Do Káhiry jsme vůbec nechtěli. Město pyramid se změnilo v město smogu, betonových věžáků a fotogenického chaosu. Fotogenického, pokud tu nemusíte žít. A nás tu čekala doba delší, než jsme si vůbec uměli (a chtěli) představit.
Hlavním úkolem bylo získat víza do Súdánu. Ve Vídni nebyl konzul, nebyla víza, byl ramadán - největší muslimský svátek. Do Káhiry jsme přijeli, když končil. Skončil a… začal další svátek, něco jako naše Vánoce. Ani u nás o nich nikdo nehne prstem, tak co teprve tady. Vytoužená víza se nám zase o kus vzdálila.
Nevadí, řekli jsme si, z Prahy tu budou za chvíli díly, potřebné k opravám. Poslali jsme je přece s velkým předstihem nadnárodní spediční firmou. Sure, we can! Skví se na jejich dveřích. Kdyby Barack věděl, jaký je na ně spoleh, parafrázi jeho sloganu by jim zakázal. Na oranžovo natřené sídlo nemají velké, ale dost na to, aby v něm zmizely naše díly. Dopravce je nemá, ambasáda je nemá, my je nemáme, prý jsou na celnici. Mohli jsme je poslat poštovním holubem na steroidech a byly by tu dříve.
Když pak prakticky na každém rohu zakopáváme o motorky s hrdým znakem Jawa, začínáme uvažovat, že kvůli speditérům vyměníme německé vozítko za české motocykly. Se součástkami bychom pak rozhodně neměli problém. Trabant je ale trabant.
Přesto, když vidíme, co všechno tady přetěžované Jawy zvládají, srdce motorkáře v části z nás zaplesá. Navíc, cena je tu opravdu příznivá - třistapadesátku v perfektním stavu pořídíte v přepočtu za necelých 18 tisíc. "Prodat? Ani náhodou," odhání nás ale jeden z hrdých majitelů před servisem. V konkurenci čínských Harlveyů a Keweseki si tu Jawa drží místo spolehlivého tahouna.
To je tak blbé, až to vypadá jako spiknutí
"Proč je na té mapě jen takový canc?" ptáme se, když nám náš nový známý vysvětluje, jak se kam v Káhiře dostaneme. Rozložená mapa zobrazuje jen úzký diagonální pás ze skutečné rozlohy metropole. "Paranoia," pokrčí rameny. "Nechtějí, aby jejich mapy zneužil nepřítel." Výsledek je, že na našich výletech často narážíme do běloby, kterou staří Římané označovali "Hic Sunt Leones."
Nejsme ale první. Večer nám u bazénu vypráví další v Káhiře žijící Češka, jak se snažila dostat z odlehlé části města domů. "V mapě jsem si našla žlutou trasu metra a bez problémů došla až k její stanici. Tam ale nic. Najednou vidím nápis Metro, tak jsem vešla do suterénu. A mezi regály hledám turnikety. Byl tam jen obchod."
Egypťané se zřejmě tak těší na třetí linku místní podzemky, že ji už nějaký ten pátek zakreslují do map - co na tom, že ještě nestojí a jen tak stát nebude. Místní síť supermarketů Metro pak omyl tápajícího nováčka dotáhne k dokonalosti. Mapy však lžou i mnohem zákeřněji…
K pyramidám kolem tanků? Ne!
"Tak a teď už jen první doleva a povede nás na Sakaru," skládám mapu a vyhlížím z okénka auta do ruchu velkoměsta. "Vlevo jsou pyramidy v Gize, odbočíme za nimi," kontruje Dan od volantu. Jenže dálniční spojka se neobjevuje.
Nevadí, kousek za ní je v poušti cesta, která nás svede rovnou na Sakaru a Dašúr. Ani ona se ale neobjevuje.
To už se obávám, co si o našich navigačních schopnostech říkají v trabantu za námi. Po dalších pár kilometrech se otáčíme a míříme zpět na Káhiru, třeba jsme odbočku jen přehlédli, říkáme si. A skutečně, cedule s dvojjazyčným nápisem Dashur a šipkou správným směrem na sebe nenechá dlouho čekat.
Zahýbáme z hlavní cesty k jedné z mnoha bran, které tu značí vjezdy do komplexů. "Asi další checkpoint," říkáme si. Jenže zmateně pobíhající voják s kulometem namísto obvyklého kalašnikova nás vyvádí z míry.
"Dashur this way?" ptáme se. "Yes, yes," kýve hlavou voják a vypadá, že snad i odstraní kužely blokující vjezd. V tu chvíli ho odstrkuje mladík v tričku s taťkou Šmoulou. "Co si přejete, kam jedete?" Vysvětlujeme, že podle mapy tudy vede tah k pyramidám.
Nejdřív nakrčí čelo, pak mu zacukají koutky: "Sakara? Dašúr? To musíte zpátky a doprava!" "Kam až?" "Do Káhiry, v Gize zahněte." Takže zpátky tam, odkud jsme ráno vyrazili.
Až když odjíždíme, všímáme si výzdoby brány - staré válečné vozy na ní doplňuje mozaika tanku. Stejný stojí i na křižovatce. To, co na mapě i na značkách vydávali za silnici, je vjezd na tankovou základnu. Ještě že na žlutá komiksová autíčka se nestřílí ani v Egyptě.
Prasata sežrala vodní dýmky
Káhirské ulice jsou plné dětí. Není škola a egyptští rodiče mají novou hrozbu: "Nezlob nebo začne škola a nepomůže ti ani prasečí chřipka!" Kvůli téhle chorobě tu totiž uzavřeli pod hrozbou zásahu armády vzdělávací ústavy. Nejprve do 26. září, pak do konce měsíce a teď se dokonce mluví o tom, že by se škamna neměla capartům otevřít do konce ledna.
Což o to, škola nám až tak nechybí, egyptská byrokracie ale rozhodla, že prasečí chřipku může šířit i jedna z nejpopulárnějších místních kratochvílí - vodní dýmka. Kromě rozjívených školáků tak v ulicích vysedávají i zoufalí důchodci, kteří si při backgammonu můžou nanejvýš cucat palec - a chytnou chřipku stejně.
Čekání nás ale brzy přestalo bavit a rozhodli jsme se podívat hlouběji do vířící Káhiry a překročit linii akvaduktu. Ten od sebe odděluje dvě města, podobně, jako donedávna pražský karlínský viadukt.
Káhira, to jsou pyramidy, sfingy, hotely... když vás sem přiveze cestovka, když ne, je tu druhá Káhira, špinavá a skutečná. Sednete na metro, místní na vás chvíli koukají jako na bílou paní, projedete dírou v římském akvaduktu a jste tam. Na jedné straně obyčejně špinavé město, na druhé město neobyčejně špinavé.
Pod vyhublým koněm tu podřimuje smečka psů, která je brání jako vlastní ledničku. Hřebci skutečně vypadají, že dlouho nevydrží. Ostatně betonovou suť okusují příznačně na hranici koželužské čtvrti. Pár dní ale ještě asi jejich kůže na bubínku pro turisty neskončí. Jindy nesnesitelně páchnoucí sušárny jako ze cyberpunkové Šanghaje páchnou o svátcích docela snesitelně, procházejí totiž právě údržbou a čištěním.
Smrt krásného trabanta
trabantem afrikouNavštívené země: Německo, Rakousko, Itálie, Tunis, Libye, Egypt |
Děsivé zvuky linoucí se zpod kapoty, nevěstily nic dobrého. Klapot, chrkot, konec, musíme zpátky. Táhnout trabantem trabanta takřka 50 km do mírného kopce, a pak napříč jedním z nejšílenějších měst světa, nebyla legrace. I když… nebýt fatální poruchy, provozovat vlastní ikarus v takhle šíleném provozu je legrace nezměrná, vyšší level řidičské posedlosti. A dokázali jsme to! Normální lidé se jezdí na pyramidy dívat, my kolem nich taháme trabanty.
K velké závadě stačilo selhání malého dílu - ložiska pístního čepu, rozpadlo se na prvočinitele a s pečlivostí eboly zmasakrovalo motor zevnitř. Písty od válců rveme násilím. Musíme vyměnit polovinu motoru. Samotné ložisko nám chybí. Nadnárodní, superspolehlivou, avšak po arabsku fungující kurýrní službu po předchozí zkušenosti odmítáme použít. Součástku nám do dvou dnů dovezl sám zástupce našeho velvyslance v Egyptě.
Kuchyňská linka na ambasádě se změnila v ponk, následoval den práce v podmínkách uhelného dolu, totální generálka motoru a srdce trabiho opět bije. Otáčíme k jihu. Vzhůru dolů za velkou súdánskou neznámou!