Den 1. Šumava cyklistická - do Nového Údolí
Náš peloton není zcela homogenní, neboť se v něm vyskytují cyklisté od 6 do 46 let, takže jsme nuceni jej z hlediska výkonnosti rozdělit do dvou skupin. Ta slabší nasedá na vlak, aby se přes Volary dostala do zastávky Nové Údolí, kde se sejde se skupinou zdatnější. Vlakové spojení v této oblasti je úžasné a na malých lokálních tratích se dostanete prakticky kamkoliv. Průvodčí jsou obvykle milí a poradí se spoustou věcí.
Naše výprava se ze Soumarského mostu vydává směrem na Dobrou, před kterou odbočuje prudce doprava. Tady se již pohybujeme v lese a asi po pěti kilometrech se dostáváme do Stožce, odkud vede příjemná asfaltová cesta okolo Studené Vltavy až do zmíněného Nového Údolí, kde se setkáváme s první skupinou. Hranice s Německem je odsud jen pár kroků. Kromě hotelu a směnárny je tu jen pár historických železničních vagonů. V jednom je muzeum, ve druhém ubytovna pro obsluhu vagónu třetího, jež je jakýmsi stylovým bufetem. Ochutnat zde můžete například pivo s názvem Král Šumavy či šumavské limonády.
Z nádraží se vydáváme směrem vzhůru po červené značce až k Rosenauerově památníku, kde již začíná Schwarzenberský kanál. Cesta není náročná a odměnou je pocit, že následující desítky kilometrů povedou již jen po rovině, či z mírného kopce.
Podél Schwarzenberského kanálu
Tato národní technická památka je unikátní stavbou inženýra Rosenauera a jejím hlavním úkolem bylo dostat šumavské dřevo do Vídně. Kanál je dlouhý okolo 50 kilometrů a mohly se v něm splavovat kmeny dlouhé až 24 metrů.
Zdobný portál kanálu u Jeleních Vrchů
Celou jízdu okolo kanálu zvládnou bez problémů i malé děti, dokazuje šestiletý Matěj.
Cesta kolem kanálu se z lesní mění na šotolinovou a posléze i asfaltovou. Další zastávkou jsou Jelení Vrchy, kde se nalézá nejvýznamnější součást kanálu, asi 400 metrů dlouhý tunel s nádherným portálem. Ten stál tehdy celou čtvrtinu rozpočtu této impozantní stavby. Samotné Jelení Vrchy nabízejí dvě možnosti občerstvení a v obou prodávají místo smažáků typická šumavská jídla jako bramboračku s houbami či bramborák.
Tip na dovolenouProžijte babí léto na Šumavě. Vyberte si zájezd na dovolena.iDNES.cz. |
Za návštěvu stojí zdejší muzeum s velkým modelem celého Schwarzenberského kanálu, který vám dá jasnou představu o velikosti tohoto vodního díla a v duchu se jeho architektovi Rosenauerovi pokloníte.
Tady se opět rozdělují naše dvě skupiny. Ta s nejmenšími dětmi zahajuje tříkilometrový sjezd do Nové Pece, kde místo nalodění do vlaku jela dál tzv. Vltavskou cestou, a za den tak všichni zdolali úctyhodných 52 kilometrů.
Kaplička na počest duchovního otce stavby ing. Rosenauera
Zdatnější část pokračovala podél kanálu kolem kapličky pojmenované po svém zakladateli, kde můžete názorně vidět, jak byl kanál zásobován vodou a regulován.
Loučení s velkolepým vodním dílem probíhá v osadě Zadní Zvonková, kde si dáváme polévku v penzionu Marie. V zimě se odsud rozbíhají běžkařské trasy a do rakouského střediska sjezdového lyžování je to jen asi 15 kilometrů.
Od penzionu pak cesta vede již k Lipnu a přes Bližší Lhotu se dostáváme zvlněným terénem do Nové Pece, kde se napojujeme na Vltavskou cestu vedoucí okolo Teplé Vltavy. V Černém Kříži odbočíme na nově vybudovaný dřevěný most a přes Dobrou se dostaneme zpět k tábořišti. Tato část cesty je prakticky po rovině, a kilometry tak příjemně přibývají, takže naše tachometry ukazují na konci cesty téměř 90 kilometrů. Večeře se koná částečně u táboráku a částečně v místním bufetu, kde se sešla společnost se dvěma skvělými kytaristy.
Den 2. Šumava vodácká - splutí Vltavy
Splouvat Teplou Vltavu v současné době není jen tak, protože spadá do péče NP Šumava. Při dobrém stavu vody je na hladinu vypouštěno maximálně sedm lodí za hodinu a od určité hranice dostanete k dispozici dokonce průvodce, který vás hlídá a zároveň vypráví spoustu zajímavostí.
Tmavá, ale průzračná voda meandruje šumavskými lučinami, čas od času poskočí rybka či přelétne ledňáček. Na březích můžete pozorovat neobvykle velké množství rostlin a ticho ruší jen zvuk nořících se pádel. Párkrát jsme zastavili, abychom si prohlédli něco zajímavého a pokračovali k soutoku Studené a Teplé Vltavy. Tady jsme konečně na vlastní kůži pochopili, odkud se tyto názvy berou. Rozdíl v teplotě je až sedm stupňů.
Soutok Teplé a Studené Vltavy
Krásný oměj šalamounek je prudce jedovatý.
Náš průvodce nám na zbytek cesty zapůjčil svůj kajak a sám usedl do jedné z našich kánoí. Takto jsme dojeli až do Pěkné, kde jsme se s ním rozloučili. Náš pokus posvačit ve vesnici, která je vzdálená asi kilometr od cesty, nedopadl dobře, protože obě místní občerstvovny jsou dlouhodobě zavřené. Nezbývalo než pokračovat dál do Nové Pece. Vltava kvůli nízkému stavu vody příliš netekla, takže překonání asi dvacetikilometrového úseku bylo vysilující, což může potvrdit zejména naše nejmladší posádka, jež se patrně pod dojmem četby dobrodružných knih k cíli vytrvale křižovala.
V Nové Peci jsme stylově pozdně poobědvali. Grilovaní pstruzi v kombinaci s utopenci byli gastronomickou tečkou za naším vodáckým výletem. A když se pak po dobrém jídle nakloníte do okénka a místo obligátního "dejte mi jedno pivo" řeknete "jednoho Klostermanna", vaši duši intelektuála to přímo pohladí.
Den 3. Šumava turistická - opět do Nového údolí
Náš cíl pro tento den byl jasný: zdolat hřebenovku vedoucí z Třístoličníku na Plechý, a to není úplně lehký úkol. Ostatně někteří druhové by mohli vyprávět. Do výchozího místa túry, Nového Údolí, jsme tentokrát jeli vlakem všichni a naše úvodní kroky byly identické s cyklistickým výletem.
Až u Rosenauerova památníku jsme pokračovali vzhůru po červené značce do míst, kam je cyklistům vstup zapovězen. Cesta je zpočátku lehká, ale když po chvíli sejdeme z asfaltové cesty, začíná se pozvolna zvedat a kroky jsou čím dál těžší. Postupně se mění v pouhou pěšinu, a to velice strmou, takže když překročíme pásmo lesa, jsme již notně zpocení. Výhledy však námahu dostatečně odmění. Vidět jsou dominanty tohoto kraje, hory Boubín a Bobík. Vzhledem k pozůstatkům uragánu Kyril vidíme jasně i vrchol Třístoličníku, a tak je tempo přibližování se k němu zcela zřetelné.
Třístoličník je sice hraniční hora, ale hospoda na jeho vrcholu je ryze německá. Příjemné je, že akceptuje obě měny, a tak si dáváme oblíbenou goulaschsuppe a nějaké německé pivo. Cesta před námi je zcela zřetelná a připomíná vrcholové stezky třeba v Tatrách.
Kříž na hoře Plechý
Přestože na první pohled působí krajina plná stovek mrtvých stromů poněkud bezútěšně, na pohled druhý můžete pozorovat nově vznikající život v diverzitě výrazně přesahující minulou populaci smrčin. Asi po dvou kilometrech se dostáváme na Trojmeznou a sestupujeme k Trojmezí, kde se protínají hranice Česka, Rakouska a Německa. Němým svědkem je i velký obelisk, jehož každá ze tří stran je věnována jednomu ze států. Odtud zahajujeme stoupání na nejvyšší bod české části Šumavy, horu Plechý, kde je nově instalován velký železný kříž. Inu, tak by to na vrcholech mělo vypadat.
Sestup z vrcholu po žluté značce nás dovede na naučnou stezku, která turistům vysvětluje, že absence lesa je pouze dočasná. Příroda zde přímo bují a směs zde rostoucích dřevin je neuvěřitelně pestrá. Sestup k jezeru je poměrně náročný, ale i díky zastávkám u stanovišť, památníku Adalberta Stiftera a nádherným výhledům na jezero a Lipenskou přehradu se dá hravě zvládnout.
Přímo u jezera nás překvapují dva mladí, německy hovořící lidé, kteří se v jezeře klidně vykoupali, aniž by se zalekli zcela jasného zákazu. Po chvilkovém kochání a pár nezbytných fotografiích se vydáváme na nejhorší část úseku. Cesta do Nové Pece je totiž více než sedmikilometrový pochod převážně po asfaltu, během nějž spřádáme plány, kterak u jezera zařídíme půjčovnu kol a nehorázně na ní zbohatneme. S každým dalším metrem bychom totiž byli ochotni za kolo dávat více a více. Ale nakonec se dočkáme a pivo Dudák, které si dáváme hned na okraji Nové Pece, chutná neobyčejně dobře.
Cesta zpět je naplánována vlakem, a přestože není dlouhá, musíme hned dvakrát přestupovat: v Černém Kříži a ve Volarech. Srdečný strojvedoucí i průvodčí nám řekli spousty zajímavostí o technických vymoženostech vlaku, který je ovšem na místních zastaralých tratích nemůže plně rozbalit. Naše cesta v domácí zastávce vede rovnou do restaurace U Soumarského mostu a jídlo bylo tak skvělé, že jsme kuchaři jako dík poslali nápoj.
Den 4. Na houby do Dobré
Naše znalosti toho, kde by tu tak mohly růst houby, jsou nulové, a tak se spontánně rozhodujeme pro Dobrou. Parkoviště je tu blízko lesa a nedaleko je skvělá hospůdka s šumavskou bramboračkou, která by nám případný neúspěch mohla kompenzovat. Ten se ovšem nekonal.
Po pravdě řečeno jsem se ještě s něčím podobným nesetkal. Stovky vzrostlých hřibů naplnily naše tašky během hodinky a další nebylo kam dávat. Na bramboračku jsme se přesto vydali a oni ji neměli. Vzali jsme zavděk skvělou zelňačkou.
