Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Trabant má výškovou nemoc a budí ho samopaly. Kašmír je prostě boží

aktualizováno 
Kolem je nádherná krajina, která vás těší na každém kilometru a sedíte v autě, jež vás na každém kilometru víc a víc štve! Žlutý cirkus se probíjí Himálajem a dává mu to pořádně zabrat. Stojí to ale rozhodně za to!

Babu má problémy a netušíme proč. Je možné, aby trabant trápila výšková nemoc? | foto: Vojtěch Duchoslav, Marek Duranský, Zdeněk Krátký

Sedím v maluchu a šlapu, šlapu, šlapu a šlapu… už asi hodinu. Škoda, že to nijak nepomáhá, abychom se pohybovali vpřed. Abychom se vlastně pohybovali kamkoli. Šlapu pedál brzdy. Měníme hlavní brzdový válec, což je věc schopná zařídit, aby se auto nepohybovalo.

Že nám maluch moc nebrzdí, by byl problém i doma, natož v Kašmíru, kde stoupáme do výšek přes tři kilometry, a pak z nich padáme dolů. Je tady krásně, ale měli jsme tu být před týdnem.

O dva týdny dřív všechno šlapalo, jak mělo. Vyjeli jsme z Nepálu a mířili na Dillí. Tam to začalo. Maluchu se vytrhl výfuk. Taková jeho oblíbená hříčka, kterou provozuje už od Jižní Ameriky.

Pak obvykle následuje vyndávání motoru. A to je pořádný opruz, to se nám fakt nechce dělat. Maluch s dírou ve výfuku řve. Trhá to uši, když jedete za ním, natož, když sedíte v něm. Dost dlouho to vydržíme.

Fotogalerie

Smutně dumáme, co s tím, když náš kameraman Zdeněk jen tak mezi řečí pronese: „Tak vyřízneme do plechu mezi motorem a kabinou díru a opravíme to zevnitř.“ Nejlepší nápad dne a on to řekne jen tak, potichu! To dělá pořád!

Když jsme na minulé cestě hledali nový snímač otáček, po dvaceti minutách marného pátrání tiše řekl „Není v náhradním válci?“ Samozřejmě, že tam byl, když ho tam sám dal! Někdy byste ho zabili, ale bez něj bychom byli ztracení.

Pod oranžovou oblohou

Vyřezali jsme díru do zadní stěny auta, opravili výfuk s motorem na svém místě a dorazili do olbřímího hlavního města Indie. Jak těžká špinavá propocená duchna na nás dosedla oranžová obloha. Prach z pouští Rádžasthánu nesený větrem. Slunce připomíná bílou baterku, je vedro k zalknutí.

Spíme nazí vedle dálnice a leje z nás pot. Pořád čekáme, kdy prach zmizí, ale tomu se, zdá se, ve vzduchu líbí. Doufáme, že vyjedeme nad něj, až dorazíme do hor, ale je tu pořád, i když jsme už vysoko nad Sněžkou.

A maluchu explodoval výfuk! Prostě se roztrhl. Vypadá jako hlaveň děla po těžkém boji a maluch zní jak žába na steroidech. Hromové „kvakvakvakva“ se nese krajinou. Kapitán malucha Honza si nasazuje helmu motorkáře Marka, aby mu nepraskla kraválem hlava. Nacházíme svářeče, dalšího do sbírky svářečů po celé planetě. Opraveno, stoupáme a kocháme se.

Jsme zvyklí na poruchy i opravy, ale kreativita strojů žlutého cirkusu ve...

Prach pomalu mizí a my jedeme výš a výš, přes lesy, nádherné a hluboké, a pak dál, hory už jsou nadosah..., když trabantu Egu praskne válec. Novinka! To se nám, ještě nestalo. Na kraji cesty rozebereme a složíme celý motor, abychom to druhý den dělali znovu, protože vydává divné zvuky, načež je vydává dál. Nabíráme větší a větší ztrátu.

Jsme zvyklí na poruchy i opravy, ale kreativita strojů žlutého cirkusu ve vymýšlení „co se nám dneska rozbije“ začíná dosahovat absurdních rozměrů. Další den maluchu praskne levá zadní pružina. Náhradní máme jen díky tomu, že jsme slepí. Ve Váránasí jsme měli pocit, že praskla pravá pružina a šílení Slováci z týmu „Lada svetom“, kteří to, co my jedeme měsíc, projedou žigulíkem za tři dny, nám přivezli náhradní. Pravá prasklá nebyla, levá praskla teď.

Další půlden v háji, ale lepší než jet s křivým autem. Musíme pohnout! Volá nás Kašmír, Himálaj, nádherný a divoký kus Indie, který tak úplně Indií být nechce, což se ovšem Indii ani trochu nelíbí.

BRO, BRO, BRO...

Blížíme se k horám a děsím se, aby se nově složený motor nezadřel. Skutečně vysoké průsmyky jsou ale naštěstí pořád v dálce. Obklopuje nás zeleň. Ale nejen stromů. Kolem je absurdní množství vojáků. Kašmír je politicky horká oblast a Indie tu obludným způsobem dává najevo, kdo tady vládne. V každém městě se tyčí vojenská základna, silnice tam a zpět křižují vojenské konvoje. Musí tu být statisíce lidí v uniformách. Celé to nepříjemně připomíná okupaci vlastní země. Muži v maskáčích jsou ovšem maximálně korektní a usměvaví. Přesto nemizí podivná pachuť.

"Buď něžný na mé křivky" jedna z mnoha motivačních cedulí BRO - Board Roads Organzation - vojenské organizace budující silnice v odlehlých oblastech Indie dávající velice důrazně najevo, kdo tomu tady velí.

Stejně jako z nápisů kolem silnic podepsaných BRO, což je sice anglicky „brácha“, ale tady to znamená „Border Roads Organization“ (organizace pro pohraniční cesty). Člověk by řekl, že prostě staví silnice, ale oni jsou všude a hlasitě připomínají, že tady to má pod palcem vláda a armáda.

Na každém rohu na vás „řvou“ jejich slogany, BRO, BRO, BRO… Cesty lemují rýmovaná hesla nabádající tu k bezpečné jízdě, tu k pořádku. BRO na to má zřejmě firemního básníka. „Drink and drive, you don’t survive“ (pij a řiď, nepřežiješ), nebo „Drinking whisky, driving risky“ (piješ whisky, řídíš riskantně), případně „BRO připojuje lidi z okrajů do mainstreamu“ což už se nerýmuje ani anglicky. Vypadá to bohulibě, ale v nepříjemně nadměrném rozsahu to působí až děsivě.

Spolupracujte, prosím!

Další den pomalu končí. Dnes jsme skoro neopravovali, což tiše, abychom to nezakřikli, oslavujeme. Nacházíme si krásnou louku, utáboříme se a spokojeně usínáme.

Ze sna nás vytrhne kmitání světel a siluety samopalů hrající podivné divadlo na stanových plachtách. „Prosím, spolupracujte!“ ozývá se důrazně zvenku. BRO si pro nás přišla! Napadne mě, ale je to „jen“ indická armáda. „Tady nejste v bezpečí, pane“, opakují do zemdlení. Snažíme se jim vysvětlit, že v bezpečí jsme si připadali až do chvíle, než přišli, ale jsou neoblomní. „Tady nejste v bezpečí, prosím, spolupracujte“. Nutno uznat, že jsou maximálně korektní a slušní, ovšem nic nehne s jejich plánem převelet nás jinam.

Dokud nepřišli tito týpci se samopaly, cítili jsme se bezpečně. Podle nich ale...

Dokud nepřišli tito týpci se samopaly, cítili jsme se bezpečně. Podle nich ale v bezpečí nejsme, dokud nepůjdeme, kam nám řeknou.

Balíme stany a za doprovodu obrněného džípu odjíždíme do tmy. Naštěstí jen za roh, kde nám jejich průzkumná jednotka našla jinou louku. Sice hrbatou, ale vedle jejich základny, což je zřejmě v bezpečí. Objevuje se i její velitel. Velice slušný s velice pěknou angličtinou. Je vidět, že je mu jasné, jak moc otravní jsou a dělá vše proto, aby nebyli.

Nakonec uléháme s pocitem, že ze všech prudičů, které už jsme na cestách potkali (a, že jich bylo), byli tito nejméně prudiví. A pak nám dochází ještě jedna věc. Oni se tady skutečně nemusí cítit bezpečně, ono to moc nevypadá, že by o jejich přítomnost Kašmířané stáli.

Smrtící cestou na výlet

Ráno stoupáme dál, přes tři kilometry nad mořem a výš. Není jiná cesta. Trnu nad nezajetým válcem, každý zvuk mě děsí. Doufám, že cesta nebude moc prudká, ale ona je. Prudší a prudší, pak zmizí asfalt… a začne pršet.

Průsmyk Zoji. Bývá označován přídomkem „smrtící“, ale to úplně nekoresponduje s živým provozem, který na uzoučkých serpentinách panuje. Není divu, ony jsou všechny indické silnice smrtící, tak proč si dělat vrásky zrovna tady?

Zoji La je průsmyk, který je branou západní cesty do Lehu. Úzké cesty vykutané...
Babu to najednou balí, a tak ho náčelník jako oslík táhne do kopce. Popohánění...

Okraje úzké nezpevněné cesty se drolí, déšť žene dolů směs bláta a kamení a přes to jedou Indové. S maličkými osobáčky, jakoby mířili na nákup, v mohutných barevných náklaďácích, které se jen tak tak vyhnou, to všechno zahuštěné smečkou offroadů.

Všichni jedou, jen my bojujeme. Je srandovní, jak na velikosti nezáleží, záleží na výkonu. Předjíždí nás autíčka malá jak trabant, ovšem s motůrkem dvojnásobné síly. Oni jedou, my se rveme. Ale stoupáme. Jen pomaleji a pomaleji.

Voda se valí shora i zdola a druhý z trabantů, Babu, ztrácí dech. Po Markovi ho zkouší popohnat fotograf Vojta, ale nakonec do něj usedám sám a jak trucovitého oslíka jej ženu vzhůru, vlásenku za vlásenkou, výše a výše do mraků. Připadali bychom si jako dobyvatelé a dobrodruzi… kdyby nás nepředjížděly rodinky na výletě.

Indové na sněhu

Konečně jsme nahoře a tam se otevře ta nejlegračnější a nejmilejší scenérie, jakou si snad lze v horách představit – Indové na sněhu. Místo vrcholové knihy, kde hrdě zapíchneme prapor a zvoláme „dobyt“, je tu ostrůvek špinavého sněhu tak padesát na sto metrů a na něm nadšeně sáňkují lidi, kteří možná vidí sníh poprvé v životě. Všichni mají holínky a teplé oblečení z půjčovny s velkými barvou načmáranými čísly na zádech. Koulují se, sáňkují a září nadšením.

Přiznáváme, že Indové nám už lezou nervy. Jejich nadšený zájem o naše auta, kdy se s námi chtějí fotit denně doslova desítky lidí, je už otravný. Nemyslí to zle, jen neznají míru a netuší, že jsou už miliontí první.

Sáňkování v Indii. Kvůli tomu sem jezdí Indové hodně zdaleka.

Sáňkování v Indii. Kvůli tomu sem jezdí Indové hodně zdaleka.

Indové na sněhu. Kokosy zatím nedorazily.

Indové na sněhu. Kokosy zatím nedorazily.

Ale tady, tady, kde nadšeně zírají na sníh místo na nás, jsou roztomilí. Stejně jako naháněči nabízející nám svezení na saních. Odpověď, že jsme z Evropy a u nás máme sněhu vážně hodně, je přivede k chápavému úsměvu a změně kurzu. Tak rychle jsme se ještě prodejců všeho možného i nemožného nezbavili. Jsou vlastně v pohodě… když nám nelezou po autech.

A kluk, který k nám zrovna přijel na sněžném skútru také. I on nám nabízí svezení, a i on uznává, že je to kravina. Pak s širokým úsměvem přitáhne sáňky jak z Krakonoše a lyžníků a sjíždíme těch vzácných sto metrů sněhu. Když při loučení použijeme slovo Indie, zvolá „Žádná Indie, Kašmír!“ A tak to tu má asi dost lidí.

Krása střídá nádheru

Necháváme sněhomilce za sebou a klesáme dolů. Jak se ale objeví stoupání, Egu nechce jet. Zadřený motor? Už ne… Jen vyměníme svíčky a jedeme dál, banalita. Už mi hrabe! Kdykoli jindy by mě takový katastrofický scénář nenapadl.

Klesáme a před námi se otevírají údolí, derou se modré řeky a v dálce září čerstvý sníh. Skvostné! Dokud se při brzdění neozvou z trabantích brzd odporné zvuky a pedál nezačne skákat, jako bychom měli ABS z tanku. Auto jen tak tak zastaví. A v mžiku u nás brzdí milovníci selfie. Už nám zase lezou na nervy! Hlavně mně, který už opravdu nechce nic opravovat a už vůbec nemám náladu dělat atrakci.

Brzdy dostávají zabrat. V Africe nám shořely a v Indii...
Znáte ten vtip z leprotické školy? Jak jeden žák druhému povídá:

Naštěstí to není tak zlé, jak to vypadalo. Za půl hodiny jedeme dál a s padající tmou nacházíme krásné místo u modré řeky, kde nás celou noc nikdo neprobudí a celé ráno jsme sami. Jen my a nádherné hory.

Nádherné ráno, krásné silnice a dechberoucí scenerie kolem. Celých třináct kilometrů! Než přestane do motoru trabantu téct benzín, takže nejde rozjet a maluchu přestanou fungovat brzdy, takže nejde zastavit.

A tak sedím v maluchu a šlapu, šlapu, šlapu a šlapu… a doufám, že se nám podaří dostat včas z hor, protože před námi je Pákistán a hlavně Čína, kde musíme být v jediný přesně daný den, kdy nás za přísného dohledu nechají projet dál. Nesmíme se opozdit. A my jsme se opozdili už víc než dost!

Druhý den se maluchu vytrhl šroub kola a praskl disk...

Autoři:


Nejčtenější

Nejsilnější cestovní pas už nemají Němci, nejslabší mají stále Afghánci

Pokud by prý města a obce ze svých peněz nedotovaly úkony, které na ně přenáší...

Nejsilnější cestovní pas už nemají Němci, ale Singapurci. Obyvatelé tohoto městského státu v jihovýchodní Asii se díky...

Sezona skončila, lidé jsou pryč. Kam na poslední chvíli k moři a do hor

Noli, ležící západně od Janova, patří k nejpěknějším místům Ligurie.

Mnohem méně lidí, mírnější ceny, přitom ještě stabilní počasí. Takové jsou hlavní výhody návštěvy přímořských i...



Experti varují před tuningem elektrokol. Stroj zničí a je nebezpečný

Redaktor MF DNES Miloslav Lubas s manželkou si vyzkoušeli, jak se v Jizerkách...

Někteří majitelé elektrokol své stroje upravují a navyšují jejich maximální rychlost s podporou motoru. Proti tuningu...

Pilot boeingu zapomněl vyrovnat tlak v kabině, cestující krváceli z nosu

Ilustrační foto

Nejméně třicet pasažérů muselo vyhledat ošetření poté, co pilot indických aerolinek „zapomněl“ stisknout tlačítko...

Na Mount Everestu řádí pojistná mafie. Horolezce okrádaly i nemocnice

Horolezci se kochají pohledem na Mount Everest

Stovky milionů dolarů během několika posledních let měly vydělat na pojistných podvodech nemocnice, společnosti s...

Další z rubriky

Nejsilnější cestovní pas už nemají Němci, nejslabší mají stále Afghánci

Pokud by prý města a obce ze svých peněz nedotovaly úkony, které na ně přenáší...

Nejsilnější cestovní pas už nemají Němci, ale Singapurci. Obyvatelé tohoto městského státu v jihovýchodní Asii se díky...

Bulharské UFO. Na chloubu komunistů přispěly i děti ze školky

V mlze vypadá celý památník snad ještě pompézněji.

Památník Buzludža vlastně stavělo celé Bulharsko. Měla to být velká sláva a také byla. Avšak dlouho nevydržel. Po...

VIDEO: Přes Alpy na skákacím míči. Šílený nápad vznikl u bezdomovce

Brit překonal Alpy na skákacím balónu

Celkem sedmnáct dní mu trvalo, než na trase dlouhé 76 kilometrů proskákal přes Alpy z Itálie do Francie. Steven Payne...

Najdete na iDNES.cz