Pálící jako pesticidy spláchnuté ze zoufalých pokusů vyždímat úrodu z míst, kde se zhroutil ekosystém a přestalo pršet.
Šumění moře zůstalo jen jako ozvěna ve zrezlých lodích zapadlých v písku a smutně vyprávějících příběhy krachujících přístavů. "Móře není… Karáby nejsou… Nic není…“ svěsil ruce pamětník, ukazující nám dávný břeh, co dnes nabízí jen pohled na bezútěšnou poušť. Břeh je pryč… desítky kilometrů… tak daleko, že většina místních lidí ani nevěří, že tam někde ještě je. Moře není.
Gigantický zavlažovací projekt, započatý v padesátých letech na řekách Amudarje a Syrdarje se zhroutil. Amudarja mizí desítky kilometrů před břehem Aralu, který se smutně scvrkává. Vyhlídky na záchranu? Kazachstán zahradil severní část a nechal ji překvapivě úspěšně napouštět ze zbytků Syrdarji. Tento malý Aral nejspíše přežije, ale sláva obrovského jezera je u konce a jih je zřejmě beznadějně odsouzen do písečného vězení.
Uhranuti atmosférou lodních kolosů stojících vprostřed pouště nocujeme na rezavé palubě a druhý den opouštíme Mojnak, v němž život přestal proudit s odchodem vody. Ani desítky propagandistických plakátů kolem hlavní ulice na tom nic nezmění.
9472 km: Cestou necestou, pouští nepouští
Stojíme na nejobávanější křižovatce naší výpravy… popravdě jsme příliš nečekali, že vůbec existuje. Jen jediná z čtyř map tohoto území, které máme, ukazuje silnici mezi uzbeckým městem Konirat na jih od Aralu a kazašským Bejnu.
Již od Prahy spekulujeme nad tím, zda nejde o bodrý vtip kartografů. Teď ale koukáme na ceduli Bejnu 420 km a navzdory všem nejistotám se zdá, že cesta tudy vede. Místňák dokonce poplácává Dana po ramenou a říká "Asfalt! Asfalt.“ Nabíráme vodu, doplňujeme benzínové zásoby, utahujeme opasky a s podstatně lepší náladou vyrážíme na nejdelší pouť napříč pouští.
Bejnu 420 km.. Že by opravdová silnice s opravdovým asfaltem? Až takhle naivní jsme byli...
Absolutně přímá silnice! Slyšíme, jak nám drnčí pod koly, vidíme, jak ubíhá desítky kilometrů k obzoru, cítíme, jak její žár stoupá a fučí jako fén všemi otvory napříč vozidlem. Náš optimismus se stává bezbřehým! Jedeme po asfaltu! Ano… sem tam díra, drobnější nerovnost nebo hrbolek, ale je to asfalt!
DRC DRC DRC DRC DRC DRC DRC DRC… všechno, co není pevně spojeno s trabantí konstrukcí, na nás padá, sype se, vše vibruje do neuvěřitelných period a noha na brzdě o sobě dává vědět obtiskem palubní desky na čele. Co to je?
Koukáme nevěřícně na vozovku, ze které záhy zmizel asfalt. Nebyl ještě hotov. Okolo popojížděly ohromné stroje. Nebyla to pouštní cesta… ty už známe. Byla to cesta z hrubého štěrku, vypadající jako vlnitý plech.
Chvíli jsme se pokoušeli po tomto povrchu jet… tryskem… krokem… báli jsme se ale, že pochodující vlny pod koly rozšmelcují náš vůz jako pochodující vojsko most, takže nezbývalo, nežli se vrhnout do pouště. A nebyli jsme zdaleka sami. "Vozovku“ sledovaly stopy souputníků, kteří také odmítli darovat svůj oběd třaslavému povrchu.
Po sto kilometrech asfaltu se krásný žlutý trabant proměnil v tancující béžovou kouli s prachovým ocasem jak kometa. Nebylo snadné udržet jej v přímém směru.
Nebylo vůbec snadné udržet ho v pohybu, přesto se nám po několika lopatkových kreacích podařilo získat dostatek zkušeností, abychom dokázali jet… to co jsme vůbec nevěděli bylo, jak si s velejemnými zrníčky poradí motor.
Trans National Trabant 2007: Etapa č.7
|
9790 km: Setkání v zemi nikoho
Na cestě k hranicím jsme v protisměru v záblescích mezi oblaky prachu zahlédli dvě zvláštní auta. Obě byla malá, polepená reklamami, se zahrádkou, náhradními koly a polní lopatkou. Následný opakovaný výskyt takovýchto vozů byl na nejopuštěnější uzbecko-kazašské spojce, která není pořádně zakreslená v mapách a ani místní vlastně neví, jak vypadá, minimálně zarážející.
Teprve na hranicích se nám tajemství koncentrace těchto divných lidí odkrylo. Lidí, kteří k naprostému nepochopení domorodců tráví čas tím, že křižují nepohodlným slabým vozem zaostalejší a chudší místa, než je jejich domovina. Po zoufalých silnicích jedou tisíce kilometrů, aniž by se stěhovali, jeli pracovat či cokoli prodávat… Prostě jedou proto, aby jeli.
Mezi razítky a celními formuláři jsme potkali další tři vozy Mongol Rallye. Posádky dvou set britských aut s motory do jednoho litru obsahu složily v Londýně peněžitou zálohu a vyrazily na charitativní trip do dalekého Mongolska, kde oblaží místňáky svými dary a prodají jim svá auta.
My ale křižujeme hranici (bohužel) opačným směrem. Všechna celní opatření šla opět velmi hladce, několik zběžných prohlídek, vyplněných papírů. Potřásli jsme si s Angličany rukama, sdělili jim, že je čeká asi tak dvě stě kilometrů té nejšílenější silnice, jakou jsme zatím potkali a vyrazili na cestu.
Oni nám na oplátku říkali, že tam dál je taky „very bad road“, ale co může být horšího nežli ta děsná roleta?
Nasedli jsme do auta a ještě chvíli se bavili představou, že Angláni teprve poznají, co je to "very bad road“. Vždyť oni přijeli podle mapy po tlusté červené čáře! Jen jediný z členů posádky procedil tiše mezi zuby, že jejich auta byla krapet špinavější, a že vypadali potrhaní a ušmudlaní, jako kdyby se vrátili ze stavby. "Troubové… prostě to neumí! Není důležité umět se vykopat, ale umět se nezahrabat!“ honosil se Dan již bravurně zvládající trabantí tanec na prachu.
9962 km: Objížďka po 'kazašsku'
Když jsme se v Bejnu ptali na kvalitu silnice, po níž jsme se chystali vyrazit dál – na jeden z důležitých tahů zemí – lidé jen klopili oči k zemi a občas špitli „plocha“ (špatná). Došla-li řeč na politickou situaci, padaly metafory jako: „Kaky naš prezident? Pasmatri darogu!“ (volně přeloženo: chceš-li vědět jaký je náš prezident, koukni se na silnici). Silnice jsou holt v Kazachstánu problém.
Pomalu se snášela tma, ale chtěli jsme být prostě pryč. Prvních pět kilometrů. Paráda… sice rozbitý asfalt, sem tam díra jako hrom, ale kam se to hrabe na roletu. Opět jsme si s úsměvem vzpomněli na Anglány. Ti museli koukat. Neuběhlo ani pět minut a koukali jsme my s dusícím se Egu zahrabaným po světla v prachu.
Kdybyste někdy chtěli stavit novou silnici po 'kazašsku', udělejte to následovně – rozkopejte dvacet kilometrů najedou tak, že z původní silnice zbude jen drť. Značku zákaz vjezdu můžete použít, ale mnohem účinnější je velká hromada hlíny, případně hluboký příkop. Na začátku udělejte šipku objezdu mimo silnici, na konci naveďte šipku zpátky a hotovo. Kudy objížďka povede? Vždyť je všude kolem tolik místa!
Po obou stranách silnice se rozprostře široký pás ohromných prachových dun rozježděného terénu stavebními stroji, četnými náklaďáky a kamiony. Kromě výrazného zpomalení husté místní dopravy tak vznikne i poměrně veselé divadlo zapadajících osobních automobilů, kamionů, převrhávajících se náklaďáků, zoufalých chlapíků s lopatkami, lopatami, popojíždějícími záchrannými buldozery… vše impozantně dokresleno ohromnými oblaky prachu.
Když jsme na několika metrech už potřetí vytahovali lopatku a prováděli Č-P1, roztáhli jsme prostě plachtu tam, kde jsme byli a před spaním pozorovali tu šílenou změť světel a pípajících strojů, nápadně připomínajících Kocourkov.
10050 km: Really very bad road
Když jsme druhý den za úporné lopoty projeli tuto šílenou dvacetikilometrovou objížďku a spatřili cestu za ní, začali jsme vzývat roletu a proklínat sami sebe za všechnu hanbu vrženou na hlavy Angličanů.
My jsme byli ti, kdo nevěděli, co je "very bad road“, my byli ti, kdo neznali Kazachstán! Hlavní severojižní tah kolem Kaspiku vypadal jako motokrosová trať s tím rozdílem, že ve dvoumetrových dírách plných prachu mizely kola kamionů, Kamazů a Zilů, slabší nátury zapadaly ve snaze uniknout dírám v přilehlé poušti. Sem tam bylo možno u krajnice vidět zrezlá torza aut, která to prostě "nedala“. Silnice, po které se dá při hodně silných nervech jet i dvacet.
Díra, písek, smyk. Tohle není žádné rallye, ale hlavní tah Uzbekistán-Kazachstán.
Trabi se smutně potácel v rozhodování mezi prachovou závěji a truplámající dírou. Občas jedoucí na jediný válec. Jeho břicho, šusplech a výfuk byly masakrovány a filtry pravidelně zasypávány. Tak přišla skutečná očista, kterou jsme v Praze barvitě všem líčili, ale nikdy jsme si ji vlastně nedokázali představit. Sranda skončila, Egu měl problémy.
Ihned jak jsme vjeli na jednu z výjimečně zrekonstruovaných částí silnice, motor jsme podrobili koupeli zbytky drahocenné vody. Nevěřili jsme vlastním očím, kde všude prach byl. Večer jsme před spaním, unavení a za tmy provedli celkový rozbor motoru. Omlácený výfuk a povolené šrouby… prasklé oplechování motoru… to všechno byly drobné závady. Stržená manžeta na poloose, vrstva prachu nebezpečně blízko životně důležitého ložiska. Jak rádi hrajete ruskou ruletu? Zadření jednoho kola by mohla být konečná.
Trans Trabant Team, www.transtrabant.cz