Trabantí cirkus hraje svoji pevnost Boyard. A našel ztracené město

aktualizováno 
Konečně jedeme! Sice pomaleji, než by se nám hodilo, ale zase ne tak pomalu, že bychom to nečekali. A stojí to za to. V Indii nikdy nevíte, co vás zabije dřív, ale o to víc vás to tady baví. A tak si tu píšeme svůj malý hrdinský epos a snažíme se moc nenaštvat místní bohy.

Symbol Hampi je kamenný kočár. Ale kočár je zabetonovaný, takže jedeme dál se svými plastovými kočáry. | foto: Vojtěch Duchoslav, Marek Duranský, Zdeněk Krátký

Kolik poruch má trabant na sto kilometrů? Řekneme vám to naprosto přesně - nepočítaně! Už několik dní máme pocit, že s námi náš mechanik Míla hraje něco ve stylu pevnosti Boyard. Každý den pár šikovně ukrytých věcí k opravení. A protože se náš trabantí guru jmenuje Foukner, říkáme tomu Foukyard.

Začalo to velkolepě rozebíráním motoru a teď už jedeme ve vytrvalém tempu různých větších či menších oprav a hádáme indicie dalších poruch stylem „co jsme ještě nerozebírali“.

Nutno však přiznat, že Míla se vrhl do příprav s takovou vervou, až skončil v nemocnici s infarktem. Takže se možná nejedná o lstivou hru, jen toho na něj bylo prostě moc. Ale o tom to koneckonců je, že to není jednoduché. Byť, když se to rozbije, tak by si člověk přál, aby to jednoduché bylo. A jak nás to ze začátku štvalo, teď to bereme jako sport.

Klání v zírání

Jako sport bereme i debaty se zírajícími Indy, kteří rádi koukají na cokoli a vždy se mezi nimi najde odborník na trabanty, který přesně ví, co tomu je a co dělat. Třeba, že došel benzín, když opravujeme brzdy. Dokud člověk není moc utahaný a otrávený, přijdou mu i milí, pak už jsou na ránu.

Máte štěstí, že jdu zrovna kolem. Snad nedopadneme stejně jako pan Svěrák ve...

Máte štěstí, že jdu zrovna kolem. Snad nedopadneme stejně jako pan Svěrák ve Slavnostech sněženek.

Zatímco se snídaně pomalu vaří, pracujeme. Vojta rozebírá Danův utopený mobil,...

Zatímco se snídaně pomalu vaří, pracujeme. Vojta rozebírá Danův utopený mobil, Dan kontroluje chybějící jména na kapotách a místňáci zírají. Jsou v tom vážně dobří.

Od té chvíle se vztah k našim obdivovatelům liší napříč posádkou. Zatímco většinu týmu štvou všichni, kteří na všechno sahají a lámou zrcátka, Dana rozčilují především kluci kolem šestnácti sedmnácti. Dan tvrdí, že jsou úplně vymletí. Zbytek týmu si myslí, že ho rozčilují proto, že mu stejně staří cápkové budou za chvíli balit jeho dceru. Asi na tom něco je! Těžko však říci, jestli by pak náčelník měl všechny zírající Indy v lásce. Ale holt jiný kraj, jiný mrav.

Ovšem sedat na naši jawu a pořád kroutit zrcátky by vážně nemuseli. Určitou obranou je začít na ně zírat, případně do nich začít ždibat podobně, jako ždibají do našich věcí. Usmějí se, zatváří se maličko provinile… a ždibají dál.

Zatrub a pořiď si dítě!

A tak se prokousáváme pomalu a nejistě od jihu Indie na sever. Ale jedeme. Občas zvládneme i přes sto kilometrů denně. Suneme se tempem řidičů barevných náklaďáků křižujících subkontinent. Nápis „sound horn“, tedy „zatrub při předjíždění“, který se objevuje na jejich zádích, jsme si nechali namalovat i na trabanta. Ale i když jsou naše auta hodně barevná, na výzdobu novodobých indických karavan nemáme. Vlaječky, fangličky, cingrlátka, zrcátka, kytičky, obrázky, všechno, co se řidičům líbí a co určují módní trendy.

Fotogalerie

Zatímco auta z jihu mívají „sound horn“, auta ze severnějších garáží se honosí poetickým zvoláním „blown horn“ (zaduj na klakson) nebo vychovaným „horn please“ (prosím zatrub).

Někdy se objevují i propracované lingvistické kreace typu „hello please sound horn please“ (ahoj prosím zatrub prosím). Ovšem tím to nekončí. Kromě oblíbeného „OK“ či kombinace „sound OK horn“ se často objevuje „use dipper at night“ (v noci používej tlumená světla), což je asi nejméně respektovaný slogan ze všech. Indové svítí naplno do očí vším, čím jde.

Největší záhadou pro nás bylo ovšem „we two, ours one“ (my dva, naše jedna). Nějaká divná slovní úloha, když se nudíte v koloně? Dumali jsme, až jsme zjistili, že to je slogan kampaně pro plánované rodičovství, který původně zněl v jazyce hindi „hum do, hamare do“ anglicky „we two, ours two“ (my dva, naše dvě) a měl pomoci Indii snížit přelidnění. Číst se má „dva rodiče, dvě děti“, načež byl aktualizován na jedno dítě. Vzhledem k tomu, že Indie má přes miliardu obyvatel a stále přibývají další, funguje to podobně, jako svícení tlumenými světly.

Doupata prachu a nafty

Čteme si náklaďáky, předjíždíme náklaďáky, žijeme s náklaďáky. Kolem asfaltových řek stojí přístavy, doupata prachu a nafty - dahaby, motoresty, kde řidiči spí, jedí, opravují, kotví. A s nimi i my. Všechny dahaby jsou ve své podstatě stejné. Prašný plac pro auta, plechová střecha, udusaná hlína, černá kuchyně a to nejlepší - betonový bazén plný vody - koupelna pro řidiče.

Stačí kyblíček nebo uříznutá lahev na polévání a už se rochníte. Voda je celý den příjemně ohřátá, protože je neustále nepříjemné vedro. Čím severněji, tím větší.

Trabantem tam a zase zpátky

Kvůli němu pomalu měníme režim. Vstáváme, nesnídáme, jedeme až do jedné, pak zapadneme do dahaby a čekáme až opadne polední žár. Spalující vedro sálající ze žhavého asfaltu dává zabrat nejen našemu motorkáři Markovi, ale i trabantům, kterým se začíná odpařovat benzín dřív, než samospádem doteče do nádrže. A tak improvizujeme, předěláváme hadičky, hrajeme Foukyard, ale jedeme!

A stojí to za to. Indie má tolik tváří, jako má bohů. Klidná, divoká, úrodná, pustá, fádní, barevná, bezpečná, riskantní. Už ani trochu nelitujeme, že jsme vzdali náš plán startovat z Bangoku, cíle naší minulé cesty. 

Neprobádaný střed

Projíždíme „neprobádaným“ středem. Ono slovo neprobádaný neznamená „hic sunt leones“, neznámý kraj, kde niky nikdo nebyl. Jen sem málokdo ze zahraničí zavítá a to je příjemné. Proplétáme se mezi městy a městečky. Ač provoz není nijak extrémní, ujet sto kilometrů trvá několik hodin.

Občas se objeví něco jako dálnice, ale pak zase zmizí a vrátíme se na cesty plné hlubokých děr, které jsme podle slavného indického eposu a jedné z hinduistických „biblí“ Ramajána přejmenovali na ramajámy. Padáme do ramajam, vyhýbáme se kravským potahům i náklaďákům v protisměru. Jíme, co kde mají, pijeme, co nám kde nalijí a užíváme si to.

Klimatizovaný palác pro obě královy manželky. Na zimu měly postavený každá...
Polonahé krásky se na nás v Hampi prsí na každém rohu. Tyto vítají u vchodu do...

Ztracené město Hampi

Lehounký závan turismu na nás dýchne až v Hampi, ztraceném městě, které kdysi vládlo polovině Indie. Tedy turismu. Jsou tu směrovky s popisky, a to je tak všechno. V obrovském areálu města obklopeného obrovskými kameny potkáváme jen pár cizinců (byť skupinka českých holek potěší), ale jinak je Hampi naše. Paláce, chrámy, trhy, sochy a hlavně příběhy. Indie je zemí příběhů, hrdinů, milovníků, lsti, odvahy i zrady. Tato zem vypráví a dělá to ráda.

Plujeme mezi příběhy

A my mezi těmi příběhy plujeme a píšeme své vlastní, jen o poznání méně heroicky znějící. Byť na krev, pot, prach a olej dochází neustále. Jen ten olej není vonný, ale dvoutaktní. Spíme na prazvláštních místech, koupeme se v zavlažovacích kanálech, přemýšlíme, jestli nás zabije padající kokos z palmy a zjišťujeme, že kokosy zabijí ročně více lidí než žraloci.

Plujeme čajovými plantážemi, řešíme záhady Foukyardu, řešíme úžehy i lehké otravy jídlem, neúspěšně operujeme injekční jehlou náčelníkův zanícený zadek a ukrajujeme další a další kilometry. Severněji a severněji a někde v dálce už hoří pohřební hranice Váranasí. Indie je jak její jídlo - štiplavá a dobrá!

Autoři:


Nejčtenější

Brány a soutěsky Strážovských vrchů. Neskutečný výlet pro milovníky skal

Panoramatický rozhled ze zříceniny Súľovský hrad

Skalní města bývají vyhledávaným cílem turistů. Súľovské skály vám pak k malebnosti přidají bonus v podobě...

Silný žaludek a trpělivost s sebou. Na co se připravit při cestě do Indie

Hmyzí trus a znečištěný vzduch zabarvily původně bílou hrobku Tádž Mahal v...

Do druhé nejlidnatější země světa míří na přelomu roku tisíce cestovatelů. Indie je pestrobarevná a hlavně...



Tísnivé pátrání po starém Bejrútu. Jak jsem si užil lekci pomíjivosti

Centrální čtvrt v Bejrútu byla tak zničená, že se zatím neví, co s ní.

Bejrútu a Libanonu se dříve říkalo Švýcarsko Blízkého východu, dnes však je bohužel pravdou opak. „Bejrút už není tím,...

Byl jsem ve všech zemích světa dvakrát, tvrdí cestovatelský rekordman

Babis Bizas na návštěvě Crozetových ostrovů v roce 2013

Řecký cestovatel Babis Bizas se na svou první cestu vydal v roce 1976 ve věku 22 let. Od té doby se v podstatě...

Trendy nejlepších restaurací světa. Co objevili čeští kuchaři na cestách?

Kachní prsa s kachními játry foie gras v La Verandě – inspirace ze Singapuru

Návštěva nejlepších restaurací světa je zážitek, na který se nezapomíná. Co všechno v nich hosty čeká, prozradí...

Další z rubriky

Buduje se 136 let, ale až teď dostane chlouba Barcelony stavební povolení

Sagrada Familia, Barcelona

Barcelonská katedrála Sagrada Familia, která je jednou z nejnavštěvovanějších španělských památek, se buduje už 136...

VIDEO: Okrasné pole v Číně zničili turisté. Kvůli selfie

Růžová tráva v Číně

Jen dva týdny trvalo, než se turistům podařilo zničit políčko s okrasnou pampovou trávou v čínské provincii Če-ťiang. V...

Jak dostat mrtvého blíž k nebi. V Sagadě dávají rakve na skálu

Tradice zavěšování rakví na skály je v Sagadě stará až dva tisíce let.

Filipínská Sagada je jedním z míst, kde stále můžete zahlédnout rituální pohřbívání z dob dávno minulých. Odlehlé...



Najdete na iDNES.cz