pohotovosti, předpisy nepředpisy. Není jí o moc líp…
Putování v trabantech zní romanticky, ale někdy je to dřina. Časosběrné video ukazuje, jak se musí posádka kolem svých vozidel otáčet ve dne v noci:
24. května 2015 |
