Luxus na vlnách
Středozemní moře, kdesi uprostřed, kus za Sicílií. Pomalu se blížíme k břehům Afriky, k Tunisu. Pět nadšenců pevně rozhodnutých dojet z Prahy do Kapského města a dva trabanty, neméně důležití členové posádky, před nimiž leží úkol dovést tuhle bandu cvoků až na jih. Zatím se ale všichni plavíme na palubě na první pohled luxusní lodi. Ale jen na ten první.
Salonek na přídi trajektu Splendid zabrala policie. Okna, která kdysi hleděla na modravou dál před lodí, jsou zatemnělá. Polámané žaluzie, plastové židličky a hromady papírů. Stolky kolem jsou obsazené většinou dost ošuntělými pasažéry vyplňujícími formuláře.
Druhý konec na tom není lépe. Bazén na zádi pozná vodu, jen když do něj zákazníci kavárny hodí kelímek od čaje. Sličné krásky opalující se na palubě z ušlechtilého dřeva vystřídali polehávající Arabové.
Happy Ramadan!
Tunis, samoobsluha u silnice. "Do you have some bread?" … "Le pain?" Předvádíme bochník chleba při porcování, že by na nás byl i Boris Hybner pyšný. Arab začne mávat před obličejem rukama a kroutit hlavou… tady jsou dveře, rádi jsme vás viděli, už se nevracejte.
Ramadán. Jíst, pít, kouřit, souložit… za světla zapovězeno. Šouráme se k autům. Míjí nás chlapík s čerstvými plackami! Odkud přišel? V utajení hodném Phila Marlowa pátráme. Někdo nás odbyl, jiný halasně odmítá naši nehoráznost. Jak velí víra. Ale nám, kteří se před východem slunce nenasnídali, velí hlad. První vlaštovkou jsou tři placky, podpultovka. Po dalších ani stopy.
Naděje mizí, když tu se zjevuje… Mohamed. Ne ten... jiný, ale nám jako prorok snídaně stačí. Vede nás úzkými uličkami, prašnými cestami, mezi zahrady až na okraj města. Po seznámení s jeho matkou, otcem, manželkami, dcerou, synem, koněm a psem přináší čerstvě upečený arabský chléb, k němu pytel datlí, šest granátových jablek, svou adresu a telefonní číslo. "Napište mi z Kapského Města!" volá na rozloučenou, když se konečně přestal bavit mapou na naší kapotě.
Mohamed byl jediný, kdo nám byl v Gabesu o ramadánu ochotný prodat jídlo
Benzinová alej
Tunis, nedaleko libyjské hranice. Jedeme benzinovou alejí, ale bez jediné benzinové pumpy. Tady by nepřežily. Tady vládne benzin a nafta pašované z Libye a města po setmění halí mihotavé světlo červených luceren. Ne ne, nic takového, jsme sice u hranic, ale tohle není tuniské Dubí. Červená vábí noční poutníky ke koupi paliva tak levného, že by se sem snad vyplatilo jezdit i z Čech.
Malé nádrže malých aut potřebují benzin. "Zastavíme, kde to bude fotogenické," rozhodujeme, když míjíme přehršel stánků, stanů, chýší a chatrčí nabízejících benzin. Těžko vybírat, fotogenické jsou tyhle "pumpy" všechny. Zrezivělé barely, pyramidy kanystrů plných benzinu a promaštěná zem, která by sama vydala palivo k provozu lokomotivy na trati Praha - Bratislava.
"17 litrů," žádám naivně. Víc do nádrže nenacpeme. "Sedmnáct?" ptá se nejistě jeden ze dvou kluků majících tuhle výbušnou půdu na povel. "Ano, sedmnáct." "Tak sedmnáct," rozhodl ten větší a část benzinu z dvacetilitrového kanystru vylil. "Asi takhle?" Ukázal na vlnící se zelenkavou hladinu, která byla prokazatelně o kousek níž než předtím. Ale o kolik, to nemáme tušení ani my, ani pumpař.
Ptám se na cenu. Po menší debatě jsme na třetině oficiální. Souhlasíme. Ten menší bere hadici, nasává benzin a tankuje. Benzin v puse je tu, zdá se, denním chlebem.
Chuť černého zlata na jazyku
A bohužel záhy i pro nás. Těžko říci, zda za to mohly nečistoty v pofiderním palivu, ale trabant Babu tiše stojí. Neměl by, jeho motor má teď zvonit ve volnoběžných otáčkách. Otevřít karburátor, vysát pusou benzin a vyčistit volnoběžnou trysku. Nepomáhá, ať foukáme, jak foukáme, motor nejede. Tohle chce stlačený vzduch a dílnu.
Babua začal zlobit karburátor. A už nepřestal.
Tak tečou brzdy, nebo netečou?
Konec policajta
Trabantem AfrikouNavštívené země: Německo, Rakousko, Itálie, Tunis, Libye, Egypt |
Pod otevřenou haubnou sleduji policajta, kterého nám přidělili. Pořád má stejně kamenný výraz. Občas se zvedne a prohlédne si můj foťák. Když mu ho nabízím do ruky, odmítá. Fotit se taky nechce. Pak vezme mou známku na krku s krevní skupinou a alergií na penicilin. "Army? Military?" "Ne, jen pro jistotu." Kývne hlavou, po tváři se mu mihne náznak úsměvu, ale hned zas zkamení.
Nocování v poušti inspiruje k ledasčemu
Vstávání v poušti už tak povznášející není
Konečně se zvedne a vejde do šera servisu. Za autem sáhne za pas a vytáhne pistoli. Pak mobil. Za půl hodiny přijíždí mladík, který vypadá jako jeho mladší kopie. Ani jeden se nerozloučí a odjíždějí. "To byl jeho syn, Masúde?" ptám se nám přiděleného a těžce placeného průvodce. "Ne ne, bratr." Když se zajímám, jestli se něco nestalo, pousměje se: "Vy už prý ochranu nepotřebujete..."
Ani v noci jsme si tmy neužili. V Libyi nás chtěli mít na očích, tak na nás svítili reflektory.
Za 1 000 kilometrů pěšky do vězení
"Tady se toho moc dělat nedá. Lovit ryby, nebo dělat hlouposti. Když jsem dodělal školu, tak jsme se s kamarády sebrali a šli, dokud jsme neušli tisíc kilometrů," vykládá Masúd, zatímco sedíme ve tmě u aut a potahujeme z doutníků. Dává si pozor, aby nevdechoval – doutníky tu neznají. Usměje se do obláčku kouře a pokračuje: "Myslel jsem, že si uděláme pauzu a všechno bude v pořádku. Když jsme se vrátili, přišla si pro nás policie." Valím oči a namítám, že nic neudělali. "Jenže oni se tomu právě divili. Pořád se ptali, proč jsme šli, kam jsme šli, proč nás bylo, kolik nás bylo, co jsme tím chtěli dokázat. Těžko se dostávalo ven…"
Navíc on to prý nemá na libyjských úřadech jednoduché. Většinou ho považují za Maročana, podruhé za Alžířana. Nechápu. "Já mám v arabštině hrozný přízvuk. Mluvím tak jen občas, jako anglicky. Jinak všude mluvím berbersky." Poprvé si všímám jeho kudrnatých vlasů, světlejších očí a orlího nosu s velkou jizvou u kořene. Navíc na každého Araba kouká z výšky. "My sem patříme, ale když někam přijdu, stejně musím většinou vyndat papíry. Jednoduše nemluvíme ani nevypadáme jako Libyjci."
Buď do Libye, nebo nikam!
Masúd – průvodce se svatou trpělivostí
Jak se krade oficiálně (a ve velkém)
Egyptská hranice, palčivá přítomnost. Libye byla divná, ale z našeho pohledu alespoň férová. Všechny poplatky, a že jich nebylo málo, celkem asi 15 000 korun, hlásila předem. Egypťané po nás ale teď chtějí skoro 16 000 korun jen za to, že pustí auta přes hranice.
Žádné clo platit nebudeme, hulákám na podivného chlapíčka v pruhované košili, co se tváří jako úředník. "Právě jsem telefonoval s naší ambasádou, když máme karnet, clo neplatíme." Pravda je jen to druhé, odsud telefonovat nemůžeme, mobilní signál pořád chytáme z Libye, kde vládne mobilní blackout. "Ne ne, musíte zaplatit."
"Za co?" ptám se. "Například za změření emisí," usměje se pruhatec. Emisní kontrola made in Egypt je jednoduchá. Z přístroje na měření výfukových spalin zbyl jen terminál sloužící jako tiskárna na potvrzení, auto není potřeba.
"Máme dvoutaktní motory, tomu se emise měří jinak," kontruju. Je to trochu vratká odpověď, ale zabírá. "Tak emise vlastně platit nemusíte," vzpomíná si náhle pruhatec. "Ale zbytek ano," dodává rychle. "Dobře, ale chceme potvrzení." Pravý hák ho sráží k zemi. "Tak si vyměňte peníze a vyběhejte si všechno sami."
Trabantem napříč Afrikou. Egyptští dělníci se vracejí s výslužkou z Libye
Po šesti hodinách a jedné večeři s celníky (zapadlo slunce a Korán povolil po celodenním půstu jíst) máme všechno. I tak nás "přátelský" Egypt pěkně oškubal, ale proti požadovaným 16 tisícům jsme ušetřili pět a půl tisíce. Clo nám s klidem napočítali, vše opsali z karnetu sloužícímu k bezcelnímu odbavení a řekli si o 3 500 korun, další necelé 3 500 za povinné ručení a nakonec 3 500 za egyptské značky.
V Libyi jsme za ně zaplatili jen zálohu, obáváme se, že tady už našich 1 000 egyptských liber nikdy neuvidíme. Welcome to Egypt, the land of civilisation, hlásá oprýskaná cedule.
